?

Log in

Oukej, takže mám fakt dobrý nápad...

Vždycky jsem věděla, že jsem ve skutečnosti děsná lemra a že kdybych mohla, prozevlím celý život (anebo ho prozírám u baletních videí na youtube, což by většina populace považovala za stejné zevlení jako cokoli jiného, takže jakýpak copak), ale že budu jednou tak nemožná a vykašlu se na to tady do té míry, že napíše článek měsíčně, MĚSÍČNĚ, to by snad ani mě nenapadlo.
Nicméně stalo léta páně roku tohoto.
A mně se to nelíbí.
Ale...

Neboť jsem prokrastinaci (nenávidím tohle dobově zprofanované slovo, ale nemohu už v další věte použít sloveso zevlit a další slova od něj odvozená) povýšila na zcela novou úroveň, topím se momentálně zhruba až po uši v pořádných sračkách. Moc dobře vím, proč jsem si za celé studium nikdy nenechávala uzavření žádného předmětu až na září. Protože co se neudělá v červnu, neudělá se už v životě nikdy! Takhle sedím čtyři měsíce nad esejí do estetiky a mám pocit, že z mozku se mi definitivně stala bramborová kaše, neboť nejsem schopna jakékoli koherentní myšlenky, natož abych pak tuto přenesla nějak pokud možno sofistikovaně na papír. A to navíc nemám vůbec blbé téma (takže dobrovolníci, kteří jsou ochotni mi vytvořit nějakých 15 - 20 stran na téma změny estetické normy klasického tance, nechť se neprodleně hlásí zde nebo kdekoli jinde)!

Do toho, jak už jsem někdy sdělila, mě na začátku listopadu čeká konference, které bych se měla zúčastnit už kvůli stavovské hrdosti, páč když toho Alberta neohájím já, kdo potom?! Na příspěvek jsem ještě ani nezačala myslet (jsem měla nějakou naivní představu, že třeba dostanu nějaké další propozice. Jako musíš k tomnu napsat třicet stran, ať máme co tisknout do nějakého sborníku, který jistojistě budeme chtít vydat... nebudou vám stačit mé vyšperkované slidy z prezentace? Co?), naopak se mi ještě nepovedlo přestat myslet na to, že po mně evropští taneční historici chtějí 102 libry za to, že se budu potit až na prdeli, mluvit jako tatar a budu si chtít vykopat hodně hlubokou jámu a v ní pod šutrem zemřít. A to se teda zatraceně vyplatí (i když by to měla bez řečí zatáhnout škola).

Kdybych náhodou chtěla mít na pět minut pocit, že toho mám málo, po čtyřech dnech nahánění jsem se nechala lapit odborným časopisem, který se zatvářil, že má bakalářka s diplomkou jsou nejvíc muckv a mně když někdo řekne, že Giselle je bezva, neumím se udržet a odkývám všechno. Od masové vraždy, po napsání studie na dvacet stran. Bude to placené. Když to do konce října odevzdám. Zatím si strašlivě naivně opakuju, že je to v pohodě. Že práce už jsem napsala, že se to jen z toho vytáhne. Samo. Tak nějak. Že jo.

A k tomu by člověk měl občas napsat i nějaký děsně veselý článek, aby poslal trochu vln mezi roztomiloučké, nekonfliktní, po duši hladící články na nejmenovaném serveru, který k mému štěstí netuší, jakým směrem se ubírat, tudíž mu tolik nevadí, když píšu o pohřbívání a Děsivých dějinách (pokud možno současně).

Nadto začala sezona, a neboť jsem loni zničila už jeden kulturní portál, měla bych si letos najít nový, který by zasloužil zkázu.

No a samozřejmě disertace, žeano. Aspoň stopově bych měla předvádět nějakou práci na pramenech. Přeložit sto a jeden článek, přečíst padesát knih o notacích v cizích jazycích, páč byste systému nerozuměli ani česky, utvořit si aspoň mlhavou představu o tom, kterak má závěrečná dvousetstránková práce vypadat... Omluvte mě, chce se mi zvracet. A já tady tohle dělám, kurva, dobrovolně?!

A někdo jako čeká, že ještě zvládnu psát sem o svém bídném životě: Když po mně chtějí lidi názory na představení v angličtině? Jako fakticky?!

P.S.: A aby bylo s konečnou platností jasné, že jsem fakticky debil, tvářím se, že pracuju. Na plný úvazek. Protože se svou morálkou v takovémhle nastavení rozhodně ten doktorát zvládnu dodělat (ještě jsi ani nezačala, holka, se uklidni).

systém:

Dnes jsem se slavnostně zbavila pana velkomajitele, pročež volejte sláva a tři dny se radujte!
Já se konkrétně raduju s pizzou větší než moje hlava a druhým zhlédnutím Rosencrantze s Guildensternem, páč to prostě jednou nestačí.

Édith: Tyvole, tak ani napodruhé to nezačalo dávat smysl. Já ten film miluju!

systém:

Francouzský syndrom opět skóruje

Tak a po posledním jásavém olympijském článku jeden, který nebude jásavý ani trochu, ale který cítím potřebu sdílet, protože mám francouzský syndrom, protože skok o tyči je tak děsně střelená disciplína, protože mají Francouzi nejlepší dresy se zipy, a konečně protože mám evidentně fakt problém.

Přiznávám, že poté, co jsem se proti veškerému přesvědčení dívala na finále mužské tyčky, definitivně jsem uvedla v platnost zákon, že když se já na někoho dívám a fandím mu, je zcela nevyhnutelné, že se vše posere (aneb kdo jste všichni poznali, že jsem se dívala na oštěpaře?) - a to jsem se tu tyč sledovala jen jedním okem a vždy asi na 15 vteřin.

Asi se nebudeme pouštět do debat, že stříbro na olympiádě je uper supa a takové ty pindy, páč když jste jednou světový rekordman, jedete si pro zlato, to dá rozum. A taky nebudeme mluvit o tom, že ve chvíli, kdy se na stojany hodilo 6.03, jsem tak nějak vnitřně věděla, že to nebude dobrý (páč jsem ve skutečnosti Sibyla).

My tady totiž budeme mluvit o tom, jak se chovat jako slušný člověk a ne jako zpovykaná opice.

Ano, já mám zvrácené představy o tom, že by OH měly být děsně majestátní, že by všichni sportovci měli cítit až posvátnou úctu, když se jich mohou účastnit (což mi poněkud nabourává ultra cool a super v pohodě banda snowboardistů a teď, když jsem se dozvěděla, že na příštích LOH bude bez prdele skateboarding, rozhodla jsem se demonstrativně zabít), a že je atletika nejvíc nejlepší, protože prostě je, protože je už od antiky (spolu s tím zápasem, jehož principy jakož i samotnou existenci nechápu).

Jelikož jsem asociální introvert, mám nepřekonatelný problém se sportovními fanoušky (a s lidmi obecně, takže koho to jako překvapuje) a tím, že ječí, stupidně mávají na velkoplošných obrazovkách, vrhají se svým objektům zájmu pod nohy, objímají úplně cizí, naprosto zpocené lidi, řvou, dělají mexické vlny a ječí. Nechce se mi rozebírat, jak neskutečně vohromné je cítit podporu diváků v zádech, nebo předech nebo kdekoli, vím totiž naprosto jistě, že kdyby se na mě někdo pokusil sáhnout poté, co jsem uběhla patnáctistovku/hodila koulí/skočila čtverné salto skrčmo vzad s šesti vruty z 10m věže, zlámala bych mu obě ruce a urazila hlavu. Ale jelikož nejsem výkonný sportovec, nemusí mě tohle tolik rozedírat. Nikdo mě nenutí chodit na ve švech praskající stadiony, mohu svobodně sedět u televize a užít si cokoli potřebuju způsobem jaký potřebuju (... nezní to ani trochu úchylně, protože mi není třináct!)

Ačkoli tedy možná neholduju aktivnímu fandění se zabalením do vlajky a natřením trikolory přes obličej, každému, co jeho jest, a potřbuje-li si někdo zavřískat v kotli, fajn.
Je ale jedna věc, která se nedělá nejen v atletice, ale ve slušném světě, mezi vychovanými jedinci, mezi vzdělanými lidmi, mezi rozumnými, mozek používanými bytostmi. Vím, že svět není růžový a nadýchaný jako jednorožec, a buďte si jistí, že já jsem ten nejhorší člověk ze všech, protože těm, kteří nastupují proti mým favoritům přeju ten nejhorší osud. Jenomže já si můžu svobodně opakovat mantru - prosím, zlom si nohu, prosím zlom si nohu, prosím, shoď to, spadni, utop se, umři! neboť tak činím v soukromí.
Takže ano, je mi známa existence negativního přístupu. Upřímně mám někdy pocit, že jsem jej vynalezla. Ale když vlezu mezi lidi, když sleduju sportovní snažení na Olympiádě (ano, mám pocit, že je to argument. Podobně jako "Dialektika!" a vy se zhroutíte na zem v křeči), zdržím se zvířecích projevů a nepřeju-li to někomu, nechám si svůj pocit elegantně pro sebe a když se pak danému člověku skutečně nezadaří, samolibě si lebedím ve svém vnitřním vítězství.

Dobře, všichni už od první věty víte, kam to směřuje.

Při atletice se na nikoho nebučí. Při atletice se nikdo nevypískává, pokud jste zrovna neviděli, že daný jedinec vyběhl z dráhy a vrazil soubeři mezi žebra kudlu. Upřímně, při žádném sofistikovaném sportu se nebučí, nepíská, nenadává a neházejí zápalné lahve na protivníka (sbohem, fotbale, jsi beznadějný).

No dobrá, bral daný sportovec doping? Fajn. Nelíbí se vám to, chcete vyjádřit svůj názor a nesouhlas s tím, že si odseděl jen směšný dvouletý trest a teď máme zase všichni věřit, že je čistý jako okvětní plátek bílé lilie, neb tehdy to byl jen čin mladické nerozvážnosti. Viděli jste, že se vítěz posmívá těm, které porazil. Chová-li se on jako hovado, máte částečně v té chvíli jako přímou reakci na totéž právo taky (protože takové to všeobjímající - my ti ukážeme, kdo je morálně na výši - se nedá vždycky úplně použít).

Ale nikdy nebučíme na někoho, kdo ve finále skáče proti našemu reprezentantovi, kterému všichni z nějaké vrozené národní hrdosti přejeme úspěch. Nikdy. Nebučíme. Na někoho. Kalibru. Renauda. Lavillenieho. Prostě, KURVA, ne!

Jelikož jsem to finále sledovala na půl půloka a jelikož trpím tím syndromem, nepřikládala jsem tomu přílišný význam (hlavně jsem teda praštila s víkem notebooku po shozených 605 tak razantně, že jsem dalších deset minut zděšeně seděla za stolem a bála se na počítač šáhnout i jedním prstem, jelikož jsem si byla celkem dost jistá, že se rozpadne). A pak jsem ráno četla články, četla jsem jeho vyjádření, že se Brazilci chovali jako Němci k Jessiemu Owensovi (nehodí se to, ale to si teda kurva pište, že jen díky DD vím, kdo to byl, co se mu stalo a kdy se to všechno odehrálo), četla jsem, jak o celé situaci mluvili naši tyčkaři, četla jsem, co mi k tomu psala maminka a četla jsem, že se k tomu všemu negativně vyjadřovali i komentátoři ČT, což mě zalilo pocitem ryzí blaženosti, páč, světe div se, tentokrát to není jen mým vnitřním Francouzem! (No, je. Mně se vytočené přirovnání Brazilců k nacistickému Německu líbilo a přišlo mi nepřikrášleně upřímně, což z francouzských úst zní prostě neodolatelně. Ano, hádáte správně, říct to Američan, řeknu mu, ať drží hubu a vytře si s diváky prdel tím, že jim navzdory vyhraje. Jenomže já nikdy netvrdila, že jsem objektivní, a že nepoužívám zatraceně dvojí metr.)

Ale pořád to bylo relativně dobré.
A pak přišel medailový ceremoniál.
A já jsem byla jen velice nepatrný kousek od toho, abych na obrazovku nepříčetně neřvala.
Protože, DOPRDELE, vy nemáte stát na stupních vítězů na Olympiádě a brečet ponížením!

(omluvte mě, jdu si s něčím třísknout)

fuck emotions, I should have gotten more cats!Collapse )


Jasně, možná, že přirovnání k nacistům je pořád poněkud bolestivé a ne úplně šťastné. Možná měl být velký kluk a nedat na sobě profesionálně nic znát. Možná...

Víte co, hovno!
Oni se k němu němli takhle chovat. Jejich reprezentant vyhrál zlatou olympijskou medaili. Porazil světového rekordmana a bez jakýchkoli pochyb nejlepšího tyčkaře současnosti. Tak o co vám, kurva lidi, ještě jde?! Musíte si něco dokazovat? Když i ten váš vítěz nechápe, zda vám úplně nejeblo?

Vždycky jsem měla Lavillenieho ráda (protože je Francouz, protože je nejlepší a protože má ten dres...) a teď, jelikož jsem fakticky zvrácená, ho miluju ještě víc.
Znáte to, postavte přede mě Francouze, a jsem ztracená.
Postavte přede mě brečícího Francouze a já jsem definitivně v prdeli.
(tanečně vověřeno...)

systém:

It's gonna burn forever!

Co čekáte, byla olympiáda, pročež jsem byla čtrnáct dní vylepená u televize/internetových streamů a do toho jsem dokolečka až do bezvědomí poslouchala Flame, páč jsem si nemohla pomoct (a páč je mi pořád pět) a pokaždé riskovala náhlou smrt udušením, páč Larry tancuje.

Všechno začalo příšerně nudným zahajovacím ceremoniálem, z něhož se správným parťákem vždycky zvládnete vytvořit dadaistickou story.

[6.8.2016 0:11:41] semínková: beztak vám tam pak budou čtyři hodiny běhat indiáni (poněvadž Brazílie nemá historii, takže co by tam taky chtěli dělat)

@strechanadi 5. 8.
Jakým způsobem vlajku ponesete? Tyvole, v zubech! #RIO2016 #LOH2016

[6.8.2016 1:10:57] semínková: protoplazma, pochopili jsme, co tam máte dál?
[6.8.2016 1:12:51] semínková: indiáni
[6.8.2016 1:12:54] semínková: já to říkala!
[6.8.2016 1:13:02] semínková: a po indiánech už nic není, ne?
[6.8.2016 1:13:07] Štěpán: ne
[6.8.2016 1:14:45] Štěpán: tam bude chraňte přírodu, bacha na finance a mějte se všichni rádi, takže další tři hodiny choďte a vzájemně se objímejte (při zhasnutém světle, protože to chrání jak ekonomiku, tak přírodu)

[6.8.2016 1:13:13] semínková: ne, jako reálně, má Brazílie VŮBEC nějakou historii?
[6.8.2016 1:16:14] Štěpán: tak určitě má, ale my se o ní ROZHODNĚ neušíme. Slováci také tvrdí, že mají literaturu, historii a vlastní jazyk.


[6.8.2016 1:29:00] semínková: copacabana a její typická dlažba podle marxe?! CO?

@strechanadi 5. 8.
Moment, to soutěží i lidi z vymyšlených států? #RIO2016 #LOH2016

@strechanadi 6. 8.
U všech těch lidových a demokratických si nemůžu nevzpomenout na Union of People’s Republic of Republic (dříve Kiss'n'Cuddland) #rio2016



Dívala jsem se na skoky do vody a přemýšlela, zda by ti chlapci mohli mít ještě menší plavky (prý mohli) a zda je horší vež nebo prkno (zatím nevyřešeno).

[8.8.2016 21:14:30] semínková: hele včera jsem zkoušela prkno, dneska věž a... ne, nelíbí se mi, pořád tam vidím ty uražené hlavy a zpřelámané hnáty
[8.8.2016 22:14:38] Štěpán: já než pochopila o čem stopařka mluvíš! Zkoušela prkno (cvik) a dnes věž - a to jako vypadá jak?! A jak s tím souvisí plavky? To to zkoušela v bazénu?!

[11.8.2016 21:14:35] semínková: ... jsem se prostě dívala na chlapce v nemravně malých plavečkách a VŮBEC tomu nerozuměla. Nejdřív jsem ani nevěděla, JAK se boduje. Ale zase by mi tam furt říkali - trojité salto skrčmo s pěti vruty a já s tim jako co?
[11.8.2016 21:16:05] Štěpán: četla jsem bojuje a představila si dva chlapce, kteří skočí a ve vzduchu bojují
[11.8.2016 21:16:32] Štěpán:
kdo do vody dopadne mrtvý, prohrál


A na různé jiné sporty...

@strechanadi 8. 8.
Momentálně už ve svém životě fakt potřebuju jenom mužskou moderní gymnastiku. #Rio2016 #LOH2016

@strechanadi 14. 8.
Akvabely právě akvabelují na Čajkovského Labutí a já je chci velice intenzivně utopit. #loh016 #rio2016

@strechanadi 15. 8.
Já jsem asi trochu pomalejší, ale proč mají na sobě SPORTOVNÍ gymnastky dresy poblité od jednorožců? #LOH2016 #rio2016 #sportovnígymnastika



Suverénně nejoblíbenějším sportem se stala obligátní chůze a dráhová cyklistika. Protože prostě!

[11.8.2016 21:48:06] semínková: mně to trošku připadá, jako bys vzala křečky, hodila je do toho jejich kola a nechala je soutěžit

[11.8.2016 21:50:42] semínková: a tohle NENÍ týmový sprint? to se ještě něco jede RYCHLEJ???


[11.8.2016 22:26:20] semínková: nejlepší týmy ze svých jízd si to ještě dnes rozdají - hele, nemusíte mi o nich říkat úplně všechno!

[11.8.2016 22:31:12] semínková: to je jako na bruslích - JEDOU MI NOHY A JÁ TO NEMŮŽU ZASTAVIT!!!!!

[11.8.2016 22:36:35] semínková:  je disciplína dráhové cyklistiky původem z Japonska. Jezdci nejprve absolvují několik kol za vodičem (jedoucím obvykle na malém motocyklu či mopedu), následuje sprint do cíle. Říká teta wiki
[11.8.2016 22:36:53] semínková: to na té dráze jede někdo NA MOTORCE?!

[11.8.2016 22:45:59] semínková: hele, třeba ten čtvrtý vyjede nahoru a chytne se zubama o žbrlení...?

[11.8.2016 22:46:26] semínková: V ROCE 1908 JEZDILI NA DRÁZE???
[11.8.2016 22:46:56] Štěpán: a od té doby nepřestali, protože nemohli

[12.8.2016 22:17:00] semínková: myslím, že teď za australany pojede někdo, kdo se jmenuje bobryč

[12.8.2016 23:07:00] semínková: rodák z Nýbrdálu. To je určitě vedle Tatarstánu.


[13.8.2016 16:02:02] semínková: TYVOLE, tam jede fakt někdo na motorovém kole!!!

[15.8.2016 21:47:26] semínková: myslíš ten závod, kdy jsem si hodinu nebyla schopná všimnout, kdy kurva odstartovali?

[15.8.2016 21:50:32] Štěpán: Vždycky říkají, že je to jen o nervech. Tak si říkám, ze by ti to mohlo jít, ty by ses podívala na soupeře tak, že by tě do cíle ještě dotlačil

[15.8.2016 22:41:25] semínková: myslíš, že pak musí dvě hodiny chodit v protisměru, aby se vyrovnali?
[15.8.2016 22:45:11] Štěpán: ne, už mají prostě zakroucenou ploutev, kosatkám se to taky stává, když žijí v zajetí a furt plavou jen dokola v bazénu



A největším zážitkem rozhodně zůstala silničářská časovka, kterou jsem sledovala v práci a obávám se, že jsem jednu slepici zabila činkou, když za mnou přišla, abych jí ukázala, jak udělat správně dřep (nebo tak něco).

seminková→mikakočá: Jsem u té mužské časovky dost rozpolcená. Svědomí mi velí fandit Francouzům, nežný nacionalista Čechům, úchyl Dumoulinovi, protože Hej Royi a tradicionalista Froomovi. A teď co s tím a třema medailema?!

seminková→mikakočá: Právě jede Prý Mrož Rohlič.
mikakočá→seminková: No  teď říkají Prý može rogliče, jen nevím, co jsou rogliče, ale rozhodně to može


seminková→mikakočá: Člověk ještě aby fandil i Cancellarovi, když je to ten jeho poslední olympijský a navíc kvůli tomu odstoupil dřív z TdF. Do prdele s tím, fakt!
mikakočá→seminková: Ale pak člověk skoro nemůže být zklamaný, až někdo vyhraje.
seminková→mikakočá: z jiného soudku - co Froome? Specifikuju - Chris Froome?
mikakočá→seminková: Froome zatím jako nic moc, ale drží se a je to Froome.

mikakočá→seminková: Já ti to říkala, poslední závod, zlomená ruka a prostě Froome

seminková→mikakočá: Je to tak!
Má Hej Roj tu pracku fakt zlomenou? A ošetřené to má jak? Náplastí? TVAROHEM?!


No a závěrem přirozeně informace celých olympijských her.
seminková→mikakočá: Myslím, že už se na Tonyho Martina nikdy nebudu moct podívat stejně poté, co mi komentátoři řekli, že jsem neviděla jeho dělo...

seminková→mikakočá: POČKEJ, Dělo Tony Martin je přece ten, co jel s Julianem jednu celou etapu na TdF. Panebože, to dává všemu ještě zcela nové rozměry. Zabij mě!
mikakočá→seminková: Já se z tebe poseru!

Rest in peace/piece/peas

Před několika dny mi hrdinně skonal telefon. Prostě jen tak. Sežral hrušku a bylo po něm.

Na jeho počest si užijme rozšíření tohoto a tohoto článku a já se mezitím pokusím příliš usilovně nepřemýšlet nad tím, že dva dny (nekecám!) před výbuchem jsem přemýšlela, že by stálo zato opět po zhruba roce projít své genialitou stižené poznámky a jen tak je sem pohodit... (opět v nich ale jistě bylo spoustu nevhodného, pročež je dobře, že jsou ztraceny v nenávratnu)



To jsem takhle jednou byla nemocná. A byla jsem nemocná tak hrozně, že jsem se rozhodla s tím obeznámit i svou tapetu (jen pro pořádek, takhle nevypadám ani v obdobích překypujícího zdraví).
panebožejáchcityvlasy!!!



Koupila jsem si lístky na Giselle. A pak to vypadalo, že se mi změní obsazení. A byla jsem trochu rozpolcená, nicméně se přes to všechno obávám, že jsem se ke své tapetě modlila...



No a pak jsem viděla Giselle. A obsazení se nezměnilo (nikterak podstatně).



Musím k tomu něco dodávat?

Já si to myslela.
Občas bych možná přece jen chtěla být dospělá...

P.S.: Pohádku o tom, kterak nakoupit nový telefon, si dáme zase někdy příště (s mým přístupem tak v listopadu).
Oukej, bez mučení přiznávám, že jsem okamžitě po únorové premiéře věděla (o které jste si zde nemohli nic přečíst, páč autorská práva nebo tak něco), že na Ballet hommes fatals vyrazím ještě jednou, protože... No protože mám buď pokleslý vkus, a nebo mám pokleslý vkus.

Druhé představení jsem nestihla, neb jsem, tuším, byla zrovna doma, tak jsem vyrazila na třetí, které se konalo ke konci května (já vám to časově ohraničím, týden před tím, než jsem si týden dopředu koupila lístek na pařížskou Giselle - což vám budiž i odpovědí, proč se k sepisu dostávám až nyní) (jindy mám totiž pro své půlroční prodlevy podobně silné argumenty) a v dobré víře přinutila maminku, aby dorazila do hlavního města za trochou kultury (a aby byla vyvážená, daly jsme si den před ještě Othella ve Stavovském, k němuž mi dovolte pouze toliko - Karel Dobrý je kurva dobrý!). Zhruba dva týdny před představením jsem si prošla mírnou krizí zpochybňování svého zdravého rozumu a systému šuplíků, páč jsem si na začátku září vypsala data baletních přenosů do kin s tím, že na tom květnovém Scarlettově Frankensteinovi prostě být musím, i kdyby čert na koze... Nebudu to protahovat, protože všichni tušíme, na co jsem si místo toho koupila lístky a pak zoufale zírala do diáře a přemýšlela, jak se rozdvojit. Vyřešily to za mě promptně TA, které mi nezanechaly volnou vstupenku, tak jsem si řekla, peču na to, to se stáhne. Stáhlo. Problém je, že se na to podívám tak v prosinci. 2018.

V květnu jsem tedy vyrazila na další představení ve jménu - to není fér, chlapci to mají strašně jednoduché, převlečou ze za slečnu, případně hrajou gaye a je to vtipné (teď si fakt připadám, že mé požadavky na humor se plazí po břiše pod zemí... Já mám fakticky normálně ráda vytříbenou, inteligentní, sofistikovanou legraci. Třeba jako v Yonderlandu...), anžto jsem se dost dobře po loňských Miniaturách nemohla bránit a rozhodli-li se chlapci, že si na koleně vytvoří soubor, vymyslí pseudonymy jako Ludmila Bezšpagatova a Pavlína Flatfootova a absolvované školy typu Ballet School Of Labor School Highly Obsessed with Image (BOLSHOI), Baletní univerzita Volkswagen v Mladé Boleslavi nebo Grande academie nationelle royale de l'institute superieur inferieur de danse musique theatre et hair styling, já se neodkladně složím na zem, po tváři mi potečou slzy a budu se velice sveřepě a zcela marně neřvat smíchy nahlas. A nemějte péči, samozřejmě vím, že to není žádná objevná novinka, samozřejmě znám a několik let se čas od času řehtám u Trocadera, ale tak co?

Složení večera bylo totožné s únorem. Otvírák v podobě videa, kterak umělkyně přijíždějí do Prahy, kterak se Míša snaží dostat do Národního a Nikola coby dveřník u limuzíny.

Následovalo svérázná interpretace Labutího říznutá Umírající labutí, která od premiéry doznala nejpodstatnějších změn. Zatímco v únoru prostě Odetta v Míšově podání (hele, upřímně, kdo jiný, no kdo jiný by měl tančit nejikoničtější roli baletního repertoáru?!) umírala, tentokrát jí asistovaly tři kámošky/zdravotnice a v závěru kněz. Rozhodně krok správným směrem, zeptáte-li se mě. Jinak zůstalo vše při starém. Tedy Karlův Princ o hlavu menší než Odetta, telefonní číslo předávající Giovanni a naprosto odzborující Mathias (zvlátní zmínka - pas de quatre. Panebože!) - ono ne nadarmo jsem o přestávce psala Lucii, že překonává sám sebe. Od minula se v provedení zlepšil i Benno, což mě potěšilo a Odettina coda bílého pas de deux? Napoprvé jsem byla reálně v šoku, protože rychlost a preciznst, s jakou tam Míša házel ty passé prokládané entrechaty?! A z tempa od února nevypadnul, což je potěšující zpráva.

O přestávce jsem měla moc práce s odposloucháváním skupiny cizinců sedících vedle mě (evidentně tanečníci na vejletě v Praze na nějakém workshopu), kteří mě bezprostředními reakcemi dostávali už v průběhu Labutího, a kteří bezezbytku milovali Mathiase, takže bylo jasné, že jsem si s nimi musela rozumět.

Druhá polovina večera byla už tradičnějšího duchu, co se rozložení týče.

Začínalo se Spící krasavicí se Šeříkovou a dalšími třemi vílami, aby se plynule pokračovalo Růžovým adagiem. Už v únoru jsem řekla, že Giovanni je reálně nejlepší Aurora v republice a na svém prohlášení nehodlám nic měnit. Podobně prima zůstal Federico Ievoli coby Šeříková víla ukopávající si hlavu vlastní nohou a v naprostém rozhořčení utišující publikum, páč tady spí dítě, panebože, jste normální?!, absolutně roztomilý Kanárek Domenico di Cristo (nevěřím, chlapče, že ve skutečnosti nejsi slečna!) a Drobečkový Benno s paletou očních stínů jakožto darem pro Auroru. A Vanniho výdrže?!

Následovalo pdd Diany, která hned v úvodu postřílela tři králíky a jednu Myrthu, s Acteonem, v kterémžto jsem snad i já ochotna akceptovat přítomnost a existenci Burlacovu (fakticky), nicméně mám-li být upřímná, daný duet neshledávám nikterak ohromujícím ani v jeho standardní podobě, nadto když se po celých deset minut opakuje v podstatě jen jeden vtip s chlapáckým Acteonem... Ale jinak to Guidovi jako Dianě ve fouettes celkem točilo.

Všichni víme, že jsem zoufale zamilovaná do Giselle (jsem zoufale zamilovaná do Alberta), pročež zkoušet udělat na ni parodii způsobem, který by mě pobavil, je úkol velice ošidný. Leč... Nastoupil Benjamin jako Myrtha v lese ztracená a s mapou a zcela ztracená jsem byla v mžiku i já. Od února pak přidali nad Gisellin hrob značku ze seznamovským map a mám pocit, že v té chvíli publikum prostě zemřelo. Do toho Giovanni jako neustále usínající víla a Domenico! Naprosto nešťastný, zoufalý, ubrečený Domenico, dokonce imitující scénu s Gisellinou kopretinou!!!

Aby se nám nezastesklo po Míšovi, přišel ještě v Raymondině variaci. A zde si nejsem úplně jistá, nicméně mám dojem, že v únoru doprovodný hlas skutečně recitoval oslavnou ódu. V květnu už se stejným procítěním kritizoval každý její krok a to, jak si myslí, že je snad něčím výjimečná.

Závěr opět patřil videu a Donu Quijotovi, a ten zcela patřil Mathiasovi. Od fotorománu, v němž Kitri hledá lásku všude včetně dna popelnice, až po tentokrát zcela dotočená fouettes v codě. Na rozdíl od února tančil Basila Karel Audy, což mě mírně zamrzelo, protože Mathieu Rouaux možná nebyl zcela dokonalý, jenomže je z pařížské Opery a navíc mi odchází do Hamburku, tak jsem si ho mohla ještě na pár minut užít.

A děkovačka je kapitola sama o sobě. Pravda, tentokrát Mathias nedostal strom...

Lucie mi psala, že dofá, že si užíváme. Odpověděla jsem jí, že já si užívám (a něco o tom, že Mathias do každé rodiny nebo tak), maminka nad tím evidentně moc přemýšlí.
A vskutku. Po cestě tramvají domů se mě opatrně otázala, jaký je rozdíl mezi tímhle a travesti show. Inu, to je votázka do pranice!

"Já jsem si tak říkala, že když se tomu tak od srdce směješ, nemůže to být přece blbé."

Přesně, mami, tak toho se drž. Já jsem přece od přirození arbitr všeho, co za něco stojí, žeano.

No, je zveřejněná nová sezóna. Na konci října přijede do Prahy Lucie, páč jsou kluci ve Stavovském a slibují novinky. Tak schválně...
A já přísahám, že hned potom půjdu na nějaké globální problémy řešící fyzické divadlo, přečtu si existenciální román a zúčastním se přednášky aplikované fyziky.

systém:

Každé léto je to se mnou stejné, letos ještě horší. A neboť vím, že se za to budu strašně nenávidět, když se neobeznámím s náplní svých letních dní, činím tak nyní, ačkoli vím, že mám v záloze furt dva baletní večery, o nichž, přísahám bohu, ještě letos něco řeknu.
Možná.

Abyste si nemysleli, letos jsem fakticky aktivní, zůstalať jsem v Praze (protože je to tak větší psina, navíc se tady dvakrát nedonutím dělat něco pro svůj zřejmě, jak to teď tak vidím, nikdy nevzniknuvší doktorát). V půlce července jsem navíc Lucii naordinovala výlet a anžto mě něco nepěkného posedlo, rozhodla jsem se, že těch pár dní využijeme do mrtě.
V plánu byl Karlštejn, neb je ostudné, že jsem doposud hrad navštívila jen za účelem prohlídky Kaple sv. kříže a i to je 13 let zpět a přidružené lomy, protože tam poslední dobou chodí každý a letecké muzeum, protože to mi Mikakočá slibovala zhruba čtyři roky a chápete, my v té Praze byly jenom každý den.

Takže jednoho červencového odpoledne Lucie přijela, do té doby pralo slunce a bylo až ohavně krásně, pročež si počasí řeklo, a víte vy co, já na to seru, teď bude pět dní pršet a bude sedm stupňů.
Druhý den ráno (myslím, že jsem zcela dobrovolně vstávala asi v šest) jsme tedy s deštníkem a diskem v batohu vyrazily na vlak, dorazily do Karlštejna a vyšláply na Karlštejn, z nádvoří jsem hrdě zavolala mamince, aby jako viděla, jak jsem kulturně-sportovně uvědomělá a po prohlídce jsme se jaly hledat cestu k lomům.
Poté, co v jediném obchodě nebyla mapa a na dřevěných tabulích jsme se dozvěděly jen to, že se nacházíme jihozápadně od Prahy, potupně jsme se na cestu zeptaly v místní poště a došlapaly do místa určení po silnici, ačkoli jistě někde mezi stromy existovala příčetnější varianta.
Lomy hezké a muselo jim to dát práci, ale když jsme kolem jednoho šly už potřetí, protože
“držte se na žluté”
“já bych ráda, kdyby tady nějaká žlutá byla!”
zmocňoval se mě všeobjímající vztek. Pak jsme skočily někde do lesa, našly značku, dub, vodopády, v nichž netekla voda a v rámci kondičního tréninku si doběhly v Berouně na nádraží, nasedly do vlaku a dívaly se z okýnka, kterak začalo pršet. Pokud byste se chtěli zeptat, ano, měly jsme to takhle objednané. Podobně jako Jeremyho, kterého jsem cestou ze Smíchova bránila vlastním tělem.


Neboť náš vejlet čítal přes třicet kilometrů, naordinovaly jsme si na druhý den volno s nohama nahoře (a dost možná nějakým filmem, ale neboť to nebyla osmi hodinová série, nevím jakým) a v pátek se šly podívat na ta letadla.
Podívejte, šla jsem do leteckého muzea. Byly tam hangáry s letouny z druhé světové války. Skutečně si myslíte, že jsem mezi nimi nehopsala s nahlas puštěnými RAF piloty? Fakticky?!
Tak jo. V tom případě mi ani nebudete věřit, že jsem sáhla messerschmittu na zadek…
Krom messerschittu a miniatury spitefiru (což je až bolestně krásné letadlo. Spolu s concordem. Jak mohli něco tak neskutečně nádherného zrušit?!) byly mými oblíbenými letadla ze Zlína. Byla žlutá a měla srandovní jména jako Honza, pionýr nebo rudý ďábel (to jsem si vymyslela). A pak tam stál důkaz všeobecné debility Slováků. Promiňte, ale který národ si musí na helikoptéru napsat “pozor, vrtule”?!

Někde v mezičase si Mikakočá rozflákala telefon, což se ukázalo být velmi přínosným ve chvíli, kdy jsem v sobotu musela dopoledne předstírat práci a bylo dohodnuto, že se spolu sejdeme až na nádraží u vlaku, co by nás měl dovézt k domovu.

Sobotní noc a časné nedělní ráno jsme spolu strávily před televizí velice sprostě nadávající a marně se snažící zacílit na nesmyslnou rychlostí vesmírem se řítící satelit velikosti mexického dolaru, bychom se mohly v následujících dnech dívat na poslední etapy TdF (protože co by to bylo za prázdniny bez pedálování?!)
Jelikož jsem pán světa a podzemí, zvítězila jsem v neděli dopoledne, což mě značně vyčerpalo, pročež na další výlet jsme vyrazily až v pondělí.

Maminka nás vyslala na zahradu na ostružiny. A pak u sebe prozíravě neměla telefon, jelikož moc dobře věděla, co přesně bych jí řekla na ty čtyři ostružiny a šest malin, které na mě na keřích čekaly. Na druhou stranu jsem viděla prvorepublikovou vilu, k jejíž návštěvě maminka tatínka nedonutila za třicet let, co se znají. A pak jsem se na dětském hřišti pověsila za nohy a přemýšlela, jak bude v úmrtní zprávě vypadat “zemřela, protože jí do mozku natekla všechna krev a ona tomu neuměla zabránit.” Příště takové pičoviny dělám jedině s jeřábem za zády. (Ale zase to byla celkem psina.)

V úterý, abychom toho neměly dost, vypravily jsme se tentokrát na pozemky Luciiny rodiny. Pětadvacet kilometrů, ztracené značky, koňové, stezka končící v pastvině s kravami, co nebyly Justin, ale kolem kterých, když jsem šla, stejně jsem jim dost nahlas sdělovala, že se jich v žádném případě a ani trochu nebojím, sjezd na pláštěnce, první dostihy a sázky v životě a střelba z kuše? Splněno.

“Když budeš mít Napoliho, nemůžeš prohrát.”
Hele, ale nikdo nemůže tvrdit, že jsem se nesnažila…

Středa byla zmocněna být líným dnem s lívanci, zhruba sedmým melounem a nějakým filmem, u nějž mám podezření, že tentokrát řvala Lucie.
Pak jsme si řekly, že těch pětadvacetikilometrových výletů ještě nemáme dost, tak jsme si daly další, Mikakočá si následně ukousla nohu u kolene, podívaly jsme se na dalších šest hodin etapy TdF a závěrem na Rosencrantze s Guildensternem, což je absolutní absurdita sama o sobě, ne tak, když se na ni díváte o půlnoci a prakticky u toho spíte.

Takže skoro dva týdny plné aktivit, můžeme na sebe být po letech proležených na terase fakticky hrdé. Už míň na to, že jsme si udělaly palačinky asi v deset v noci… A snědly je, přirozeně.

Jedno ale musím zveřejnit. Letošní TdF mě hrubě zklamala. Sorry, děcka, ale já se tady rok, rok těším na svou nejoblíbenější Marceli Kittele reklamu a vy mi ji zrušíte?! A máte pocit, že Hej Royi mi bude adekvátní náhradou? Po Mám prostě rád hustý vlasy?! Vážně???
(Je mi fuk, že jste reklamu nemohli použít, když Marcel jezdí za jiný tým, ale krucinálfagot!)
 

A kurva...

To nám takhle 28. dubna profesorka ve škole pod nos v semináři estetiky předhodila kus papíru s tím, že v listopadu bude v Pze konference evropských tanečních historiků, což je samo o sobě strašné vzrůšo, a že tady máme výzvu k podání návrhů svých příspěvků.
Vzala jsem příslušný dokument, řekla něco jako Jů, to je o 19. století a Jé, deadline je do konce dubna. To je ale smutný příběh. A s tím jsem to chtěla nechat bejt a zcela ignorovat profesorčiny náznaky, že Mě napadlo, že kdybys zpracovala to, cos teď říkala v semináři o těch libretech Giselle...

No a pak jsem přišla domů, z dlouhé chvíle se podívala na webovky dané organizace (jo, taneční historici se sdružují, děsivé) a zjistila, že šibeničním termínem je až konec května. Z čehož jasně vyplývá měsíc prokrastinace, krčení ramen, že abstrakt na 200 slov anglicky v životě nevymyslím, tak jakýpak copak a následné vypocení příslušného odstavce zhruba 30. května a v následném pomatení smyslů odeslání řečeného 31.5. hodinu před tím, než jsem musela na letiště.

Skoro dva měsíce se nic nedělo, pročež jsem zcela rozumně usoudila, že jsem neprošla sítem (což je teda s podivem, když poslední větou mého referátu bylo: "Je třeba si uvědomit, že Albert není padouch." Jo. Fakticky. Nepoučitelná. Ztracená.) a nechala se unášet na vlnách poklidu.

Takže mi v půlce července napsali, že mi s radostí oznamují, že jsem byla přijata i se svým zdrogovaným opusem a těšíme se na vás, v Praze bude děsná psina!

No, to bude. Strašná.



Dneska mi přišel časový harmonogram. Má to dvě výhody. Na řadu přijdu první den pozdě odpoledne jako předposlední, pročež už budou všichni mrtví, přejezení chlebíčků, sjetí kafem nebo ožralí.
A druhou je, že už aspoň vím, jak se jmenuje můj příspěvek... (a ne, nechcete to vědět)

systém:

Filosofie autopismu, díl druhý

Už je to chvíli, co jsem svět seznámila s novým, pokrokovým, neřku-li revolučním učením. A nyní nazrál čas rozšířit vaše vědomosti o něm.
Seznamte se proto s následujícími pravdami.

  • Takoví lidi by vůbec neměli být, nebo by neměli být takoví.

  • Ty máš tak velké oči, když je máš zavřené.

  • Neuměl to, dokud se to nenaučil.

  • Jím, abych neumřela.

  • Vincent má dva metry i když je nemá.

  • To není chlap, to je Benoît.

  • To byli dva, Ťulík a Hulík, co máš ty?

  • Sledovat Giselle je jako jíst wasabi.


A závěrem nezapomeňte, že:

  • Co zbyde, vrzni k opicím.

systém:

Jeho cesty ke hrobu nebudu mít nikdy dost.

Nikdy.Collapse )
Jeho druhého jednání nebudu mít nikdy dost.
Jeho Alberta nebudu mít nikdy dost.
A jak by řekla Mikakočá - Jeho nebudu mít nikdy dost...

En face

Olga Smirnova
piskot
Piškot

Nous sommes le

September 2016
S M T W T F S
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
252627282930 

systém

Syndicate

RSS Atom
Powered by LiveJournal.com