?

Log in

And they call it intelligence work...

"Telly's working! Just needed more ham..."





"What's wrong with this look? Nice hair, bit of thigh shadow."
"Thigh shadow?"
"Yeah. You know, to give you that gap..."






Moje slova...
(Mimochodem mám asi vážný psychický problém. Jsem skutečně zamilovaná do každé Benovy postavy ať je sebeúchylnější...)

systém:

Nov. 28th, 2016

Tak je ze mě oficialní kolejní bezdomovec.

A furt to neni reálné...

systém:

"I'd just like to say, I've learnt an awful lot from being inside you."



"We must give you a new name. I vote for Delf."
"Or Dilf?"



Upřímně mám trochu pocit, že z posledního Yonderlandu jsem se ještě nevzpamatovala a vypadám konstantně takhle:



Protože dvojsmysly získaly nedělí nový rozměr aneb když jedna z postav vytvoří zbraň, vystřelující 10 vteřinové paralyzující štěstí...
Panebožeataknevinnájsembyla! Kdysi.

systém:

!!!

PANEBOŽE, už teď Grand Tour miluju!

systém:

Bipolární učeň

Před návratem Labutího jsem měla v repertoáru v podstatě přesně jeden titul (dobře, dva, když počítáme Sólo, které jsem takových pět let neviděla ve strachu, že by se mi třeba přestalo líbit), který jsem byla ochotná vidět kdykoli.
Učně.
Takže když jsem o prázdninách zjistila, že jsem definitivně ztratila morálku a nebyla v divadle nestydatě dlouho, bodla jsem prstem do kalendáře a koupila si lístek na jedno z představení, což následně vede k zamyšlení, zda jsem větší škrt nebo debil, když vždycky zapomenu, že v případech odpolední je divadlo až po střechu nacpáno malými spratky, dvakrát, jdu-li na rodinný titul.

Ale blbému je po rozumě...

Vyrazila jsem tedy na Učně zcela nevybavena informacemi o tančícím obsazení, protože jsem se rozhodla, že rozedírat se faktem, že mi Mistra netancuje Marek, se hodlám maximálně deset minut před zvednutím opony.

Krabata tančil Štěpán Pechar (kterého jsem před pěti vteřinami překřtila na Šimona a nechápala, co mi na tom jméně nesedí) a nemůžete proti němu říct jediného slova, dokud si nevzpomente na Ondřeje a nedojde vám, že všechno může vypadat ještě úplně jinak. Ale budeme-li Ondřejovu interpretaci brát spíš jako třešeň než standard, zůstane nám příjemný, přirozený mladý kluk, což je venkoncem přesně to, co od Krabata očekáváte.

Toníkem byl Giovanni a mně nezbylo než, vím, že to opakuju pokaždé, ale ještě mě to nepřestalo bavit a necítím se tolik trapně, zatlačit slzu za Adamovo písknutí, protože, kluci, to tleskání je fakt strašně pitomé...

Co pitomé není, to jsou havrani, kteří se povedli včetně veškeré potřebné synchronizace, a mouka, která možná byla rozhozená a prostorově nevyvážená, ale čert ji vem, já jí to odpustím.
A přirozeně duet Toníka a (panebože, sedmrktá jsi to viděla a pořád nevíš, jak se ta holka jmenuje) Dorotky Andrey Kramešové. Už jste s ním vyjeli na nějaké gala? V té jeho báječné, bezstarostně spontánně zamilované atmosféře by se chtěl člověk vykoupat až po uši!

V čem bych se úplně rochnit neměla je Mistr (protože jej přirozeně netančil Marek a po pohledu do letošního programu je možno konstatovat, že si roli Saša poměrně zmonopolizoval) (dostihy a sázky. Kdo má Napoliho, nemůže prohrát!), jenomože já nemám rozum a neumím si pomoct.
Dlužno přiznat, že jsem z něj tentokrát byla řádně maniodepresivní. V Sašově interpretaci se totiž mísily neskutečně zajímavé momenty, které odhalovaly složité nitro postavy a její vnitřní, nutno podotknout geniálně pokřivený svět, a následně bylo veškeré mé tetelení zahubeno prvoplánovým, stupidním kulháním, svíjením a třepáním prackou ve stylu Richard má rád Richarda. Jak si mám vysvětlit ty skokové přerody z charismatického padoucha, kterému stačí přijít a podívat se a Jonáš (pokusit se zapamatovat jméno jeho postavy vzdávám) (Jura? Trias? Křída?) ví, že by se měl setsakra rychle klidit z cesty, někoho, kdo akcentuje Mistrovy pochyby ve chvíli, kdy padnou Toník s Dorotkou k zemi a vy byste bývali byli přísahali, že je jejich vrah naštvaný sám na sebe, že se nechal vytočit, že musel udělat něco, co neplánoval, že si možná neuváženým činem podřezal větev a zažehnul v ostatních chlapcích pro něj zcela nepotřebnou jiskru nenávisti a možné pomsty, do úchylně vilného staříka, který div neslintá nad ... tou druhou slečnou Kristýnkou?
Líbila se mi scéna interakce Mistra s Kmotříčkem v zadním plánu jeviště, zatímto vepředu se děl Jonáš s knihou. Přiznávám bez uzardění, že jsem po minulé zkušenosti čekala na nějaký záškub a on nepřišel a já jsem si v sedadle skoro povyskočila. Úplně srovnaná nejsem se scénou umírání. Protože sice, ano, vlastně by se větší expresivita dala pochopit, protože v té chvíli Mistrovi dochází, že je v prdeli, takže i kdyby celou dobu jen sveřepě stál, ušklíbal se a zvedal jedno obočí, dávalo by smysl, že ve strachu začne trojčit. Což jsou sice všecko strašně krásné dospělé důvody, ale nic nemění na mé spratkovitosti, které se v jednom kuse něco nezdá.

A nyní mi dovolte v praxi předvést stálost svého názoru.
Během přestávky jsem volala Lucii, abych si zaprskala, jak si Alexandr nechce dát pokoj a pak jsem druhý den jela tramvají, cesta byla dlouhá a já, nemaje nic lepšího na práci, začala jsem zase přemýšlet nad jeho interpretací a začla si říkat, zda to všechno, charisma vs úchyl, sebejistota vs třepající se pracka, přehnaný, celé tělo zachvacující zlomyslný smích vs stoický klid, nebylo ve skutečnosti jeho důmyslným záměrem od samého počátku. Možná chtěl z Mistra udělat tu nejpokřivenější roli - charakterově, psychicky i fyzicky. Možná trpěl bipolaritou naschvál. Mistr schizofrenik. Ty vole, říkala jsem si, vždyť to vůbec není blbý nápad! Možná, že kdybych neseděla na galerii, víc bych střídání poloh ocenila. A nebo bych s definitivní platností zjistila, že to s tou interpretací interpretací přeháním...

Jinak malou svini dělal Mathias, který je super a hudba, hra s kostýmy, dekorace a všechny projekce pořád tvořily tu jedinečnou, temně magnetizující atmosféru, kterou na Učni tak miluju, a která je v příjemném poměru doplněna světlými momenty zamilovaných duetů, a kterou sice prozařuje pozitivní závěr, přesto však nepřebíjí a nenechá upadnout do křiklavého klišé.

Prostě žádný důvod netěšit se na Malou mořskou od stejného tvůrčího týmu.
Jsem si myslela...

Wakey, wakey, rise and shine!

"Hands up! This is robbery!"
"I'm sorry, love, that's the next window."



"We have two prisoners who have turned into pilows, I repeat, two prisoners who have turned into pilows!"



A pokud chcete vědět, o čem je příroda, milé děti...

systém:

Před dvěma lety zmizelo z Národního repertoáru Národní Labutí. Jen tak. Bez většího oznámení. Zameteno pod koberec. Klasika. Já na to přirozeně přišla zhruba v polovině sezóny, protože oproti všeobecnému přesvědčení, že žiju zalezlá na internetu v programových plánech divadel, žiju ve skutečnosti zalezlá na internetu v programových plánech divadel v Paříži a Londýně.
No, takže jsem se přirozeně vztekala a postupem času čím dál častěji zažívala záchvaty akutní potřeby Labutího ve svém životě, které se sice samozřejmě dají více než dostatečně uspokojovat opakovaným zhlédnutím Nurejevovy pařížské verze, jenomže za Á živé představení je živé představení a za Bé ještě jedna Paříž a už by mi z geniality Wolfganga skutečně hráblo.
Dovedete si tedy představit mé nadšení, když jsem se dozvěděla, že se konečně zavírá SOPka a známe-li průběh čehokoli v jakémkoli státe vyjma snad jen Německo, z původně plánovaných dvou let jich bude aspoň dvanáct, což už by samo o sobě byl důvod k oslavě (ano, má emocnionální náklonnost k tomuto divadelnímu domu je nezpochybnitelná a je mi zcela ukradeno, jak boží jeviště pro tanec v něm leží), ale nadto to znamenalo konec otřesné SOPácké Labutí verze a návrat Greveho do ND... Prostě hurá, hop hej, hophophop.

Na tomto místě mi dovolte říct jednu věc. Ano, Greveho Labutí má samozřejmě spoustu nedostatků. Třeba jednání poloviny postav nedává smysl. Ale když se dostatečně snažíte, a já se snažila, najdete si svou interpretaci a jste poměrně spokojení. A potom přijdou druhé a čtvrté jednání a vy jste spokojení velice, protože ty labutě jsou tady prostě nejlepší, hotovo dvacet.

V půlce prázdnin jsem se konečně rozhodla sjet do města a zakoupit si vstupenku, abych před vchodem do pokladny zjistila, že jsou prázdniny a za příčinou úmrtí se dneska nevrtí, takže repete v září a nákup lístku na 2. galerii před sloup na obnovenou premiéru. Protože jsem tak nějak logicky předpokládala, že ji bude tentokrát dělat Nikola s Míšou. Pravda, říkala jsem si, že jestli chlapec zkurví i to princátko, budu velice mrzutá, neřku-li dotčená.
Takže přirozeně šanci dostalo komplet nové obsazení. Jako proč ne, říkala jsem si, nakoupím lístek na další představení, které je, moment, druhý den 29.9., v půlce října a... PROSIM? V BŘEZNU?!

Promiňte mi impertinentní dotaz, ale má v tom souboru někdo, já nevim, mozek?

No nic, popojedem. Pár dní před samotnou návštěvou divadla jsem někdo při zmateném pobíhání internetem zjistila, že je představení spojeno s nějakou hurá akcí Dermacolu. Bomba. Asi bych měla být nadšená, ale z nějakého důvodu mi to nešlo.
Zřejmě jsem věděla proč. Strávit půlhodinu posloucháním ód na make-up je krapet ujeté i na mě. Morální vítězství jsem si mohla připsat jedině ve chvíli, kdy jsem při vstupu do šatny chlapce s růžovými igelitkami počastovala pohledem, po němž se nutně musel toužit stát menším, ještě menším a ještě menším, až by byl nejmenším na celém světě. Zase jsem ale mohla dostat tužku na oči...

Posledních několik Labutích v ND jsme si s Lucií zvykly vídat v průběhu prologu čím dál nemožnější malé spratky v roli princátka, proto jsem ani tentokrát neměla žádná přílišná očekávání. Průser je, že příště je rozhodně mít budu, neboť dítě bylo až děsivým způsobem škovné a mým jediným přáním je, abyste jej správně uchopili a zformovali z něj příčetného tanečníka, který rozumí technice a jejím principům.
Protože už mě nebaví se dívat na ty lidi na jevišti s pocitem, že bych mezi ně nejraději skočila a řvala na ně, KDE JE, KURVA, VZAD?! Ale víte co, já jsem úplný idiot a možná mám o základních směrech nějaké zkreslené představy.

Podobné potíže mám už delší dobu i s Giovannim. Jako kluk má rozsahy v kyčlích, že by jeden brečel, ale evidentně i dospělým tanečníkům by měl někdo opakovat, že je potřeba vědět, kde v prostoru a v jaké podobě se mé jednotlivé části nachází, protože je sice moc pěkné, že si při entrelacé rozhodnu ukopnout palici, ale když nechám nohy zbůhdarma lítat prostorem, budu bezpodmínečně vypadat jako rozjetá žába. A to není pěkné. Je velmi málo tanečníků, kteří mají volné kyčle, ale umí své končetiny zpacifikovat takovým způsobem, že si mohou v každé vteřině být naprosto jistí, kde jsou, co dělají, proč to dělají a jak u toho vypadají. Já vim, že ne každý může být Steven McRae, ale tak se vyseru na arabesku u hlavy a budu se soustředit na její dokonale propnutou linku a správné úhly. Jenomže to, že jsem devadesáti stupňový arabeskový fašista, už dávno všichni víme...


Pamatuju si, jak jsem ještě před pár lety nechápala, co znamenají výkřiky určitých lidí na téma "ach bože, ta/ten je tak muzikální!" a připadala jsem si vnitřně trošku jako debil, když se ráda považuju za člověka slyšícího a cítícího hudbu a tohle mi naprosto uniká. Razila jsem teorii, že když je někdo v hudbě, je to pro mě něco tak samozřejmého a automatického, že nemám potřebu daný fakt komentovat. No. Pak se staly některé věcí (zejména se stali někteří lidi) (konkrténě jeden, ale to už je tak strašlivě trapné opakovat, že jsem to odmítla nadále dělat), já zřejmě vystudovala jakousiu školu a... No a najednou jsem seděla v divadle, dívala se na Alexandru Peru v pas de troi a rytmicky mlátila hlavou do sedadla před sebou, protože tak rutinně, mechanicky a absolutně nemuzikálně odtančenou variaci jsem už hodně dlouho neviděla.

Co jsem rovněž dlouho neviděla, je pořádný Rothbart. A asi bych se měla pomalu smířit s tím, že ho ani neuvidím. Což vytáčí tím víc, jak je jeho role v téhle verzi prezentovaná a kolik by se z ní dalo tanečně i herecky vymlátit. Guido Sarno sice na první pohled vypadá jako Kročil, jenomže to není Kročil (v životě by mě nenapadlo, že zrovna tohohle tanečníka budu tak dlouho srdceryvně oplakávat). A zrovna tahle role fakticky neodpouští nedotažené nohy, odbyté provedení, a vůbec celkovou rozplizlost. Fakticky strašlivě mě to sere. Protože von R možná nemiluju tolik, jako postavu, jíž byl částečně inspirovaný (hádáte správně, Wolfgangem) (znovu hádáte správně, velmi, velmi, velmi, velmi, ale velmi volně) (v podstatě jen tím, že, tadá, má tam vražených pár variací), ale stejně mi rve srdce, jak je nestydatě plýtváno jeho potenciálem.

Potenciál sborů je naopak vytěžen na maximum. Budu se opakovat a je mi to úplně jedno, protože labutě jsou tady tak strašlivě boží, že nezmínit je, by bylo hrdelním zločinem. Podobně jako fakt, že byly takhle postavené sbory se všemi rafinovanými změnami, geometrizací a hrou s prostorem a tvarem, potřebují kurva hodně práce na sále. A je převelice smutné, když se holkám nedaří udržet jinou formaci než řadu. Přitom je to zrovna věc, u níž věřím, že už druhý den vypadala zase o kus líp. A vypadala by ještě líp, kdyby měly slečny možnost pořádně zkoušet a vše si v těle zažít. Což se jistě podaří, když další představení je v tom březnu, že...
Říkám vám, že chci blokový systém a chci ho hned!
Nicméně jsem měla  poměrně radost, že port de bras se neodebralo do věčných lovišť a stále je osobité a neskutečně labutí (vpodstatě můžu říct, že od tohohle Greveho Labutího mi všechny ostatní verze připadají strašně ploché, klasické a v pažích příliš stylizované. Pokaždé se hrozně divím, že ty holky procházejí rukama přes pozice, a ne kolem těla, aby vytvořily uvěřitelný dojem ptačích křídel. Bizár).
Jedna kacířská - komu ještě by tady vůbec nechyběl pd4?

Přesuňme se volně do třetího jednání, kde mi tentokrát naplno došla debilita španělského tance s ústřední slečnou v baleríně (proč?), dělající prakticky jen nejrůznější piruety a v závěru fouettés (PROČ?! Prokristovyrány, to nemusíte být ani vystudovaný dramaturg, abyste poznali, že je to prostě špatně! Krom toho už člověk musí být fakt debil, aby nezvlád udělat charakterově zrovna Španělsko). V maďarském mi bude asi už navždy chybět Viktor s ukopnutou patou a Míšu Wenzelovou v ruském prosím ukazovat všem, kdo se mě vždycky ptají, co jako znamená sexy, protože, doprdele…!

Mimochodem dostihy a sázky – který plášť spadl? A kdo v té chvíli spadl ze sedadla?

O/O tančila poprví Andrea Kramešová a jak už jsem propálila hned večer po návratu tady zde, byla neuvěřitelně báječná. Jasně, svou tělesnou konstitucí a tanečním typem není prvoplánovou labutí s nekonečnýma nohama, měkkýma rukama a dlouhým krkem, nicméně když nejste idiot, ale tanečník s mozkem, dovedete postavu vystavět tak, aby vám sedla. Dodat Odettě ve druhéjm jednání dostatek charismatu, vnitřní hloubky a příběhu, není úplně jednodochým úkolem, zejména, když roli tancujete poprvé (a je lhostejno, že vám není dvaadvacet), ale Andrea přesně tohle zvládla a jelikož nejsem taková vochechule, jak si myslíte, velice ráda sleduju na jevišti lidi, kteří vědí, co dělají. Nadto pochopila i to, že si nemusí ukopnout při développé palici (druhdy za cenu vyosení, vykloubení a vyzvracení), aby prvek získal vzdušnost, velikost a objem.
Její Odilie byla mnohem víc okouzlující femme fatale, než démonická svině a ve chvíli, kdy po první půli dvojitými piruetami prokládanými fouettés v té druhé začala při každém obratu měnit bod v prostoru, sebejistě, bez zaváhání, naprosto kulervoucím způsobem, poměrně necenzurovaně jsem zamumlala „no doprdele!“ Protože – NO DOPRDELE!
Trošku rozpolcená jsem jejím čtvrtým jednáním. Odetta nebyla rozervaně zničená, což je na jednu stranu prima, protože je velice snadné sklouznout ke kvílivému patosu, na druhou stranu bych možná větší Odettinu emocionální investici ocenila. Ale čert to vem, já nevím, co chci (umět tancovat, francouzsky, vidět Johana naživo… klasika).

Abych ale náhodou nekončila moc pozitivně. Sice ráda říkám, že když člověk hledá, smysl si i v tomhle Labutím najde, nicméně musím sportovně přiznat, že mi to tentokrát činilo mnohem větší obtíže, než jsem si pamatovala. Najednou polovina jednání prakticky veškerých postav nedávala smysl.
OK, tak Siegfried je blbeček, co se nechá opít kuší a je mu úplně jedno, že ho chtěl Rothbart utopit. Tomu je to evidentně jedno taky, protože poté, co ho najde vesele křepčit s Odettou živého a zdravého na břehu jezera, jme se demonstrovat svou zoologickou, místo toho, aby prince dorazil (obecně mi nepřipadá moc pochopitelné, že jako čaroděj používá k usmrcení hrubého násilí - ty pokusy o škrcení v závěru posledního dějství jsou fakt mimřádně srandovní (ano, zde bychom mohli argumentovat, že je již von R postřelen a nemůže proto použít svých magických schopností, to ovšem na srandovnosti jeho činu nikterak neubírá)).
Neskutečná bezradnost interpretů je cítit prakticky z každé pantomimy, či čistě herecké části. Ve chvíli, kdy se Rothbart prince ve třetím jednání v rozmězí asi dvou a půl vteřin dvakrát zeptá, jestli Odilii miluje a chce si ji vzít, jsem, obávám se, kvílelal nahlas (Giovanni měl aspoň dostatek příčetnosti, aby se tvářil rozčileně netrpělivě, protože teď jsem ti to řekl, ty vole!). Zoufalá ve své nemotornosti pak byla největší dramatická scéna závěru 4. jednání. Tady ti lidi prostě neměli tušení, co děají, kdo jsou, co prožili, jaké jsou jejich intence, čeho by chtěli dosáhnout, co cítí. Jonášův Benno zcela evidentně čekal na svou hudbu, aby se mohl konečně vrhnout k uškrcenému Siegfriedovi a pak se ho půl minuty v jednom kuse ptal, jestli je jako OK a poplácával ho po rameni, zatímco tam chlapec chrchlal plíce.
Já nevim, děcka, nemohl by si s váma nekdo sednout a probrat charakter a dramaturgii vašich postav? Nemohli byste nad tím i vy sami přemýšlet? Musíte přece vědět a rozumět tomu, co a proč vaše role dělá a cítí. Nemůžete vběhnout na jeviště s tím, že to nějak dopadne a doufat, že si vystačíte se třemi gesty, jejichž význam stejně nechápete, takže je neumíte naplnit.

Možná ještě zajímavější, než von R je v téhle verzi postava Benna. Protože by se z ní dalo vymlátit fakticky hodně. On už vůbec ten nápad jeho proměny v Odilii není úplně pitomý (faktem je, že vyvolává otázky, nakolik Benno v Odiliině podobě ví, co dělá a nakolik to může sám ovlivnit - ale ať už by byla, zřejmě zejména interpretova, odpověď jakákoli, modeluje to charakter postavy do neuvěřitelných nuancí - totiž modelovala by, kdyby chlapec věděl o své postavě víc, než že dělá pas de trois a je zřejmě gay), jeho vztah s princem, ať už se jej teda rozhodneme interpretovat jakkoli (opakuji (ač si teď teda nejsem nějak jistá, zda jsem to už někdy říkala, ale vězte, že to tak prostě je), že nejsem proti romantizaci, jen mi to připadá strašně prvoplánové a tak nějak senzacechytivé), je nejen zajímavým, ale zejména charaktertvořícím aspektem, a hodit to všechno z okna jedním stupidním svinutím se k princovým nohám... Kdyby byla vidět chvíle váhání, kdyby bylo z interpreta cítit, jak se ke kroku odhodlává, je nejistý, kdyby to z něj šlo zevnitř, z hloubky, prosím, ať je Benno klidně do Siegfrieda zamilovaný až po uši, ale... No nic, zbytečně bych se zase navztekala, že je interpretovi dána šance vytvořit zajímavou postavu a on se sklouzne po povrchu a zbytek zakope hluboko na zahradě.

Odhlédneme-li ovšem od toho, že je seminková furt s něčím nespokojená a má pocit, že ona rozumí všem postavám zdaleka nejlíp, největším dramaturgickým zločinem je závěr celého baletu. Teda krom faktu, že tohle Labutí prostě nemělo mít happy end, protože z něj mohla být ukázková, až hamletovská tragédie. Ne, mě nejvíc sere, že není nikterak akcentována Bennova oběť. Že je brána jako něco samozřejmého. Že nad posledním děsně šťastným obrázkem přeživší Odetty s princem nevisí ani náznak stínu mrtvého přítele, který možná udělal chybu, ale vykoupil ji tím nejfatálnějším způsobem. Že ani v jedné interpretaci jsem se nedočkala zoufalé prosby Siegfrieda o záchranu Odetty. On prostě pokaždé pošle Benna na smrt. A přitom, i kdyby na to kluci měli tři vteřiny, by i jeden pohled mohl říct úplně všechno (říká ta, co sleduje balezty z druhé galerie).
Takže sorry, ale jestli se první dítě Siegfrieda a Odetty nebude jmenovat Benno, budu fakt strašně zlá!

Jedno velké pozitivum postava Benna přece jen získala. Krátkou variaci mezi třetím a čtvrtým jednáním. Moment, v němž mohl Benno otevřít duši, ukázat, čím prošel a jak se s tím pokouší vyrovnat. Pro příště ho jen trošku líp nasviťte a bude to bezchybné (protože odmítám uvěřit, že by takhle boží moment mohl tanečník zahubit svým latentním nepochopením).

Osobně doufám, že se nějaké to Jezero ještě v sezóně přidá, protože jak se znám, na to březnové zase zapomenu a budu opět sedět za sloupem, což je dost mrzuté.
Možná ale kdybych změnila přístup a tvrdila, jak jsou všichni tanečníci vohromní,vyneslo by mi to třeba místo v prezidentské loži, nebo tak něco.

Anebo taky ne...

systém:

Hearts and minds! Kidneys and legs!

"This is no way to live! Hiding in our own land."
"I know. Whai if it rains? Think of my hair!"














Ještěže nikomu nemusím vysvětlovat, o čem to, panebože, je...

systém:

To save us from the shadows... allegedly



What about all the crime? Remember the thing we watched, with all the gangs?
What? Braveheart?!




As I said to you before our wedding night - stop worrying and prepare to be excited!



Nanananananana, Batman! (V životě jsem neviděla ani kreslený seriál, abychom si rozuměli.)

systém:

Etymologický objev století

Včera jsem jela ze školy po prezentování příspěvku na víkendovou konferenci (nebudeme o tom mluvit, oukej?), seděla jsem v tramvaji a říkala si:

Panebože, já toho Alberta tak miluju. Jestli já bych nakonec neměla chtít tančit Giselle, když právě její láska je tou nekonečnou, všeobjímající, všeodpouštějící, bezvýhradnou a bezvýjimečnou. Já jsem vlastně hluboko uvnitř vedle Albert i Giselle.
JÁ JSEM GILBERT!

En face

Olga Smirnova
piskot
Piškot

Nous sommes le

November 2016
S M T W T F S
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
27282930   

systém

Syndicate

RSS Atom
Powered by LiveJournal.com