?

Log in

#ROHWoolf

O tom, jak nás bylo v kině šest a čtvrt a jak jsem úplně na férovku řvala...

(Já mám nadpis bez "aneb" no neke!)

"... v pocitové ráně pod žebry ještě s rozkoší zavrtá kudlou a úpěnlivé smyčce Richterovy partitury nevybíravě dodělají svou práci." (→ dospělá recenzentka sedí v kině a normálně řve...)

"... putuje napříč třemi staletími měně..." (MĚHNĚ!)

"... je mistrem androgynního tance..." (ševelíce do sebe zaklesnuti) (L: Na ševelíce rozhodně nemáš!)

"Neobyčejnou a vpravdě jedinečnou plasticitou stále fascinuje Edward Watson..." (Nohy. NOHY! NOHY! NOHY! NOHY!!!)


A neboť jsem kapitalistické prase, ještě výběr z online výkřiků:

"V kině jsem ještě neřvala. Inu, všechno je jednou poprvé. Ale já vám říkám, že s tou hudbou prostě nehrajete fér!"

"Sedím v kině a řvu. Aneb co s vámi udělá duet Eda s Calvinem na Richterovu hudbu. Všechny vás nenávidím!"

"Nějak ani nevím, co miluju nejvíc. Scénu? Make up? Kostýmy? Choreografii? Hudbu? Komu se to tady snažím nakecat? Je to Ed. Vždycky je to Ed..."



Normálně jsem skoro nervozní z těch kupících se pozitivních recenzí. Jenomže Woolf works jsou fakticky zatraceně boží, hudbu jsem si musela pořídit prakticky po cestě z kina, recenzi jsem začala psát hned o půlnoci po příchodu domů zavrtaná v posteli s horkou čokoládou a hranolky z mekáče (říkala jsem vám, že jsem kapitalistické prase) a v půl páté ráno byla hotová. A já s ní.
Mimochodem v sobotu ve tři ráno jsem vyšpiónila celý záznam. Miluju internet.
Nemám moc ráda nějaká přehnaná tvrzení a zavazující vyjádření, ale takhle, takhle, milé děti, by měl vypadat balet jednadvacátého století!

No a jak jsem si napsala do rychlých poznámek - duet Eda s Calvinem, DOPIČE!

Sorry, mami, nešlo to jinak.

Není 15., není dokonce ani duben. Sama tomu nemůžu uvěřit (OK, uvěřím, až tohle skutečně odešlu, protože fakt, že začínám psát neznamená... nic).
(Dobrý den, je 18. ledna. Kdybych se jo chtěla znemožnit, řekla bych, že jsem začínala psát devátého.)
Nicméně jelikož se posledních pár dní nacházím ve stavu někde mezi nekonečnou zuřivostí a stůl okusující nervozitou, hodlám se trochu rozptýlit.
Labutím jezerem od Labutího jezera. Podívejte, já nikdy netvrdila, že mé jednání dává smysl.

Že se pařížská Opera letos pochlapila a rozhodla se opět vstoupit do kin, jsem se dozvěděla někdy (nevím kdy, musela bych to hledat na twitteru, a to se mi nechce), mírně povyskočila a v duchu vyslovila převelice zlou kletbu pro případ, že by tam zase spadlo někomu něco na hlavu a rozhodl se filmově zaznamenat nějaké úplně nepodstatné lidi. Pak jsem pár týdnů nepřetržitě zírala na vypsané předobsazení ve snaze v něm vypálit díru a taky zajistit, aby Siegfrieda s Wolfgangem dělali spolu Mathieu a Karl, protože jak už jsem řekla, protože proto. To se mi úplně nepovedlo, já se hrozně vztekala a byla samozřejmě děsně chytrá, protože krom toho, že samozřejmě Amandine, se kterou to drhlo už v Romeovi, takže nikdo dohromady nezoumíme tomu, kdo dělá v Opeře obsazení, tak nejen, že žádný Karl, ale místo něj Francois. A to už teda nebude fungovat tuplem a bude to strašné, ačkoli já zoufale potřebuju, aby tohle bylo nejlepší Labutí na světě, protože... No, protože Nurejevovo Labutí je nejlepší Labutí na světě.

Přenos byl naplánován na 8. prosince, byl zhruba říjen, takže ne, že bych byla úplně klidná, když jsem nemohla o konkrétních participujících kinech najít zhola nic, ale ještě jsem moc nevyšilovala. Ano, sice Opera nejde přes velké distributory jako Moskva nebo dřív Královský londýnský a dneska nějaká úchylná všesouborová směs, ale stejně. Pařížská Opera. Labutí jezero. No tak...
Vyčenichala jsem posléze, že Francouzský institut přenáší v této sezóně operní Hoffmanovy povídky, pročež jsem se vlastně uklidnila docela, protože když pouštíte operu, logicky vezmete i balet ze stejného divadla, že jo.
No, tak s logikou evidentně na Francouze nechoďte, protože po polovině listopadu, když se Kino 35 s velkou slávou rozhodlo uveřejnit prosincový program, bylo evidentní, že osmého se sice něco dít bude, ale Labutí to není ani omylem.
Pročež začal lítý boj.
Vyslídila jsem francouzského distributora. Zjistila, že zajišťuje vysílání po Francii. A Belgii, Německu, Rakousku a Austrálii. Tyto informace jsem odmítla přijmout za konečné, protože - 4 státy a už "vysíláme do celého světa", vážně?! Po ždímání všech možných jazykových mutací googlu všemi možnými hesly jsem narazila na distributora českého. Osmého prosince jsme pro vás zajistili Labutí z Paříže. Akorát vám neřeknem, která kina ho koupila. Byla jsem na mrtvici, protože v Paříži to pochopili a skutečně obsadili podstatné lidi na podstatné datum a sorry, nevidět Mathieu Gania v Siegfriedovi? Fakticky???
Přemýšlela jsem, že pojedu do Vídně. Nebyla jsem ale schopná na německy mluvící stránce koupit vstupenky.
A pak jsem, náhoda tomu chtěla, našla Labutí ve Žďáru nad Sázavou. Sedmnáctého prosince. Nadšeně jsem otevřela mapu, abych zjistila, jak daleko to budu mít vlakem a záhy přišla rovněž na to, že si budu muset ve Žďáru najít i ubytování, protože večer mi z něj zpět do hlavního města pojede maximálně koloběžka. Nakonec mě zachránil Kolín. Osmnáctého. Koupila jsem lístek, zarezervovala jízdenku na vlak a druhý den, 7.12., jsem na twitteru zjistila, že medici.tv bude přenos dávat online zadarmo na internetu den po kinech. V pátek 9. se dokonce probudila i Opera a dala videopřenos na svých stránkách.
Ani jsem si už neříkala, zda to tady někdo myslí vážně, protože... No, buďme upřímní, určité lidi v tom velkoformátu stejně vidět musíte.

V pátek devátého jsem tedy přišla domů, zalezla do postele a pak strávila čtyři hodiny na skypu s Lucií ve snaze jí sdělit, proč přesně bylo všechno naprosto skvělé, proč jsem brečela a proč bytem na konci prvního jednání zaznělo "doprdele", mně vypadly oči a ukousla jsem si ruku.
Další proč zahrnují potřeby psát hlubokomyslné rozbory charakterů hlavních postav a jejich vzájemných vtzahů, sáhodlouhé rozhovory se zdí i lidmi, co komunikují výhradně v cizích jazycích a velké myšlenky typu:

"Karlův Wolfgang je vlastně frustrovaný, protože k Siegfriedovi něco cítí a ten, žije (to je přechodník) (příchozí vejda) za třípalcovým sklem, to nechápe!"


a


"Moment, když Odilie = sex a Odilie pracuje s Rothbartem, nebo spíš pro Rothbarta a Rothbart = Wolfgang, znamená to, že Woflgang = sex?!"


aneb skutečně jsem za poslední měsíc zešílela a vydala se v Nurejevově Labutím za tolik rohů, že by bylo s podivem, kdybych ještě kdy našla cestu zpět.
Ani se o to nesnažím. To jen pro pořádek.

nemravně dlouhé pokračování zde ↓Collapse )

Mohla bych se pokoušet vinit twitter, ale všichni víme, že ho zase tolik nepoužívám.
Mohla bych zkusit vinit rozplazivší se pisatelskou činnost, která měla za následek emocionální vyčerpání a pád na morální dno, ale všichni víme, že jsem jen za poslední rok dovedla zevlování na zcela novou, nepoznanou a zatím netušenou úroveň.
Mohla bych vinit všechno tohle:



a taky to udělám!

Pokud se vám kompilace zdá poněkud jednostraná, tak se vám to fakt jenom zdá.

Rok 2016 byl určitě spektakulárně děsný. Všichni umřeli a tak vůbec. Ten můj byl ale vlastně docela pěkný. Mohl být, pravda, ještě hezčí, ale zase toho asi nemůžu chtít tak moc. A vidět určité lidi v celovečerním kusu třikrát za rok, z toho dvakrát na živo, rozhodně spadá do podkategorie chtít tak moc...

O tom, jak v Opeře bouchly ohňostroje

Ještě jsem ani nestihla napsat nějakou velkou myšlenku o jmenování Germaina Louveta 28. a Aurelie do toho praštila znovu a ode dneška je Operní hvězdou i Leonore Baulac - a upozorňuji, že nadšenější budu jedině v případě, kdy se étoile stane Vincent (což, dobrý den, negativismus je mé třetí jméno, hned po nihilismu, se mi zdá den ode dne nepravděpodobnější, jakkoli mi to srdce může utrhnout).

Pamatuju si, jak jsem psala něco před rokem a půl, kdy se hvězdou po jednom z Labutích stala Laura. A jak s ní měl původně tančit Vincent. Který neměl nic lepšího na práci, než si urvat nohu a geniální Nurejevovo princátko nakonec netančit.
Tak nějak jsem logicky předpokládala, že dostane svou další šanci letos. A pak vylezlo obsazení, on v něm nebyl vůbec, já to nepochopila (zejména poté, co nebyl obsazen ani do paralelního Kyliánova večera a nikde nikdo nepsal, že mu z hlavy trčí páteř), ale vzhledem k jiným lidem jsem si řekla, seru na to, pojďme slavit, že tady konečně někdo pochopil, že když mám v souboru určité lidi, je hotovým šílenstvím je neobsazovat do rolí, pro něž byli zrozeni (ale o tom někdy jindy, někde jinde).

Každopádně, jak už bylo asi z předchozího článku o recenzním porodu vidno, Opera se rozhodla, že by taky mohla zase něco pustit do kina. A já, řekne-li mi někdo, že bude balet pařížské Opery v kině, nevidím, neslyším a jdu za světlem zhruba jako brouci v té hře z Raubíře Ralfa (myslím, že i podobně vypadám). Když jde nadto o Nurejevovo Labutí, za jízdy ještě vypouštím zvuky zachytitelné jen velrybami (což je asi vidno i z nějakého dalšího předchozího článku).
Každopádně - k přenosu a bojovkám okolo se ještě někdy vrátím (odhaduju 15. duben), dneska chci mluvit o oněch dvou jmenováních.

Takhle - kdyby se mě někdo na podzim zeptal (a jakože zeptal. Nebo možná nezeptal, ale já jsem v nevyžádaných odpovědích fakticky dobrá), kdo jsou rodící se hvězdy, byli by to Hugo Marchand, Germain Louvet, Leonore Baulac a Heloïse Bourdon (a ostentativně bych si strčila prsty do uší ve chvíli, kdy by začal někdo vřískat, že Francois Alu, páč Francois Alu má být hvězdou zhruba, nevim, podle všeobecné hysterie soudím, že ještě dřív, než ho vzali do souboru). Všechno tanečníci mezi 23 - 26 lety, tedy stále mladí a nadějní, na druhou stranu už žádná neošlehaná kuřata.
No a pak jsem viděla Labutí, Leonore s Germainem a Hannou O'Neill tančili pd3 a já, jak Leonore zbožňuju a Germain je typ tanečníka, který se mi vlastně z principu musí líbit (důkaz přijde za asi 4 řádky), i kdybych nechtěla, seděla u obrazovky a říkala si, no, děcka, ono se nic nestane, když si ještě krapet počkáte - zejména v případě Germaina, který tak nějak pořád trpí tou nevycválaností a potřebou si občas něco dokazovat prošvihnutým entrelacé, aniž by si uvědomil, že má ještě zvytek těla.

A pak bylo 28. a na twitteru vybuchla bomba, a že je z Germaina étoile. Já si zatlačila jedno oko zpátky do hlavy, pak i to druhé, potlačila jsem touhu lidem vysvětlovat, že sice oficiálně ještě je sujet, protože právní moci jeho prosincový postup na premier danseur nabyde až 1.lednem 2017, ale že to není totéž, jako dvacetiletý Mathieu před 12 lety (protože jsem malé dítě, proto), nebo dvaadvacetiletý Manuel někdy v osmdesátkách, a pak si řekla, že jo, že to půjde, protože "Le Siegfried de @GermainLouvet dans les pas de Mathieu Ganio, absent par le corps, présent par l'esprit : élégance, style, tout." tak jakýpak copak.

No a dneska měla premiéru v O/O právě Leonore. Upřímně řečeno, tu holku zbožňuju už tři roky od chvíle, co jsem ji viděla jako jednu z vil v prvním jednání Spící krasavice, kdy jsem během 40 vteřinové variace věděla, že je prostě skvělá. A potvrzovala mi to napříč dalšími přenosy (vsadím se, že když se budete snažit a pročenicháte se až k recenzi Daphnise a Chloe, určitě jsem tam o ní mluvila) a rolemi, které dostávala. Ona je přesně ta tanečnice, které si všimnete, i když je ve sboru, což jednoduše miluju.
Pravda, na rozdíl od Agnes nebo Laury, které byly rovněž jmenovány za O/O, u Leonore by tohle byla pravděpodobně poslední role, u které bych si tipla, že ji vynese až na vrchol hierarchie souboru, jenomže Klára v Louskáčkovi přišla moc brzo a Julie byl první dramatický prubířský kámen. Přiznávám, že po Germainově jmenování a i vzhledem k tomu, že O/O tančila jen jednou, jsem příliš nevěřila tomu, že by svou hvězdičku mohla dostat. Spíš jsem to směřovala na letní Sylphidu, protože - no tak, se na tu holku podívejte! Ale víte co? Já už tady hodinu dost nepříčetně hopsám, takže asi čert vem Sylphidu, čert vem Labutí.

A vůbec!

...Collapse )

Abych to shrnula. Z Leonore mám až extatickou radost.
U Germaina pořád nějak vnitřně nechápu, že je hvězdou dřív, než Hugo Marchand, který, byť stejný ročník, má na kontě ještě o pár hlavních rolí víc (krom Drosselmeyera/Prince a Romea ještě Solora a Des Grieuxe) a u něhož vlastně pořád tak trochu nerozumím tomu, že nebyl do Siegfrieda vůbec obsazen.

Ale víte jak, já si 9.12. řekla, že Germain může počkat a o 3 týdny pozděj je hvězdou, takže já tomu vlastně vůbec nerozumím, žejo.

systém:

Taky máte rádi tenhle seriál recenze - work in progress?
Já totiž jo.

[21.12.2016 21:40:19] semínková: hele, já se možná do těch tří stran vejdu (pravila a dostala hysterický záchvat smíchu)

[21.12.2016 22:21:45] semínková: dobře, jsem neschopná, prostě to nenapíšu

[22.12.2016 23:56:36] semínková: hele nic, já jdu zkusit chvilku psát, dneska už snad vím, jak to chci sdělit (ještě asi nevím, co, ale tak)

[23.12.2016 0:34:06] semínková: je to dobrý, začínám, mám ten dojem, třetí stranu a JEŠTĚ NEJSEM U INTEPRETŮ
[23.12.2016 0:34:12] semínková: víš co, jdu se zabít
[23.12.2016 0:34:25] semínková: ne, dobrý, je to druhá, pohoda

[23.12.2016 0:55:47] semínková: je jedna ráno, mám potřebu použít v recenzi slovo sex
[23.12.2016 0:56:31] Štěpán: to nebude hodinou

[23.12.2016 0:59:08] Štěpán: je to dračice a on s ní potřebuje mít sex
[23.12.2016 0:59:14] semínková: to si nemyslim
[23.12.2016 1:00:09] semínková: HELE, NEVKLÁDEJ MI DO HLAVY DALŠÍ MYŠLENKY O TOM, JAK TO MŮŽE MÍT TAKHLE AUTISTICKÝ SIEGFRIED SE VZTAHEM K SEXU, TOHLE TEĎ FAKT NEPOTŘEBUJU!
[23.12.2016 1:00:26] semínková: (kapitálky značí, že už to tam je a já jsem proto v solidní prdeli)

[23.12.2016 1:06:43] semínková: TYVOLE!
[23.12.2016 1:07:22] semínková: Odilie, jako ten symbol smyslnosti, živočišnosti, fyzična (ve zkratce - sexu) je SPOLEČNÍKEM Rothbarta
[23.12.2016 1:07:29] semínková: a Rothbrat je Wolfgang
[23.12.2016 1:08:17] semínková: Panebože, ono to vlastně podporuje tu moji (Nurejevovu, stejně je to všechno jeho vina) teorii, že má Siegfried Wolfganga spojeného se sexem
[23.12.2016 1:08:27] semínková: (jedna hodina, velké myšlenky)
[23.12.2016 1:08:44] semínková: (chce se mi trošku použít kopulující opici)

[23.12.2016 1:14:57] semínková: "ale neboť jej představa sňatku nikterak... netankuje???"

[23.12.2016 1:39:16] semínková: asi prolomím vlastní zásady a začnu princem
[23.12.2016 1:39:21] semínková: ...
[23.12.2016 1:39:24] semínková: anebo ne

...

"...aneb Když nejde o Odettu"
(aneb seminková neumí evidentně vytvořit nadpis bez "aneb")


(A) ta věta je vyšinutá, B) já jsem vyšinutá, C) NEEXHIBUJ, NA TAKOVÉ NEPODSTATNÉ PIČOVINY NEMÁŠ MÍSTO!)

(Věta na 4 řádky, to se bude líbit.)

"... o dvacet let později roku 1984..." (L: já si to spočítala, to jsem ďábel) (Hele, já ještě dost silně bojovala s předáním informace - takže je vlastně stejně staré jako představitel prince!)

"... s každým obsazením nabízí nejrůznější možnosti interpretace." (Protože kdyby seminková aspoň v náznaku nevzpomněla Karla, praskla by jí cévka.)

(L: sice si nepamatuju, co tam bylo, ale rozhodně je to lepší)
("je třeba si uvědomit, že labutě neexistujou, vy debilové")


"...naopak katalyzátorem nových domněnek." (Když jste seminková, nepotřebujete ani tohle coby katalyzátor, protože tak na vás působí celé Labutí.)

"... vztahu s princem." (Nebo raději "k princi?") (L: já myslím, že s, neb je ten vztah bipolární (teď myslím oboustraný, ale chtěla jsem to použít a ten vztah je navíc bipolární, takže jakýpak copak))

"Pokud by se k popisu jeho výkonu měly použít pouze dva přívlastky..." (Tak by seminkové vybuchla hlava.)


"... je odzbrojující." (Přiznejme na férovku, autorka recenze tu AK čtyřicet sedmičku zahodila demonstrativně před vstupem do kina, takže se vlastně nedá brát moc vážně, neboť kapitulovala zcela bez boje.)

(L: To bylo krátké, to bylo všechno?)
(Mám ještě něco přidat? Já se právě vždycky u něj bojím, že to přeženu a že mi D. řekne, že jako POCHOPILA, že jsem vysrala karton maggi v kostkách, že o tom nepotřebuje další explicitní odstavec.)


o den a pět odstavců později

(L: :D Já ti řekla, že ho opěvuješ v mezích, tak jsi přitvrdila? :D)
(PŘESNĚ!)

"...nadto její umělecké vyjádření není s tím Ganiovým vždy zcela kompatibilní." (TYVOLE TO JE VĚTA!!! Dostávám se do fáze "Chailletův hrdina - ČÍ ŽE?!")


"... místy až nepříjemně mrazí..." (Pokud jste jako seminková perverzní prase a vidíte věci, které neexistují. Na druhou stranu, co mě tak překvapuje, já vidím balet, top gear a děsivé dějiny i ve spadaném listí, proč bych nemohla vidět neexistující sex?! Řekla bych, že je to příjemnější varianta než vidět sex existující.)

"... bezelstně nevinnou oddanost a až dětsky čistou, naivní důvěřivost... nesmlouvavě dominantní, autoritativní a nepopiratelně temný..." (Říkej mi Pán přívlastků!)

(L: 5 řádků. A to ti 4 připadaly moc.)


"...ubrat plynu pod kotlem..." (L: Já bych ubrala buď plyn nebo pod kotlem, a asi plyn (aby tam alespoň trochu bylo auto). (A kdyby to byl PLYNOVÝ kotel?)

"... dojem vzdouvajících a přelévajících se vln..." (Jsem fakt dokonale samožerná!)


"... váš zrak by měl při pročítání obsazení padnout na představitele hlavních mužských postav..." (Váš zrak by měl padnout na wolfganga a měl by si KURVA přát, aby padl na Karla.)

"... (9. 1. Litoměřice, 16. 1. Frýdlant nad Ostravicí, 24. 1. Prachatice)." (aneb prdel, řiť a konec světa)


(L: tak hele, já nejsem objektivní, ale vždycky mě překvapí, když něco oficiálního napíšeš a ono to pro mě je jako od vědce
na druhu stranu si uvědom, že to srovnávám s tvými popůlnočními výlevy)

...

[23.12.2016 14:35:58] semínková: VŮBEC TO NENÍ DLOUHÉ, JEN TO MÁ 4,5 STRANY, KDYŽ TO MĚLO BÝT DO TŘÍ!

[23.12.2016 15:11:17] semínková: nějaký nápad na podnadpisy???
[23.12.2016 15:11:55] Štěpán: je to génius
[23.12.2016 15:12:07] Štěpán: a můžeš to použít 2x
[23.12.2016 15:12:32] Štěpán: je to génius I (Nurejev)
[23.12.2016 15:12:50] Štěpán: je to génius II (Ganio)
[23.12.2016 15:13:21] semínková: miluju tě


[23.12.2016 15:11:17] semínková: nějaký nápad na podnadpisy???
[23.12.2016 15:20:56] semínková: něco mám
[23.12.2016 15:25:44] semínková: asi je to lepší než čůrání oleje v národních barvách, milostný dopis autorovi a vyznání lásky interpretům, že

[23.12.2016 15:28:17] semínková: autorka se snaží o příčetnost
autorka se přestává snažit autorka se přestala snažit autorka ztrácí zdravý rozum autorka ztratila zdravý rozum autorka leží na zemi a ječí

[23.12.2016 16:58:26] semínková: kdybych napsala, že Francois jako Rothbrat mohl trochu snížit svůj točivý moment, asi bych se moc s pochopením nesetkala, co :D
[23.12.2016 17:00:18] semínková: anebo, že Rothbartova variace je jako výbuch v zážehovém motoru
[23.12.2016 17:00:26] semínková: ale pak mi došlo, že vlastně nevím, jak funguje motor


Aneb jak jsem napsala recenzi o 1800 slovech. Zatím mě nechte si ještě chvíli myslet, že mi ji třeba neomlátí o hlavu.

Happy Thanktival!

Kdybyste náhodou pochybovali, co bylo na Vánocích nejlepší (anebo lépe řečeno, co je nakonec aspoň trochu vylepšilo)...









A trochu mě mrzí, že se u nás dávají dárky už 24., protože jsem pak s každým nemohla dělat tohle:



(což by mělo své kouzlo zejména u té dubové desky ke stolu...)

systém:

Ještě to stíhám pod stromeček, takže intelektuální dárek zde (překládala jsem celou pohádku i Pelíšky, jsem zpocená až na prdeli):


V životě lidském existují určité nezpochybnitelné jistoty, na nichž stojí svět a u nichž prostě víte, že se na ně vždycky můžete spolehnout. U mě je to třeba fakt, že zřejmě nikdy nebudu mít dost Wolfganga/Rothbarta z Nurejevova Labutího. Už navždycky bude jednou z mých nejoblíbenějších postav baletního repertoáru a pravděpodobně byste mě museli umlátit betonovým panalem, abych si nechala ujít jedinou možnost o něm diskutovat.



Dřív, než ovšem opět zabředneme do těchto nebezpečných vod, táhněte si přečíst můj první vyšinutý opus zabývající se Wolfgangem (a jeho vztahem k Siegfriedovi). Pokud jste tak již neučinili. Protože jestli jste ho všichni nečetli, budu fakticky zraněná. Každopádně jeho znalost vám dost možná pomůže v orientaci v tomhle, sic mám v plánu hojně na sebe odkazovat (protože jsem sebestředný, samožerný parchant). Anebo možná nic číst nemusíte, protože budu zřejmě používat fráze jako “přesně jak pravilo staré proroctví” a následně do textu vrazím vlastní citaci (protože jsem sebestředný, samožerný parchant).


Říkat, jak moc Wolfganga miluju, je pravděpodobně zcela bezpředmětné, nicméně to zopakuju znovu (a budu to opakovat při každé možné příležitosti, tak si raději rychle zvykněte). Miluju. Wolfganga. A je rovněž velice špatně skrývaným tajemstvím, že do Karla jsem v téhle roli zamilovaná až po uši, nadto si upřímně myslím, že je nejlepším představitelem této/těchto role/rolí (a mám až absurdní radost, čtu-li jak jsou lidi, co jej v ní skutečně vidí na jevišti, nadšení).


Pamatujete, jak jsem v minulém opusu psala, že nejen Siegfried je ze svého vztahu k Wolfgangovi mírně zmatený? Psala jsem, že je na sebe Wolfgang naštvaný, protože to, co mělo být čistě pracovním vztahem přerostlo do něčeho hlubšího a silnějšího. Je tomu tak týden, co jsem četla absolutně parádní článek týkající se tohohle Wolfgangova rysu. Slečna (páč něco takového chlapec nevymyslí) psala, že na rozdíl od Siegfrieda si je Wolfgang své homosexuality vědom, ale jednoduše ji odmítá, nebo prostě není připraven ji přijmout. Duet mezi 1. a 2. jednáním pak není jen soubojem Wolfganga se Siegfriedem, ale rovněž Wolfganga se svými pocity. A to je teda zatraceně geniální! Ačkoli je to v podstatě totéž, co jsem psala já, jen jsem si to nepojmenovala (anžto by mi v takovém případě mohla prasknout cévka). Jenomže mě prostě udělalo děsnou radost, že se někdo rozhodl podívat na vztah mezi Wolfgangem a Siegfriedem Wolfgangovýma očima. Protože o homosexualitě se v rámci tohohle Labutího mluví hodně, ale vždycky téměř výlučně ve spojitosti s naším malým, melancholickým, ztraceným princátkem, nikdy s Wolfgangem. A skutečnost, že Karl své interpretaci dal takovou hloubku, která někoho donutila podívat se na celý příběh trochu jinýma očima, mě jednoduše přivádí až na hranice extatických stavů.


Nicméně já se nerozhodla sepsat další esej o Wolfgangovi (a Siegfriedovi), abych tady zase blábolila o Karlovi (ačkoli je to velice lákavé). Rozhodla jsem se, nebo jsem spíš cítila potřebu něco o téhle roli napsat díky Francoisi Alumu a jeho interpretaci, která pravděpodobně nemohla být od Karlovy odlišnější, ale stále skvělá a nadto bezvadně fungovala se Siegfriedem Mathieu Gania. A upřímně to bylo jedno z nejpříjemnějších překvapení, protože jsem se víc než jen trochu bála a rozhodně jsem neměla radost, když jsem zjistila, že Francois bude dělat Mathiovu Siegfriedovi Wolfganga. Částečně proto, že jsem zoufale toužila po tom, aby Mathieu tančil s Karlem (protože proto) (a taky proto, že každý by měl tančit s Karlem a Karl by měl tančit s každým) a částečně proto, že jsem si jednoduše neuměla představit, jak dva tanečníci, v mých očích jen stěží odlišnější, zvládnou společně fungovat v tak podstatném vztahu. Nikdy jsem nebyla tak ráda, že jsem se mýlila. A věděla jsem, že se můžu přestat zbytečně stresovat přesně v téhle chvíli. Věděla jsem, věděla jsem a okamžitě, že všechno bude v pohodě. Jiné, jistě. Ale pořád… v pohodě.


Jak jsem psala (a jak naznačuje i Nurejevovo libreto), druhé, čtvrté a částečně i třetí jednání vnímám čistě jako Siegfriedův sen. A na tomto si stále trvám. Tentokrát jsem byla vlastně poprvé 100% přesvědčená, že třetí jednání kombinuje skutečný a Siegfriedem smyšlený svět. Jednoduše řečeno - vždy, když je na jevišti labuť, nejsme v realitě (mám dojem, že tohle přesvědčení podporuje i svícení - jen se běžte podívat na třetí jednání, ve chvíli, kdy se objeví Odilie, okamžitě se změní světla. A pak, když Siegfried tančí svou variaci, prásk, světla skutečného světa) - což vlastně činí nejen Siegfriedovu, ale i královninu tragédii o to větší. Jen si představte ples, všude spousta hostů, princezny coby potenciální nevěsty pro vašeho syna a on se najednou kompletně ztratí ve svém snění, možná si sám tancuje, nebo sedí v koutě a je kompletně mimo sebe.


Všichni víme, že každý Nurejevův princ je beznadějný romantik a v pařížské verzi Labutího se tahle obsese Nurejevovi kompletně vymkla z rukou a ať se propadnu, jestli ho za to nemiluju ještě víc… Jak už jsem psala v předchozím článku (a jak ostatně tvrdí i Nurejev), věřím, že Siegfried je mírně autistickým, pravděpodobně aspergerovým syndromem trpící kluk.


Siegfried věří Wolfgangovi celým svým srdcem a neví, že způsob, jakým se k němu Wolfgang chová, je špatný. Nebo možná někde hluboko uvnitř tuší, že věci, které se mezi ním a Wolfgangem dějí, nejsou úplně v pořádku, cítí, že jejich vztah je tak nějak nezdravý, ale nerozumí tomu proč. Bylo to něco, co udělal? Něco, co řekl? Určitě je to jeho chyba, vždycky je to přece jeho chyba, ne?
Tento Siegfried ví, že má určité problémy co se týká socializace, vidí, že lidé kolem jej pozorují, ale není mu jasné proč, ví, že se od něj něco očekává, ale není si jistý, že ví, co to je. Je schopnější se pohybovat na královském dvoře a v průběhu oslav, nakonec je to princ, tohle ho Wolfgang naučil dobře, ale stále potřebuje ujištění. Dělá správné věci, jde tam, kam má, tančí, usmívá se, ale pořád potřebuje někoho, kdo řekne “Ano, takhle je to správně. To je můj hodný kluk.” (KURVA! Perverzní mentální představy! Zachraňte mě!) Možná může vypadat jako správný, sebejistý aristokrat, ale podívá-li se do Wolfgangových očí, v té chvíli je skutečně sám sebou. S Karlem by to mohlo být téměř dojemné, s Francoisem je tentýž moment zatraceně děsivý!


Ve své předchozí eseji (jak vznešený to název) jsem psala, jak si je Wolfgang moc dobře vědom své moci nad Siegfriedem, ale že po letech, které se svým princem strávil, ji nemůže použít proti němu. Není schopen se k něčemu takovému donutit. Francois nejen, že nevypadá, že by mu něco takového nevadilo, on to skutečně dělá a užívá si každou vteřinu. Zbožňuje svou moc, zbožňuje jak jej Siegfried potřebuje, jak sleduje každý jeho pohyb očima. A ačkoli je Siegfried už velký kluk a začíná pochybovat, začíná nad Wolfgangem a jeho chováním přemýšlet, začíná váhat, stejně se k němu vždycky vrátí, protože pro záchranu jeho duše už je příliš pozdě. Strávil s Wolfgangem příliš mnoho času a utvořil si k němu ono silné pouto (protože jak jsem psala, Wolfgang byl pravděpodobně prvním a téměř jediným, s kým kdy Siegfried trávil svůj čas, byl a stále je tou konstantní entitou spjatou se Siegfriedovým životem a ve své čistotě a naivitě je jen přirozené, že princ chtěl, aby jeho vztah s Wolfgangem byl skutečným, od určitého momentu ho začal vnímat jako přítele - protože, haló, vždycky tady byl, vedl ho, radil mu, pomáhal mu, byl potřebnou autoritou, někým, ke komu bylo možno vzhlížet). A Wolfgang tohle všechno ví, zná téměř všechna Siegfriedova tajemství (valnou většinu mu Siegfried prozradil sám) a rád mu danou skutečnost připomíná. Velice rád mu připomíná svou moc, kterou nad ním má (aneb co přesně znamenají všechna jeho gesta “Je mi naprosto ukraden tvůj osobní prostor. Ty nemáš osobní prostor.”), rád mu připomíná, že bez ohledu na cokoli, nakonec se k němu pokaždé vrátí.
(Dost možná by řada z vás mluvila v této chvíli o Stockholmském syndromu. Já ne. Protože si nemyslím, že zcela sedí.)


Francoisův Wolfgang je velmi temný, majetnický, zlomyslný, s tím neustálým, samolibým úšklebkem na tváří, je velmi rothbartovský a myslím, že téměř všichni to o něm ví (jen se podívejte na královnu v prvním jednání ve chvíli, kdy vejde na scénu a prochází kolem klanějícího se Wolfganga), téměř všichni vidí, že s Wolfgangem není vše tak, jak by mělo být, že veškerá jeho žoviálnost je poněkud falešná… Jenomže za A) Wolfgang se umí chovat, má vybrané způsoby a charisma a může okouzlit kohokoli, pokud se mu bude chtít. A zejména, což je důležitější, za B) má na své straně Siegfrieda.


Když jsem viděla královnin nesouhlas s Wolfgangovou přítomností, s jeho rolí v princově životě, okamžitě to vyvolalo otázky. Co ví? Má nějaká podezření? A o čem konkrétně? Pokoušela se se synem promluvit? A pokud ano, co mu řekla? Snažila se ho přemluvit, aby Wolfganga propustil? Nebo ne, protože ví, že Siegfried by bez něj byl ještě víc ztracený? Ale kdyby se jej přece jen pokusila odradit od trávení takové spousty času právě s Wolfgangem, jaká by byla jeho reakce? Nepochybuju o tom, že by jej obhajoval. Ale bylo by to z jeho svobodné vůle, nebo díky Wolfgangově kontrole nad jeho myslí? Má vlastně Siegfried vůbec nějakou vlastní svobodnou vůli?
Dovedu si představit, že ve své komnatě, nebo poblíž jezera, nebo kdekoli, kde byl sám, skutečně sám, slíbil si Siegfried, že příště Wolfgangovi odolá, že už mu nebude věřit. A pak se Wolfgang objevil. Se vší svou autoritou, aurou sebevědomí a Siegfried na všechno zapomněl. Možná na okamžik váhal, než přijal Wolfgangem nabízenou ruku, než k němu natáhl tu svou. Ale nakonec to udělal. A znovu se oddaně vrhl do jeho náručí jen proto, aby hned poté skončil sám. Opuštěný.


Hele, všichni si pamatujete, že ještě před rokem jsem říkala, že jsem nikdy mezi Wolfgangem a Siegfriedem neviděla nic romantického. Nevidím mezi nimi žádnou romantiku ani teď. Jestli něco vidím, je to sex. Vidím Siegfrieda, který byl, či stále je zneužívaný a protože jsem s konečnou platností příšerný člověk, sexuální zneužívání je pro mě logickým a vpravdě jediným možným vysvětlením. Netvrdím, že je to jediná možnost výkladu, netvrdím, že je pravdivá, netvrdím, že byste ji v jejich vztahu měli vidět taky. Nicméně já jsem téměř fyzicky neschopná tomuhle rozumět jiným způsobem. Protože - panebože, podívejte se na Siegfrieda. Podívejte se na jeho obličej. Podívejte se, jak je zraněný. Jak zoufale a zlomeně vypadá. A vás to nutí přemýšlet (oukej, to nutí přemýšlet) o tom, kolikrát už se podobná situace odehrála. Kolikrát předtím už Wolfgangovi věřil a kolikrát ho tento opustil.


Domnívám se, že závěr 4. jednání je chvílí, kdy Siegfried poprvé doopravdy Wolfganga prohlédne, kdy mu všechno konečně dojde. Protože jeho mysl, která stvořila celý snový svět plný lásky (jak čisté k Odettě, tak smyslné k Odilii. Napadlo vás někdy přemýšlet, proč je Odilie tak dominantní? No protože Wolfgang je dominantní. Proto.) a labutí, ví líp než on sám, kým Wolfgang uvnitř skutečně je a kým by ještě mohl být. Proto je z něj Rothbart. Rothbart předvádějící okázale svou dominanci, hrající si se Siegfriedem, ukazující mu, jaký bolestně beznadějný zoufalec mladý princ je. Opakuje Wolfgangovy pohyby, které měly až intimní význam, aby se Siegfriedovi vysmíval, aby mu ukázal, že on ví. Aby mu ukázal, že Wolfgang ví. Aby si Siegfried plně uvědomil, že tato agrese, tato otevřená krutost jsou Wolfgangovou součástí (že Rothbart je jednoduše Wolfgangovou součástí). A Siegfried je vyděšený a paralyzujícím způsobem fascinovaný zároveň. A pak Rothbart rozpřáhne ruce (nebo je to Wolfgang?), téměř Siegfrieda vyzývá, skoro jako by mu říkal “Tak pojď. Ale no tak,  stejně víš, že to uděláš.” A Siegfried to udělá. Vrhne se mu do náručí. Znovu. Protože to udělá vždycky. A vždycky pak zůstane sám, pozorující své ničící se naděje a sny.
Ano. Tentokrát mohlo jít o poslední kapku, Siegfried mohl u jezera skutečně zemřít, protože už doslova nebyl schopen vydržet takové emoční vyčerpání. JENOMŽE protože jsem strašný člověk, věřím, že se princ probudil s vědomím, že by Wolfganga měl konečně odvrhnout, ale “pak se objevil Wolfgang se vší svou autoritou, aurou sebevědomí a Siegfried na vše zapomněl.”

Tak. To je všechno.
Doufám, že nikdo z vás není Freud, protože já zcela evidentně nepotřebuju pschoanalýzu.

Veselé Vánoce...










Prosila bych zrušit Štědrý den. chci si zalézt do postele pod peřinu a tklivě a sebelítostivě kvílet.


Na druhou stranu:

Karl Paquette - Superman dansera Rothbart tous les soirs sauf le 30 et le 31/12


KURVA DOPRDELE!!!

Jen to tady nechám a hned zase půjdu.


8.12., medici.tvA my, co jsme šílení a neznáme míru, si dáme 18. repete v Kolíně na velkém plátně. Protože některé lidi v tom velkoformátu prostě vidět musíte... #lacdescygnes #labutíjezero #OdPlac #nejlepšílabutí #obsese #amandinealbisson #mathieuganio #françoisalu

Protože jsem vyrovnaný, dospělý jedinec.

systém:

En face

Olga Smirnova
piskot
Piškot

Nous sommes le

February 2017
S M T W T F S
   1234
567891011
12131415161718
19202122232425
262728    

systém

Syndicate

RSS Atom
Powered by LiveJournal.com