Měla bych se učit, z čehož, stejně jako minulý rok, vyplývá jediná věc. Trávím veškerý svůj čas kravinama.
Poslední dvě hodiny jsem kupříkladu strávila na youtube pozorováním nejrůznějších verzí Giselle, abych se celkem zbytečně utvrdila ve faktu, že Alina s Johanem jsou zkrátka nejlepší, a že nejlepší Giselle ever prostě je ta z Covent.
( Snažím se svou bezbřehou posedlost jimi držet pod povrchem )

Kdo je nejlepší? Alina je nejlepší!

Můj vnitřní Francouz se zlepšuje.

Jsou chvíle, kdy bych psala prakticky pořád, třeba šest článků denně. A pak taky ty, kdy nejsem schopná vyblít jednu větu týdně. Na tomto místě by mohlo následovat několik řádek o kvalitě, kvantitě a podobných nesmyslech, ale když uvážím, že si tady tvořím jistý soukromý archiv, ve kterém mám poslední dobou čím dál častější potřebu hrabat, mohla bych přestat trpět představou, že každým článkem je nutno položit nové hranice estetiky.
Takže čistě pro archivní účely - třeba minulý týden bylo 8.května, na tramvaji vlajky vlají a my jsme šly s Lucií uvědoměle slavit konec války. Započaly jsme v tradiční čínské restauraci obědem, odkutálely se do města na poštu a měly v plánu stavit se v cukrárně na dort, kafe s kopcem šlehačky a dost možná i na zmrzlinu a následně pálit kalorie výstupem na Petřín. Plán se zhroutil ve chvíli, kdy se udělalo mnohem větší teplo, než mé nohy v dlouhých kalhotách předpokládaly a na Vltavě jsme uviděly labutě. Šlapací. Vystály jsme si frontu u pokladny, vyslechly rozhovor dospělých slečen, které už v patnácti neřeší, kolik jim je, ale jako ve čtrnácti...!, pokoušely se okolí zastrašit výhružnými pohledy říkajícími "vezmeš nám labuť a ukousneme ti hlavu!" a nakonec jsme do jedné nasedly za doprovodného slova páně plavčíkova "Labuť poletí!" - Lucie prostě vypadá na dvanáct. Dvakrát jsme si obšlapaly Střelecký ostrov (anebo dost možná nějaký jiný, ale to už nikdy nezjistím, protože otevřít si mapy na internetu je neřešitelný problém) a dle bolavých stehen a propocených triček jsme seznaly, že ten pohár si těď rozhodně zasloužíme. Došly jsme do vybrané cukrárny, která se jmenuje U Knoflíčků, kde mají zmrzlinové poháry poetických názvů a ty nejlepší linecké knoflíky na světě, pochopily, že stejný nápad mělo dalších sedmatřicet lidí a jaly jsme se hledat alternativu. Bylo horko, měly jsme žízeň a byl státní svátek, takže další cukrárna, do která jsme si naplánovaly návštěvu se zavírala příliš brzo na to, aby v ní člověk mohl sedět a řádně ze všech stran probrat nesmyslná témata jako kdo bude za pět let dělat v Kutné Věnce. Nakonec jsme zakotvily v Erhartově, kde neměli poháry, zato desítky upatlaných dortů, během třiceti vteřin do sebe hodily koktejl a v přilehlé Bille si zakoupily přirozeně zelenou zmrzlinu, kterou jsme si interaktivně namáčely do horké čokolády z automatu.
Teď to jen přeložit do ruštiny a mám třetinu zkoušky v kapse ;)

Škola... Jo, jasně. Z hudby mám, zřejmě, áčko. Totiž, z hudby mám jistě áčko, neboť jsem známá tvář a člověk všechny přednášky poctivě navštěvující. Áčko mám dokonce z dějin umění, což byla mnohem větší legrace. Pomiňme, že první čtyři hodiny tohohle předmětu se probírala abstraktní malba (znáte to, takové to, jak dáte dětem ve školce barvičky a papír a řeknete jim, ať malujou) a hudbu 2. vídeňské školy (zhruba stylem mlaťte do klavíru, jak vás napadne, popřípadě do toho všeho tahejte kočku za ocas). Celé to přednášel profesor, doktor, kandidát, jemuž nebylo rozumět jediné jméno, tudíž se mé zapisky velmi zvrhly do zmateného cože? Kdo? Valy - Barvy - Larvy?! a poslední hodinu jsem již psychicky nevydržela a opatřila si celou stránku obrázky typu člověk s rumbakoulemi - Pavel Kříž - Pavel Kříž s rumbakoulemi (dodám obrázek, jen co mi slečna velkomocná vrátí papíry - tuším, že se jí z nich muselo strašně dobře učit). Další přednášející strašně řval a nebyl schopen sestavit jedinou celou větu. Další žena byla Slovenka a neřekla zhola nic. Nejlepší přednáškou byla nakonec československá krematoria :D Takže si asi dovedeš, světe představit, jak mohla vypadat příprava na zkoušku. Na jednu stranu - ale jo, ono to nějak dopadne, ovšem kvůli pitomým dějinám umění nemít možnost na prospěchové stipendium (činící na naší škole hrubým odhadem 15 stovek... zase lepší než drátem do oka, že jo), je docela pakárna. Tak jsme se šla pěkně snažit na první termín (před jehož začátkem jsme dvacet minut na chodbě marně přemýšlela, zda jej mám zapsán v systému na internetu, či nikoli). Oproti loňské filosofii je třeba přiznat tomuto předmětu nespornou výhodu psaného, kroužkovacího testu. V řadě pro čtyři lidi, nás sedělo pět. Všchni taneční spolužáci si mysleli, že něco vím. Obecně je podezírám, že se domnívají, že jsem génius (o čemž, jak tak pozoruju i starší spolužactvo na chodbách, přestávám pomalu pochybovat). Nějak to dopadne, jasně. Problém vyvstal ve chvíli, kdy se na tabuli objevilo bodování a na A mohl člověk ztratit jeden bod. Slovy jeden, čísly 1. Dobře, sbohem prospěchové stipendium. Papírky, podpísky, jedem. Křížkuju jako zběsilá, jsem u otázky devatenáct ve chvíli, kdy spolužačka vedle mě u devět. Neměla bych být ale zlá, to ona měla internet v mobilu, díky kterému máme všichni krásných 19 bodů z dvaceti a ještě krásnější áčko v KOSu :D
Za sebou mám taky závěr Hysterických tanců (ježto gavottu jsme zrekosństruovaly zřejmě úplně blbě, ale nenaděláš nic a navíc i profesorka Afektovaná byla již příliš vysílená zdupáním první dvojice, tudíž mě a kolegyni zvládla dokonce pochválit) a poslední hodinu lidovek. Příští týden mě v pondělí čeká francais - a teď už bych se na ni fakt měla naučit, zejména, když si madam myslí, že budu konverzovat. Haha! V úterý zápočet z lidové šaškárny. Ve středu ruština, pohoda.
Bakalářka je sprosté slovo, takže proč to rozmazávat. To co jsem chtěla původně je prý úplně pitomé a nepoužitelné (vlastně nevim proč), to, co chce profesorka, abych psala, nechci dělat já a můj výběr číslo dvě zase nikdo neví, jak rozpracovat. Pohoda, do konce května času dost.

Na seznamu "je třeba udělat, než zemřu bídnou smrtí" si mohu směle po této neděli odškrtnout položku sníst čínské nudle v krabičce (ony byly indonéské, ale zato se zázvorovou omáčkou. Ve skříňce na nás ještě čekají jedny singapurské. S arašídama). Aspoň k něčemu byla ta brigáda v mezinárodní uličce dobrá!
Sežrat na posezení cheesecakeový carte d´or za 56 korun nikde kodifikováno nemám, ale i tak jsem si to užila.

Pracovat mohu tak maximálně jednou do měsíce, protože, znáte to "nesmím, namáhá pleť, hyzdí". Tentokrát byla marnost celého procesu ještě umocněna oním po estetické jednotlivého kmínu a brambůrků dychtícím velkým šéfem. A taky paní ve vrátnici, která nás hodlala poslat domů proto, že nemáme pracovní smlouvu s sebou (víte, nám to nikdo neřek. Nám taky jako nikdy nikdo nic neříká). A vlastně, aby byl zachován plán - pracovaly jsme s Lucií úplně jinde, než jsme původně měly. Já se už od minula bála jogurtů a neb mě bolela záda ještě dávno před tím, než jsem vstoupila do obchodu, zařekla jsem se, že žádné krabice tahat nebudu. Začal jsem tedy v prvoplánovém ráji. U čokolády. A bonbónů. A sušenek. A u Kouzelného cirkusu, nebo Sladkého karnevalu nebo jak se těch pět regálů koncentrovaného zla a kalorií jmenuje. A ležely tam karamely. Opuštěné. A otevřený sáček se sušenkama obalenýma v čokoládě. A já ně měla takovou chuť. Velký šéf to asi poznal a poslal mě na ten kmín a čínské polívky. Pracovala jsem tedy v mezinárodní uličce a cítila se vskutku výjimečně. Každý den člověk nerovná litrové lahve s kanadským javorovým sirupem, britské plechovky s liči limonádou (která teda taky stála za to!) a tmavou, světlou a obojetnou sójovou omáčku.

Abych se dotkal úplně všech aspektů svého života - Pirueta je celkem prima, dokonce ani minulá hodina nebyla naprostou katastrofou, kterou jsem po předminulém skákacím úspěchu právoplatně očekávala, jenom je nepříjemné, že si všichni lidi, kteří chodí běžně v úterý, rozhodnou onu odpadnuvší hodinu nahrazovat hnedle ve čtvrtek, tudíž nás bylo v sále jako býlích myší a oni jsou blbí, takže vám lezou pod nohy, nemůžou počkat, když se jde diagonála skoků a motají se tam jak nudle v bandasce a vůbec - ta jedna slečna je extrémně pitomá. Lucie se kvůli ní dokonce učí pískat na prsty :-D

Přísliby budoucnousti: Nenucený výsek Dekka dancers, nějaký večer moderny pro Markétu Kyliánovu, který byl strašný a dost možná jsem papír s poznámkami o něm někam odhodila, ale uvidíme a včera zhlédnutou ROHFille ze žlutého kabrioletu (již teď vás můžu nalákat na fakt, že "Alina je lepší" jsem si řekla jen jednou).

slibuju, že se budu učit. Že se budu hodně učit. Protože odmítám zbytek života strávit rovnáním sáčků s kmínem a kuliček pepře podle velikosti.

jsem tedy já osobně měla včera. A proti veškerým pravidlům se mi ztatily obě dvě.

Stigma nohy Edwarda Watsona pokračuje. Je větší a větší, ale nemyslím, že by mě v brzku opustilo.
Napadá mě jen jediná možnost, která by mohla být ještě horší

Labutí z ABT, protože Gillian Murphy je úžasná a ta trojitá fouettes prostě...
Giselle z Opery, neb druhé jednání vypadá jako černobílý film.
Korzár, protože jsem na něj nešla do kina.
Chroma a nějaké další dvě věci od McGregora, sice bez Aliny, ale s nohama Edwarda Watsona.
Tři choreografie do Forsythea, ano, včetně In the middle.
Petit mort od Kyliána, bez komentáře.
Bolero s Majou Pliseckou od Béjarta, protože je to to nejlepší Bolero na světě.
Další tři gala představení, z čehož jedno bude strašná sranda, až pustím Lucii, další, u kterého na přebalu píšou Mathieu Ganio, tak jsem se jim rozhodla věřit a třetí - oslavu osmdesátin Maji Plisecké - s Alinou a Johanem, s Alinou a Johanem, s Alinou a Johanem!!!

Další týden nebudu dělat nic jiného, než se modlit, aby se mi z toho nezavařil počítač.
A k tomu byla včera prima Pirueta. Svět je krásný...

Být posledlý je vlastně pozitivní. Být obsedantně kompulzivní je ještě lepší. Uviděla jsem Mathieu Gania v Sylfidě a zachvátila mě potřeba vidět to představení celé. Toto s sebou nese tři obrovské plusy. Celá La Sylphide z Opery nejen, že existuje, ale dokonce v ní Mathieu tancuje hlavní roli - tedy Sylfidu :p. Hurá poprvé. Pařížská verze je choreografickým počinem Pierra Lacottea na hudbu Schneitzhofera, tudíž úplně nový zážitek. Hurá podruhé. Díky čenichání po torrentu objevena ruská stránka, na které jsou stovky baletních dvd ke stažení. Hurá potřetí plus nadšené poskakování po pokoji!
Takže, přátelé!
Mám Sylphidu a už teď se na ni těším, poněvadž Mathieu je na začátku kouzelný.
Mám Raymondu, takže si budu moct odškrtnout jeden velký balet, který jsem ještě neviděla, navíc v choreografii geniálního Nurejeva (v hlavní roli s Marii Agnes Gillot, která opravdu vypadá jako chlap, ale nevadí)!
Mám Ondine, Alenku v Říši divů a Mayerling s neskutečným Edwardem Watsonem a jeho neméně neskutečnýma nohama. I když Ondine má sakra divnou hudbu a i když v Mayerlingu budu někde vzadu v hlavě rdousit myšlenku, jak bezva by to bylo, kdyby tančil Johan s Alinou, pořád to nebude moct být špatné.
Mám La source a Ivana Hrozného s Karlem Paquettem! V Ivanovi má ty nej epes vlasy, tudíž to bude jistě zážitek.
Mám dvě gala představení, jedno s Alinou a Johanem, druhé s Agnes a s chlapcem, jehož jméno se nedá česky vyskloňovat a psát to pořád v prvním pádě se mí zdá ujeté. (s Mathieuem - musela jsem si to aspoň zkusit... No krása) Édith: Byla jsem obětí mystifikace! Žádná Agnes. Ale zase Karl, tak tedy dobrá.

Teď jde jen o to, abych všechno stihla zkouknout, když brzo zemřu krutou smrtí, ještě navíc posraná od velikonočního beránka, neb mě dnes nikdo nepřepadnul pod třešní. Nevzal mě na Petřín a co je nejhorší, nedonesl mi jediný šeřík. A to je teprve průser!