?

Log in

No co, je to chytlavý!

Podobně, jako jsem se mohla bránit Pleslovi v Hamletovi, mohla jsem se bránit veřejnému šíření těchto videí.
Jenomže podobně jako jdu přirozeně na Plesla v Hamletovi (S tím nosem? To jako sorry!) (Až tady budu v polovině srpna vzlykat nad jeho 170 centimetry, tak mě, moc pěkně prosím, ignorujte!), šířím zde dva ultimativně nejgeniálnější videoklipy na světě.







"Nemohli by tihle dva být v každém klipu?"
To nevím. Rozhodně by ale MĚLI!

Bludišťák pro všechny, kdo poznali, že je James Bond tanečník jen podle toho, jak se zvedl z toho lehátka... (Nemůžete popřít, že jsem něco vystudovala.) (A že jsem solidně posedlá.)

A jestli si myslíte, že oba jedu v nekonečné smyčce poslední tři dny, tak se samozřejmě šeredně mýlíte.

systém:

Jubilejní Labutí z Národního

Tak. Je to tady. Národní velkolepě na svých webovkách oznámilo, že se po půlroce vrací na podzim obnovené Labutí, aby ale sdělili, že v tentýž moment končí, to už by jim mohla upadnout nějaká část těla. Třeba prostředníček na pravé noze. Nicméně my, co vidíme za roh, všude jsme byli a od všeho máme klíče, jsme věděli, že tohle bude labutí píseň nejen pro labutě (ačkoli pravda, i mezi námi se zákulisními drby se informace pozoruhodně různily). Na tomto místě mi proto opět dovolte být za to hovado a říct, že je prostě DEBILNÍ nedělat oficiální derniéry. Já vim, že si asi kryjete prdel, kdyby bylo potřeba titul za dvě sezóny vrátit, protože… pfff, kdo ví. Nebo si řeknete, že to přece není podstatné. A to já se tedy domnívám, že je to zatraceně podstatné! I divák by snad měl mít šanci se s titulem rozloučit, nebo se minimálně mentálně srovnat s faktem, že inscenace ta a ta končí. A ne, že tohle Labutí třeba před dvěma lety prostě jen tak zmizelo z repertoáru, aniž by si někdo pořádně všimnul (protože proti obecnému přesvědčení zase na tom internetu nejsem v kuse a nekontroluju šestkrát denně skladbu repertoáru pražského Národního… o co je to jednodušší u těch blokově hrajících souborů!).

No, takže jsem věděla, že Labutí končí a já si řekla, že ho ještě musím vidět. Upřímně – já si to řekla už někdy v lednu, když jsem na květen viděla těch asi 6 představení v deseti dnech a seznala, že bych si mohla udělat nějaký soukromý maraton, aniž bych tušila, že to bude má poslední možnost. A jelikož jsem pořád měla dost času, bylo z ničeho nic konec dubna, všechna data byla přirozeně vyprodaná a mně bylo jasné, že jsem to definitivně prosrala.

Jelikož ale píšu tohle, evidentně jsem se do divadla nějakým partyzánským způsobem dostala, takže to přestaneme okecávat a vrhneme se na moje desáté Národní Labutí. Nemohu říct, že by mě dané číslo trochu nevyděsilo. A nemohu rovněž říct, že si asi všichni myslí, že jsem naprostý idiot, protože jak jsem mohla něco takového vydržet desetkrát?!
Tak podívejte, jakkoli v tomto stojím takřka proti všem, já měla tohle Labutí ráda. Nevím, jak bych se na něj dívala, odehrát se jeho premiéra o pár let později, když už jsem předstírala umělecké vzdělávání. Ale na ifologii já vám seru. Viděla jsem ho poprvé pár týdnů po premiéře a neboť to bylo v Národním, nemohlo to být blbé! Logicky.

Říkám to vždycky a zopakuju to i naposled, miluju labutí sbory a do oné poslední dubnové středy jsem se domnívala, že je prakticky nemožné na ně držkovat. Proč choreograf změnil nástup labutí? No a proč by si ho nezměnil, když to vypadá dobře? Proč by nepřidal tu rotaci, tu změnu postavení a rafinovanějšího rozmístění v prostoru? A promiňte, ale neříkejte mi, že to jeho port de bras není nejlepší! Je, ačkoli některé slečny se mě tentokrát jaly poměrně zarputile přesvědčovat, že budou mít ty pracky jako dřevěné, abych si říkala, prokristovy rány, PROČ mi to děláte?! Ale víte jak, na tom gestu vinoucí se paže kolem krku si budu ujíždět už nadosmrti a nikdo na tom nic nezmění. A zároveň budu rovněž asi nadosmrti oplakávat paže Zuzky Susové s jejími přidanými pohyby až do zápěstí, které mi prostě připadaly boží.

Jednotícím prvkem téhle verze ale mohl být výkřik – tohle Labutí potřebuje dramaturga! To vím dlouho i já a ještě předtím jsem asi něco tušila, neboť nutnost hledání a vykládání určitých situací, stavů a vztahů většinou vycházela ze zoufalé potřeby dát věcem alespoň nějaký logický řád, abych z hluchých, nedomyšlených a smysl postrádajících míst nezešílela. A to prostě není totéž, jako když se díváte na balet, který jen při troše zamyšlení vyvolává otázky a nedává v podstatě žádné, a pokud ano, tak velmi dubiozní odpovědi (Čau, Nurejeve, zničil jsi mě pro veškerý další život, jsi rád?)

Než se ale vrhnu do hlubokomyslných rozborů dramatických situací, postav a jejich motivací, užijme si přízemnější zábavy, aneb pojďme žvanit o nejapných blbostech, o kterých rozumní lidé pomlčí, poněvadž není nutné je vytahovat na světlo boží.

Tak předně – podobně jako na podzim mě v první chvíli příjemně překvapilo dítě na začátku. V arabesce si chtělo ukopnout palici, což sice není pozitivní, ale v těch osmi letech mu to odpustím a budu doufat v osvícené pedagogy do budoucna. Nicméně takové kopyto, jaké měl na přední noze v grand jeté, to jsem teda jaktěživa neviděla. No a pak chlapec poněkud teatrálně brečel. Podívejte, já vim, že to hraje i pro tu druhou galerii (na které obvykle sedím, tak bych měla držet vděčně hubu a krok) a jsem si rovněž dost jistá, že mu při zkouškách bylo kladeno důrazně na srdce, aby fakt štkal celými rameny, ale… No tak, trochu realismu do toho!

Mluvíme-li o taneční technice, které vůbec nerozumím, byla bych poměrně vděčná, kdyby slečny z pd3 neházely ta développé en avant jen příslušnou končetinou, ale aby pohyb cítily i jinde v těle. Neříkám, že se mají vlnit jako bajadéra, ale určitá měkkost v hrudní páteři by jim jedině prospěla (jenomže kde by MNĚ neudělala radost měkkost hrudní páteře?).
Jo a mohl by mi někdo vysvětlit, co to tam jako prováděla, tuším, že Alexandra Pera, před svou variací? To se potřebovala na tři minuty vydýchat, tak tam zcela neopodstatněně máchala rukama a předváděla spolu s princem zcela zoufalou a naprosto nekomunikující pantomimu? A když už v tom budete, řekněte mi taky, kdo vám v té kostymérně udělal takový bordel, že v prvním jednání ve sboru byly pouze dvě slečny v růžové sukni. Na jedné straně, aby byl jakýkoli smysl vyloučen…
A pak tady tuším poznámku: A když už jsem si myslela, že se Jonáš naučil, kde je vzad… (V této problematice začínám skutečně nabývat nepříjemného dojmu, že JÁ nevím, kde je vzad.) Ale skákalo mu to pěkně, vzdušně. Jen kdyby to pak nekazil nejistými piruetami. Jo, nemusela jsem to říkat. On to nemusel dělat. Hlavně že jsem sama tak dokonalá, že nikdy neudělám chybu, co?

Lehce, vzdušně a zřejmě fakticky turbo to skákalo i Giovannimu. A ano, chlapec stále roste (je mu taky pětadvacet, je snad jeho povinnost se ještě pořád zlepšovat, ne?) a přestávám u něj pomalu mít ten pocit, že ve vzduchu neví, kde má kterou část těla, a že hlavně, že udělám obrovský skok a pak celý efekt zabiju nepřesnými dopady. Jenomže my si teď dáme upřímnou chvilku. O přestávce za mnou přišel kolega taneční vědec in progress (je to rozumný, inteligentní chlapec, naše škola produkuje i příčetné jedince) a mezi jinými jako „tyvole, co to jako mělo být s tou černou labutí?!“ a „jo tak byl to pas de quatre velkých labutí, já jsem si říkal!“ mi s nehraným nadšením sdělil, že „Vanni skvělý, že jo!“ a já se sama sebe v té chvíli v hlavě ptala, moment, jo? Ale na druhou stranu mi to nemůžete mít za zlé. Protože to, jakým způsobem zůstala nepochopená, neprocítěná a atleticky znásilněná adagiová variace z prvního jednání (nadto na tutéž hudbu jako je u Nurejeva!), zamezilo jakémukoli mému budoucímu nadšení z jeho… čehokoli. Protože tu teorii, že jedno adagio je nad deset alleger a že všechno by mělo být trochu adagio, i allegro, už všichni znáte.

(Víte, co je na tomhle asi nejabsurdnější? Že miluju ta romantický malá allegra. Jenomže romantické malé allegro není malé allegro a la Modrý pták ze Spící. Jenomže pak miluju třeba tohle – a na to se všichni hned teď podívejte, protože je to TAK boží a tak pocitově mnohem víc Petipa, že se mi chce štěstím brečet. A kdybyste to chtěli vědět, našla jsem tohle video před pár týdny při předstírání pracovní činnosti a fakticky jsem u něj bojovala s poněkud nedůstojným vzlykáním.)

Giovannimu ale teda asi musím přiznat jedno. To, jaké černé pdd spolu s Andreou Kramešovou ve třetím jednání vytvořili, stálo za to. A pak vám ta roztomilá Andrejka řekne, že měnit při fouettes bod o čtvrt kruhu je jednodušší než točit pořád en face. A vy nevíte, jestli byste ji v té chvíli raději přetáhli něčím po hlavě, nebo objali, protože se jí nejvíc líbí pregnantně vykroužených, zcela v hudbě sedících jednoduchých dvaatřicet. Nemohl by si to myslet ještě někdo? Že je podstatnější co nejméně cestovat po jevišti? Že jde o to, být v hudbě, a ne bezhlavě sázet vícenásobnou piruetu, když se mi zrovna zachce a/nebo mi to momentální osa dovolí? Že zrovna Drigova hudba na fouettes v Labutím je až směšně názorná a přesně vám říká, kdy utočit tu dvojitou (případně trojitou, když máte v prdeli rotační motor)?
Ale jasně, nevšímejte si mě, já jsem jen takový volný radikál.

Od krátkého intermezza o hlavních hrdinech ale zpět k povšechným zážitkům.
Třeba k tomu, jaké to je, dívat se na národní tance s profesorkou dějin. K něčemu se přiznám, mě ten ruský tanec asi vytáčí ze všeho nejmíň. Jo, tak je jakože z asijské části matičky Rusi. A je tam slečna v harémových kalhotách. A je to asi krapet postavené na hlavu. Jenomže Míša Wenzelová je v té roli tak skvělá, že si nakonec vždycky řeknu, tak jakýpak copak. Na charakterních tancích jsem si nikdy nikterak neujížděla, takže klidně přiznám, že během premiéry se mi nový pohled na ruský líbil, protože byl prostě jiný, nový a originální. Mnohem víc mě tehdy rozčiloval španělský a ten to teda zvládá do teď, snad pokaždé s větší intenzitou. Prokristovyrány! Řekněte mi, proč je Španělka na špičkách a v baleríně? Proč, když choreograf evidentně neví, kudy kam, nechá slečnu v závěru točit? Proč kurva Španělka dělá fouettes, když tímto prvkem má zcela logicky vyvrcholit taneční akce celého dějství v codě Odilie! Na to nemusíte být ani dramaturg, aby vám to bylo jasné! Navíc k tomu dva páry v charakterních španělských kostýmech. Jak vyvážený to obraz. Maďarský tanec mám ráda. A proti němu se snad ani charakterově nedá nic namítat. Až na to, že jako jediný ze tří tanců nemá výrazně odlišenou sólistku, tedy princeznu coby potenciální nevěstu pro prince. Jako jediná zde sólistka má charakterní boty. A partnera. Ten jeden moment kratičké interakce s princem je zoufale málo.

Desáté Labutí jezero. Poprvé nespadl levý plášť. Ani pravý. Fakt. Nekecám.

Dýl už se těm hlavním postavám vyhýbat nemůžu, co?

Tak začněme Bennem. Protože to by mohla být tak zajímavá postava. Kdyby se dotáhla do konce. Nebo aspoň do půlky… Kolem Benna se za ty roky asi v mé hlavě vyrojilo nejvíce teorií, protože pohříchu právě Benno potřeboval pořádně uchopit a nabýt smyslu. Teorii jsem si o něm vytvořila skutečně velkolepou. Zapomněla jsem se o ni ale podělit s interprety a tam nastal ten klíčový problém.
Podívejte, víte co, ať klidně prince miluje v tom nejromantičtějším slova smyslu, ať mu klidně klesne k nohám a položí mu tvář do dlaní, ale… Hele, když už jsem to Labutí viděla tolikrát a Bennovi věnovala tolik svého času, vím, na co se dívat, vím, co přijde, vím, co čekat. Měla bych tedy být víc, než kdokoli jiný schopná v jeho postavě vidět nějaký vývoj. Měla bych díky maličkostem být schopna vidět problesknout momenty citu, který je Bennem k princi chován. Měla bych vidět váhání nebo odhodlání nebo nejistotu nebo zoufalství nebo COKOLI, co by vypadalo reálně. A ne, že se na konci prvního jednání Benno z ničeho nic sebere a vybalí na Siegfrieda z ničeho nic, čau kámo, já tě asimiluju. Šok to má vyvolat u prince (protože je evidentně podobně sociálně obratný jako já) a u lidí, kteří tuhle choreografickou verzi vidí poprvé. Ne u mě.
A Jonášův Benno je prostě kompletně placatý. Já vyvinula tolik energie, abych jeho postavě dala smysl a obhájila jeho intence a chlapci je to snad jedno!
Krucifix, vždyť ona by i ta jeho proměna v Odilii mohla být zajímavá! To by se ale Odilie asi musela alespoň jednou, jedinkrát zachovat trochu jinak než standardizovaná Odilie, démonická černá labuť made in SSSR (obecný povzdech nevážící se k žádné z interpretek).

Měla-li bych mluvit o neuchopených, nepochopených a ve svém potenciálu naprosto brutálně zamodrovaných postavách, mluvila bych i o von Rothbartovi. Ale nejsem si jistá, zda jsem schopna přežít další zvyšování krevního tlaku. Protože, KURVA, u Rothbarta víme, že to JDE! Ten vůl Greeve se ještě otevřeně přizná k inspiraci Wolfgangem a TAKHLE KOLOSÁLNĚ TO ZDUPE! Anebo jsou skutečně tak nedůvtipní interpreti, kteří vypadají, že kdybych je chtěla opravdu nepěkně dostat, postačila by mi k tomu otázka „A co si TEĎ tvoje postava myslí, o co jí TÍMHLE jde, KAM směřuje, jaké jsou její intence a pohnutky? VČIL MLUV!“ A na konci skočí po princi a začne ho pro nedostatek větší invence škrtit. Tyvole, zabijte mě!

Kenneth měl vůbec dost nápadů a dobré tři čtvrtiny z nich mohly být zajímavé. Jenomže…
Jedna situace za všechny: Ve druhém jednání během Odettiny variace je princ celou dobu na scéně. To je super. Líbí se mi představa, že je slečnou tak fascinovaný, že ji tak miluje, že není schopný ji ani na moment spustit z očí, ale on tam celou dobu stojí v levém zadním rohu jak trubka!

O Vannim a jeho princátku už jsem řekla, že mi adagiem prvního jednání bylo zabráněno v jakémkoli projevování sympatií. Ale bude fér připustit, že chlapec asi nadále dělal, co mohl a to, že na něj můžu vizuálně držkovat je čistě můj osobní problém. Ale říkejte si, co chcete, ale Národnímu prostě momentálně chybí ten skutečný danseur noble. Jo, Míša to pořád má. Ale jsem dost možná ráda, že jsem jeho poslední Labutí neviděla. Protože zkurvené zrovna tohle princátko bych rozhodně nepřežila.

Na Andreu jsem se po její podzimní premiéře doopravdicky těšila. Protože hele ji, interpretka s mozkem. Na tom, že svou labuť má skutečně dokonale promyšlenou a pečlivě vystavěnou po taneční, psychické i dramatické stránce, stále trvám. Řadí se totiž k těm interpretkám, které zvládnou diváka připoutat ke své postavě okamžitě, hned ve druhém jednání a nemusí se rozehřívat až v Odilii. Slečna je navíc velmi muzikální a hudbu nejen slyší, ale i cítí a umí si s ní hrát (podobné momenty jsem i přes veškeré výhrady k ní cítila i u Amandine v prosinci). Tentokrát mi ale některé pohybové vykreslení hudebních akcentů připadalo snad až příliš doslovné a popisné. Ale takhle skvělou, dokonale crescendovou codu bílého pdd jsem nikdy neviděla a zatraceně, ANO, přesně takovéhle věci od tanečního umělce chci. A pak teda klidně i ta fouettes. Ony v Labutím mají smysl i po dramaturgické (oblíbené slovo této pseudorecenze) stránce.

Asi bych to nebyla já, kdybych na konec neřekla, že by celé inscenaci tak strašně krásně seděl tragický závěr. Protože když se párkrát zadařilo (a ono se fakticky občas zadařilo), atmosféra byla tak vypjatá, emotivní a správně srdceryvná, že mrtvá labuť s mrtvým princem by tomu všemu dodali onu potřebnou korunu. Takhle umře jen Benno a to ještě tak mimochodem, že mi pokaždé krvácí srdce, protože tohle je prostě nefér. Je to přece jeho velký moment. Moment, kdy se rozhodne vykoupit svou vinu, moment, kdy se rozhodne na Rothbartovi pomstít, kdy se vrhne do jezera, aby zachránil Odettu (teda, asi… Kenenth to možná chtěl, ale jako spousta dalších věcí, se mu to moc jednoznačně nepovedlo), kdy je pro něj princovo štěstí důležitější, než jeho vlastní (tyvole, seminková, UKLIDNI SE!). Krucinál, Benno by vlastně mohl být ukrutně charakterní postava. Ale ne. My ho hodíme do jezera a je nám to úplně jedno. A princ se tam pak jme teatrálně kvílet a s opulentními gesty se vrhat do vln. …Fakt! A pak, tadá, sluníčko, duha a jednorožci.
Jeden správně naplněný pohled zpět k jezeru. Tak málo by stačilo. Tak. Málo. A řeklo by to tak moc. A dalo by se to číst tolika způsoby… BUCH!

Anebo, teď mě napadá! Kdyby z jezera vyšel Benno s mrtvým princem v náručí!
TYVOLE! TYVOLE! TYVOLE!!!

Má genialita mě nepřestává udivovat!
NECHTE MĚ KROM GISELLE UDĚLAT I VLASTNÍ LABUTÍ, PROSÍM!!!

Ehm. OK.

Ukončuji tedy tímto svou pouť s Národním Labutím. Ačkoli u naší první scény je dost možné, že máme inscenaci za pár sezon na repertoáru zpátky, jakkoli se Filipovi momentálně nemusí líbit…
Já ho měla ráda (kdybyste to náhodou někdo nepoznal, občas mám pocit, že některým pomalejším je třeba všechno zopakovat. Pětkrát.) A rozloučení proběhlo tak důstojně, jak jen to asi bylo možné. Nemohu vpravdě očekávat, že se z ničeho nic po deseti letech stane něco, co obrátí chod inscenace o několik stupňů.

A jak jsem napsala Lucii po představení, chybělo mi moje melancholické, autistické, sexuálně zneužívané princátko.


 

Milý telefone, přestaň mě srát!

Jelikož se proti mně spiknul celý svět v čele s vlastním telefonem, prodělala jsem dnes ráno menší hysterický záchvat, když jsem zjistila, že se mi samy od sebe smazaly všechny smsky s Lucií, na nichž jsem až úzkostlivě lpěla a trpělivě je střádala.
A jelikož je BB sice děsně stylové, ale nemá žádný použitelný program na zálohování, jsem v prdeli jak Baťa s dřevákama.

Nicméně si myslím, že všichni potřebujete vědět, že první zpráva, kterou mi Lucie na nový telefon poslala, abych zjistila, zda jsem pronikla do systému nastavování zvuků, zněla takhle v polovině srpna 2016:

"Jede kovboj širou stepí, sedlo se mu k řiti lepí!"

systém:

 Není skvělé aspoň po nějakých volbách nepropadat hysterii, depresi a existenciálním otázkám na téma Kampak asi svět míří?

JE!

I hope you are ready for what comes next...

Jak jsem seděla nad recenzí a nahlas křičela: Nechci to psát, nechci to psát, NECHCI TO PSÁÁÁÁÁÁÁÁÁT!

"Electric boogie totiž vedle klasických variací působí asi stejně patřičně jako pěstní souboj nebo přestřelka v kostele."

"... přistoupil k ikonickému titulu baletní historie Labutí jezero a zpracoval jej zcela pod heslem sinatrovského I did it my way."


"... nicméně se nedá říct, že by choreograf přinesl na scénu něco zásadně přelomového, či snad překvapujícím způsobem šokujícího." (jako třeba oživení člověka s prostřelenou hlavou. Prosimtě, seminková, běž se projít!)

"Po několika minutách byste za jakýkoli výraz a emoci byli snad schopni zastřelit i vlastního psa."

"Nedá se říct, že by při pohledu na některé výkony tanečníků člověku před očima detonovaly všechny sny, jistoty a představy o české preprofesionální scéně v jednom spektakulárním výbuchu..."

"Zatím to soudě dle předváděných choreografií vypadá, že o světě současného tance mají konzervatoře podobně vágní představy jako běžný smrtelník o světě špionáže."

(Tohle jsem napsala jen pro tebe. Zejména z důvodu, že ta metafora nefunguje, protože ve skutečnosti je to naopak. Normální člověk si právě myslí, že špionování je děsné vzrůšo se střílejicímui deštníky.)
(L: Padla pod stůl a nikdy nevyleze... Všude auta, nějaké DD a trocha (asi trochu víc, než jsem schopna kdy rozpoznat) Yonderlandu, to už znám. Ale dnes jsi překonala všechna očekávání.)


Anebo taky jak jsem psala recenzi a ve skutečnosti psala o něčem úplně jiném.

A teď už se může LJ legálně vožrat!



Hodně se mi hlavně líbí těch 8 let a 8 měsíců.
A hodně mě děsí těch 8 let. A 8 měsíců.

systém:

Nevyžádané informace za 3, 2, 1 ...

To jsme se takhle s maminkou během velikonočního víkendu podívaly na Schindlerův seznam, protože my víme, jak budovat atmosféru. Po zhlédnutí si to při půlnoci ležíme v posteli, a jelikož má maminka paměť někde mezi mravencem a ptakopyskem (anebo prostě jenom nemá šuplíky a nepamatuje si každou blbinu jako někdo), ptá se mě, v čem hrál Ralph Finnes.
(Vsuvka - pokaždé, když Seznam vidím, nemůžu si pomoct a cítím k jeho postavě takové nějaké děsně zvrácené pouto. A pokaždé taky přemýšlím, jak je možné, že nikdy nehrál Heydricha, protože s tím svým nosem má naprostý heydrichovský profil.
Seminková a její úchylka na nosy. Popojedem.)
No, hele, mami, v Potterovi Voldemorta, ale to ti moc nepomůže, říkám si a začnu slídit na čsfd.

Hele, tak třeba... Já nevim. Anglický pacient. To vůbec nevím, co je...
JO! Jasně! Anglický pacient. To je ono. Tam jsem ho viděla.


Super, mami, tak ty máš svůj heuréka moment, ale já vůbec nevím, o čem ten film má být.

POČKEJ! Tys viděla Anglického pacienta a NEZNÁŠ COLINA?!
Koho?
Colina! Jak ses na to dívala?
Kdo je Colin?




Colin Firth. Právník z Konference ve Wannssee. Jiří VI. (Harry Hart. To ti rozhodně pomůže...)
Aha... Jo počkej, ten z Královy řeči?
Říkám král Jiří VI., já už nevím, jak jasněj tu informaci předat!
Hm... No jo, ten tam asi hrál...
No, píšou to tady.
Asi toho manžela...
Jo, to by tak mohlo být jeho osudem...
(mami, uvědomuješ si, že pořád nevím, o čem ten film je a tudíž je mi informace o existenci něčího manžela naprosto k ničemu?!)
On hrál ještě v ...
No, tak teď jsem zvědavá.
(Řekneš Pýcha a předsudek a fakt tě praštím!)
Počkej... Teď to nějak bylo v kině. Nějaká kravina.
???
Něco s tou Bridget Jonesovou...?

(Pravda, to by ta Pýcha asi byla lepší...) Jo. (upřímně, vždycky když se podívám na jeho filmografii, uvažuju, z čeho kdy kdo usoudil, že je fakt dobrý herec...Ale já tomu nerozumím, žejo)
Proto je mi tak nesympatický.
...?
Všichni vždycky říkali, jaký je to fešák (maminčina slova, takovýhle výraz bych nepoužila ani pod nátlakem donucovacími prostředky) a mně to nikdy nepřišlo.
...


Jo, mami, cítím to naprosto stejně!
Až na to, že pak z ničeho nic přišly filmy, kde mu bylo přes padesát, měl brýle s tmavými obroučkami (to by se mělo zakázat!) a obleky na míru, já jen pokrčila rameny, protože, ale notak, není to tanečník, ani Francouz, nemá nos, tak co by mě jako mělo rozpty- ...

Ale doprdele.



Tak a teď vás budu muset všechny zabít.

systém:

Dávat přenosy z Královského londýnského baletu v Západním Prdelově, nadto bez jakékoli reklamy je velice prozřetelné. To já jen tak, abyste věděli. Teď už přískokem k dalším důkazům mé dost možná neschválené/neschválitelné geniality.


"Největší oslava proběhne na konci června v newyorském Lincolnově centru, kde v jednotlivých částech vystoupí tanečníci pařížské Opery, amerického New York City Ballet a moskevského Velkého divadla." Jak jsem v kině promptně sdělila mamince s dodatkem - říkám ti to teď, páč jestli to oni řeknou v dalším vstupu, fakt mě naserou, páč s tím hodlám machrovat v recenzi.

"Americkou školou, jazzem a vaudevillem..." (L: Nevím, co to je, ale věřím, že to existuje.)

(Tady mám prakticky ZHMOTNĚNÉ čtenáře, jimž zmizelo obočí ve vlasech a říkají si, CO jsem si, pro všechny svaté, šlehla. Ale to je tak, když ti zešílí šuplíky.)

/Tohle jsou kostýmově ty nejohyzdnější Smaragdy na světě!/

"Probíhá-li diskuze mezi baletomany..." (To je normální pojem... Teda... Myslím.)

"...a aby z nich vyzařoval současně klid i neustále se rozechvívající napětí." (seminková, panebože!)

/Valeri je snad VTIP?!/

(Podívejte, seminková ty Francouze miluje...)

/Potřebuju domů. Pustit si pařížské Smaragdy. Jestli jsem si je náhodou nevymyslela.../

"Stravinského hudba zní současně i dnešnímu uchu..." (L: Přemýšlela jsem současně s čím?!)

(Jo, říkám to podruhé, JÁ VÍM. Tomu se odborně říká budování napětí. Chápu, že vás v recenzi takové literární móresy nezajmají, ale to zase nezajímá mě!)

"... kdyby svá chainé zrychlil ještě o trochu víc, přestal by být vidět." (Hahaha, narážka na rychlost světla. Haha, nikdo jsme to nepochopil. Ha.)

Balanchinovy balety jsou prý o ženě. Tak ne v případě těchhle Rubínů. Dobrá práce, kluci!

"Pokud by byl někdy potřeba vzorek absolutního charismatu, mohl by být vydestilován právě z Marianely Nunez." (Tohle se mi jako hodně líbí. Jsem tak samožerná, až to pěkné není.)

Mám ten dojem, že Marianela je ten typ tanečnice, díky které se křeníte jako idioti. Vždycky. A ještě se vám to líbí.

"Jestli se mělo jednat o sofistikovaně skrytou narážku na úroveň mužských tanečníků období postromantismu, ráda bych upozornila, že i na konci 19. stoeltí existovala řada vynikajících interpretů." (Seminková píše nějakou disertační práci, neřešte ji, ju?)

(OK, velká myšlenka na závěr. Chtěla jsem na konec vpašovat, že jestli chce někdo vidět smaragdové Smaragdy ze všech Smaragdů nejsmaragdovější, má si pustit záznam z Paříže, ale ať se snažím, jak se snažím, logickou kličku k tomu udělat nezvládnu. Taky je 4.03, že jo...)

(Nezastírám, že kdybych mohla, popíšu dvě strany jen vyjmenováváním toho, co všechno bylo špatně, a co zoufale chybělo ve Smaragdech. Bylo by tam spousta slov jako prkenný, dubové poleno, nový rozměr podržlabutě, wtf, kde je ta Francie? Vraťte mi paže, které miluju! (L: Jsem unavená... Vraťte mi papeže.) HNED!
HAHA, ZMRDI, V PAŘÍŽI TO VŠECHNO JE! NEJSEM SJETÁ! Panebožeeeee, podívejte se na to, podívejte, jak je to GENIÁLNÍ! Není možné, chlapci a TANCUJÍ! (Mathieu a má dvacet, jů!) PROUŽKOVANÉ RUKÁVY!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Pak by byla srana o Rubínech a o tom, že by se i Steven mohl trochu zklidnit, protože tohle jeho kyčlím nemůže dělat dobře, a pak dlouhé mlácení havou do zdi, protože SÁRO! Kristovanoho, neusmívej se futr jako kráva! Copak fakticky nechápeš, o čem tvá role je? Fakt ne? Tak se podívej na Stevena vedle sebe, PROSÍM!
No a na závěr - BUWIOEPŽPBIVDSHG, THIAGO, UÁÁÁÁÁŽŽVÝÝÝÝÝÝÝÝÝÝÝ BUCH!)

4.23, Dobrý den, právě jsem dopsala recenzi Drahokamů. Obdivujte mě, protože jsem nejlepší. Dokonce ještě neryhju nosejm mezui písmenkjby..---§¨ú
Loni jsem se evidentně osvědčila, anebo nemá u nás ve škole mozek vůbec nikdo, protože v lednu jsem zase měla udělat přijímací testy. A rovnou pro všechny tiř obory. Jen houšť a větší kapky, už loni jsem měla pocit, že jsem kompletně vycucaná. Krom toho jsem velmi brzy podlehla dojmu, že bude potřeba tvořit na otázku "Kdo byl prvním anglickým králem?", odpovědi stylu "Vilém Dobyvatel, Marcus Aurelius, Terminátor."

Ke komplexnímu zážitku mi chybí skutečná konfrontace se snažícími se uchazeči, neboť mě den před prvním kolem sklátila smrtelná choroba, která se mě držela týden, donutila mě si třikrát vzít paralen, z čehož vyplývá, že jsem dneska už prakticky mrtvá.

Nicméně v sobě živím naději, že někdo zakroužkoval možnost, že 21. srpna 68 vystupovalo NDT ve Frýdlantu nad Ostravicí, že Velkou francouzskou revoluci započal podpis Versailleské smlouvy 28. 6. 1919, a konečně, že Apollon byl středověký filosof a představitel scholastiky.
Hodně jsem si přála, aby se někdo domníval, že Oliver Cromwell byl tanečním mistrem na dvoře anglického krále Karla II. (dost možná jsem se při tvorbě této otázky počůrala), jenomže zde vím, že prohrál s druhou možností - letec proslavený v bitvě o Británii...

Dále bych měla sdělit, že můj myšlenkový směr je slavný, neboť se dostal do otázky o starořeckých filosofiích. Aneb hashtag autopismus. Aneb když musíte do otázky, v níž je třeba vyloučit, co do určitého období nepatří, vrazit pojem, který nepatří vůbec nikam.

No a samozřejmě jsem nemohla opomenout Leiffa Erikssona, bratry Wrightovy, kteří dělali kostýmy pro Ballets russes, Isambarda Kingdoma Brunela, jehož podezírám z účasti už minulý rok, ale když on má chlap tři jména a normální není ani jedno, nebo otázku "Mezi habsburské panovníky Rakouského císařství patří..." v níž jsem velice bojovala, aby jedna z možností nebyla "Jiří I., Jiří II., Jiří III. a Jiří IV.", ale seznala jsem, že by to bylo asi trochu nápadné. (Jen tak mimochodem, původní tři panovníky jsem po zralé úvaze rozšířila na čtyři, protože jich je v té písničce prostě moc.)

Vlastně jsem tam procpala i ty Kingsmany, když jedna z možností na otázku, autorem kterého obrazu není Leonardo, byla Dívka s perlou, již namaloval Vermeer, jehož ve filmu hrál Colin, který... tyvole, seminková, tobě HRÁBLO!

Ale abych udržela vesmírnou rovnováhu, povedlo se mi napsat, že pro baroko mohou být typické tlustostěnné stavby s tlustými stěnami, a ve tvoření párů slavných baletů jsem zcela automaticky napsala Siegfried - Wolfgang. A poměrně hodně dlouho mi to nepřišlo ani trochu divné.

Výsledkem budiž, že tanečního vědce nevzali ani jednoho.

systém:

En face

Olga Smirnova
piskot
Piškot

Nous sommes le

June 2017
S M T W T F S
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
252627282930 

systém

Syndicate

RSS Atom
Powered by LiveJournal.com