?

Log in

No account? Create an account
Pořád si myslím, že jsem génius.
Pořád si myslím, že jsem nesnesitelně vtipná.
A i když už jsem se na určité věci chtěla vysrat a dospěle dokázat, jak to zvládnu sama, dobrý den, nezvládnu.


"Ratmanského Romeo a Julie ve jménu poněkud urputné tradice" (To se mi moc nelíbí. Jednak tam není aneb a jednak mám dojem, že to vůbec recenzi nevystihuje...)

[23.01.2018 20:23:02] semínková: Jak mám udělat ten nadpis teda?
[23.01.2018 20:23:48] Štěpán: Stačí přidat aneb...
[23.01.2018 20:24:03] semínková: Ratmanského Romeo aneb Julie?

(Fakt se mi ta recenze nechce psát, protože bych potřebovala ječet a za každou větou říkat - a když Nurejev!, což by bylo zřejmě značně otravné. Jenomže na druhou stranu já nemůžu za to, že udělal nejlepšího Romea s Julií (a teda hlavně toho Romea), a že jsem ho viděla SEDM hodin, protože jeho verze má BEZ přestávek 2,5 hodiny. A kdyby to po mně někdo chtěl, vydržela bych bez řečí těch 7 hodin v kuse a dost možná nešla ani čůrat. Ratmanskij má s HODINOU přestávek tři. Asi po osmi minutách jsem věděla, že to budou nejdelší tři hodiny v mém životě. A ANI TO TĚM TA NEMŮŽU ŘÍCT!)

"... z Nové scény Velkého divadla živě přenášený baletu..." (To je rumunsky.)

"...pozdější verze Leonida Lavrovského... která se hraje dodnes." (A od toho nám pomáhe bůh!)

"... která je ikonou zejména v rodnm Rusku..." (Seminková vám ani trochu nevnucuje svůj názor, jak jste na to, proboha, přišli?!)

"... se ve své vizi Romea a Julie vyhnul jakýmkoli..." (Chce se mi napsat vopičárnám...)

"Kostýmy..." (které jsou nové a přesto neochvějně vypadají jako zatuchlý fundus starý padesát let, což je fakticky fascinující!)

"... a zejména paruky po ramena spadajících vlasů, díky nimž sbor vypadá..." (jako banda trotlů, sorry.)

"Strohé, dvojrozměrné kulisy..." (Říkala oaní. Já žila v domnění, že kulisy jsou vždycky dvojrozměrné, páč je to kurva papír! Ale v Rusku si evidentně běžně na jvišti staví baráky...) (L: No tak třeba Lojza s Gizelou mívají domky.)

(L: Čtyři řádky. Dneska nic moc..)

(Odstavec v jedné větě. Nemůžu si pomoct. Náš milý odstavec je tady!)
(L: Ale že začnu počítat řádky zrovna nad větou, u nž počítáš ty...!)

"Majestátní úvod plesu se však zde bohužel mění na pochodové cvičení s meči..."

(Chce se mi říct - 2:1 na sety. Fakt jsem to tam chtěla dát, ale nevím kam a jak.)

"... hrdinové působí spíš nahrubo načrtnutým dojmem papírových figurek..." (Ahoj, Romeo má být děsný romantik. Měli jsme to poznat z DVOU vteřin úvodního obrazu, kde si na jeviště přinesl KNÍŽKU! Tyvole, Ratmanský, já se z tebe poseru!)

"Nemluvě o dramatických momentech, které se nevysvětlitelnými režijními rozhodnutími daří mělnit naprosto do ztracena, jako je tomu na příklad v závěru druhého dějství po smrti Mercutia s Tybaltem." (Aneb hudba je na dramatickém vrcholu a Ratmanskij tam zase udělá nějakou pochodující spartakiádu. Hele, já nepotřebuju, aby tam sebou po zemi házela Kapuletová, to mi pokaždé přece jen přijde krapánek přehnané. Úplně klidně by tady mohl fungovat i ten nejjednodušší kontrast, kdy necháme všechny na chvíli (klidně i delší) ztuhnout a dovolíme scéna prostě jenom působit, ale ne. Von se pan umělec rozhodne tvořit nějaké stpidní procesí, všechno je šíleně nepřehledné a nějaký, JAKÝKOLI účinek na diváky nula, nula, prd a vořech.)

"Za pozitivum nového moskevského Romea se dají považovat interpreti." (Nedají, ale vy už byste se z dalších negativ posrali.)

(To jsem si vymyslela, ale tak nikdo snad nečeká, že budu v recenzích mluvit pravdu.)
(L: Ale chtělas taky pochválit, to jsi hodná!)
(Řekni to v redakci.)

"... chvíle těsně před Romeovým (pistolovým nožo-) soubojem s Tybaltem..."

"Současně je ztělesněním lásky, kterou chtěl zamilovaný mladík aplikovat i na Tybalta, jenž se jí ovšem zuřivě bránil." (L: NEBRAŇTE SE LÁSCE!, vaši jehovisti.)

"... což jeho už tak zlomené srdce nutně rozdupe na kaši." (L: Opravdu použiješ "na kaši"?) (No, já bych chtěla...) (L: To je mi jasné.)

"A to jsem opravdu ten poslední, kdo potřebuje Julii ve spodním prádle nebo Romea ohánějícího se plamenometem..."


[23.01.2018 20:18:33] semínková: Kopíruju dokument do wordu, že to pošlu:
"... na příklad v závěru druhého dějství po smrti Mercutia s Tybaltem.
TAK JÁ JDU DOMŮ, SNAŽ SE!
Za pozitivum nového moskevského Romea..."

Já to tam nechám, můžu!


No a takhle odborně já pracuju. Pořád.
Protože když zoufalství nad neschopností pařížské Opery zveřejnit konkrétní obsazení Oněgina na jednotlivé dny dojde svého maxima, běhám bezcílně internetem a až příliš hystericky se bavím nad věcmi typu:

The ballet began with a remarkable pas de deux for two male dancers, where Ganio, full of grace, lightness and purity was partnered by a more prosaic Karl Paquette, whose blond good looks contrasted well with the darkly handsome Ganio.

No a pak že JÁ píšu recenze, kde se příliš zaměřuju na to, že je někdo vysoký!

100/80/70/50/10

100 let od založení Československa.
80 let po Mnichovské dohodě.
70 let od Vítězného února.
50 let po bratrské pomoci vojsk Varšavské smlouvy.
A 10 let od založení tohohle šílenství.

Ale jelikož já prvního vždycky uzavírám předchozí rok, udělám to i tentokrát.



Bilanci už po mně chtěl diář (když nemáte rozum a koupíte si něco, co má být jakože motivační...), na vymýšlení něčeho dalšího už asi nemám kapacitu.

Rok 2017 ze mě učinil na prvočinitele rozloženou, usmrkanou slepici, co řve u všeho, co vidí. Začalo to tím duetem Eda s Calvinem ve Woolf works v únoru a skončilo Mladými muži a Bradleym s Mattem (říkám vám, že to není fér a vůbec).
Byla jsem v Paříži a Miláně a Londýně a ještě mi to bylo málo.

A četla jsem gargantuovské množství píčovin v jazyce, kterému nerozumím, vytekl mi mozek levým uchem a skoro jsem zešílela, protože se mi prostě tak nějak chtělo.

Měla-li bych být upřímná, obrázek posledního roku (a vpravdě asi posledních dvou. A půl. Ježišmarja!) by ještě doplňovala východoasijská moudra a přísloví, ale jelikož si chci zachovat alespoň nějakou důstojnost, nenapíšu je sem. Beztak už si o mně myslíte, že jsem naprostý nevyrovnaný psyhopat!
Asi je trochu smutné, když si nejlepší vánoční dárek musíte dát sami. Ale víte co? Letos vám na to fakticky seru.


Matt v divadelní verzi je kulervoucím způsobem skvělý.

Letci v kombinézách a s batohy na zádech!

Dvanácti minut ve filmu byste si skoro ani nevšimli.

Poslední sécna je lepší v 60minutovém sestřihu,

A u komentované verze řvu snad ještě víc než u té normální.


Takto totiž já slavím Vánoce. Na Štědrý den se dívám na 4 hodiny (prvosvětově)válečného filmu a 23. na anglickou verzi Konference ve Wannsee.

20. FFF

Tak letos někdo nehrál vůbec v ničem (a to jsem asi tak zhruba do dvou filmů vkládala docela naději) a já byla v tom kině třikrát, třikrát, během jednoho týdne.

Jenomže to si projíždíte seznam promítaných snímků a on tam dokument o Opeře (z něhož jsem odcházela vytočená do běla, chtělo se mi vřískat Mukačové do telefonu, což jí bylo úplně jedno, pročež bych nejraději jednu třískla i jí), film o AIDS a pak ze zálohy, jů, hele, první světová, to musím vidět! (Young men se mnou neudělali vůbec nic. Ani trochu. Proč se ptáte?)

Au-revoir la haute byl takový milý francouzský barevný bizár, k němuž jsem si promptně objednala původní knížku k Vánocům (když už letos nevyšel žádný Jeremy. Což je jen tak mimochodem mimořádně sprosté!)

120 BPM mě utvrdilo ve spoustě věcí, které jsem nemusela asi mít utvrzovány v sále plném lidí a s vobřím plátnem na zdi (A ne, není to to, co si myslíte.) (Anebo jo, je. Ale jinak, než si myslíte.), ale tak aspoň jsem mohla takhle před půlnocí jít pěšky domů Prahou a říkat si, že úplně nechápu, proč se snažím někomu volat, když jediné, co bych s ním v té chvíli mohla sdílet, by bylo tak nějak šokované ticho.

No a o tom dokumentu nebudu mluvit, protože ta instituce by se neměla jmenovat Opera, jelikož pak si tady někdo něco moc myslí!
(Aneb když natočím dvouhodinový film, natáčím v sezóně, v jejíž půli z ničeho nic odchází Millepied a z tance je ve výsledném snímku OSM minut, a to ještě po čtyřicetivteřinových kouscích. Ale já jsem řekla, že se nebudu rozčilovat.)

système:

Spánek? Pro přizdisráče!

Dvě hodiny po půlnoci, v originále, s anglickými titulky. Ale jinak jsem naprosto v pořádku.

Budu upřímná, nebylo to geniální. Ale bylo to zatraceně skvělé!
A ten Rimac?! WTF???

système:

@#!!!→c{<''%@↓$&''

Pré-distribution pařížského Oněgina je online.

JSEM.

ÚPLNĚ.

KLIDNÁ!





système:

... !!! ...

Já to napoprvé úplně nechápala.
Ale, doprdele, teď tomu teda zatraceně dobře rozumím!

système:

Upřímně, měla jsem svou alma mater prokouknout už toho dne  prvního ročníku doktorského studia. Protože svou extrémistickou povahu  se jí přede mnou sice podařilo skrývat celých pět let, ale pak už to  nezvládla a jen tak si mě poslala na přednášku do Říma, protože si takto představuje vzrůšo.

Rok nato pocítila potřebu mě znemožnit na té mezinárodní konferenci, kde vlastně nakonec byli všichni tak trochu švihlí, pročež z celé anabáze člověk na konci vyšel ještě jako nejpříčetnější. (Pokud se  zrovna nesnažil o to být vtipný. V angličtině.)
To, že se vám ozve  den před termínem odevzdání příspěvků na celoakademickou doktorskou  konferenci, kde bezodkladně potřebuje účast nějaké nebohé fakultní duše, je ve skutečnosti úplná normálka.
Nedí tedy asi s takovým podivem, že jsem si třetí zahraniční šlehu naordinovala zcela samostatně a ještě dobrovolně.

Mohla  bych se na tomto místě pokusit tvářit jako skutečný doktorand a dojímat  vás všechny svými studijními aktivitami ve světových knihovnách.  Jenomže to by mi jednak nikdo nevěřil, a navíc jsme tady jen mezi sebou (a celým internetem), takže si takto interně můžeme sdělit, jak to s mou  letní velkomocnou evropskou cestou bylo ve skutečnosti.

Jelikož  jsem od jisté doby rozežranec rozežraná, nestačí mi prudit tanečníky v místních divadlech a musím je jezdit obtěžovat i ven. A upřímně, máte-li  dostatečně mazané téma své disertace, očůráte kde co. Třeba centrum  doktorských studií, které podlehne dojmu, že do Francie fakticky musíte  jet do knihovny. A že když nepůjdete do toho divadla, dost možná zemřete  a nikdy nenapíšete tu práci, bez níž se váš vědní obor zhroutí. Dopadne  to tak, že vám škola zaplatí týdenní prázdniny v Paříži s jednodenním  odskokem do Milána, vy jdete třikrát do divadla a v mezičase běháte Operou a snažíte se najít knihovnu, což čistého času zabere dobré čtyři dny.

Paráda. Všichni zvítězíte.
Zdá se.

Po římském  dobrodružství jsem si byla skoro jistá, že nic horšího, než stát  uprostřed cizí země stovky kilometrů od domova s bratru třemi eury v  kapse a letenkou na s největší pravděpodobností ulétající letadlo se mi  stát nemůže. A abych si to pojistila, v rámci šetrnosti jsem si veškeré lety, kterými jsem se do/z Paříže/Milána měla dopravovat, naplánovala někde mezi šestou ranní a smrtí, což v reálu znamenalo vstávat ve čtyři, v lepším případě ve dvě a jet nočním autobusem přes celou Paříž v zoufalé naději, že mě třeba nikde neprobodne nějaký Arab/černoch/úplně  normální evropský typ Francouze, abychom byli naprosto politicky  korektní.

Z Prahy mi letěl spoj, tuším, něco po sedmé, pročež  jsem si spořádaně našla MHD na letiště, nastavila si zhruba tři budíky a šla spát v půl druhé ráno, protože nemám rozum (anebo jsem tři hodiny nemohla usnout).

Vzbudila jsem se ve 4.58.
Autobus mi odjížděl 5.04.
Nestihla jsem ho.

V  neděli v pět ráno má jakýkoli pražský spoj interval zhruba 20 minut.  Pro jistotu jsem se přestěhovala na úplně opačný konec města, abych to  na letiště měla co možná nejdál. Přijela jsem k hale asi zhruba 10 minut  před tím, než se měl oficiálně uzavírat check-in a přemýšlela, jestli  sebou náhodou nešvihnu o zem, protože ty dva banány, co jsem přejmenovala na snídani, ležely na lavičce v chodbě.
Prošla jsem  rentgenovou branou (kovaná brána, vy jste snad hluchej!) poté, co jsem z kufru vypáčila notebook, protože elektronika v kufru je zbraň hromadného ničení, ale když se vyndá, je podobně neškodná jako zubní pasta v igelitovém sáčku, a v paranoidní představě o nestíhání jsem se řečeného Vincenta opět pokusila nacpat do zavazadla zcela ignorujíc skutečnost, že vzhledem k mému vyšinutí, které mě pro tři návštěvy divadel nutí připravit tři rozdílné outfity a dvoje boty (třetí už by se do zavazadla 50x40x35 prostě nevešly), bylo třeba při  balení vyvinout značného úsilí a zúročit nabyté dovednosti zhruba 86. úrovně tetrisu. Lehla jsem na skořepinu ve jménu hesla, kufre, neser mě!, takže kufr mě nesral, ale zip se rozjel.

Jů! Jsem v Praze, před sebou týdenní výlet a kufr, co nejde zavřít! Kdo tady máte nějakou kobercovku, bobci?

Neměl  nikdo, pročež jsem přestala střečkovat, zip normálně spravila, notebook  nacpala do plátěné tašky přes rameno a v pěti minutách, které jsem měla  k otevření letadla, jsem se rozhodla hladově zaútočit na cokoli a  kohokoli, kdo by byl schopen a ochoten mi poskytnout nějakou tu obživu. Costa na letišti prodává malé kafe za cenu velkého, což mě dožralo tak  moc, že jsem se rozhodla demonstrativně nejíst (protože kafe je v jistých vesmírech jídlem) a koupit si vodu, protože během dvouhodinového letu a následné dvouhodinové cesty do hotelu bych  bez jakékoli tekutiny možná přece jen mohla zesnout. Tak jsem se obloukem vyhnula trafice s půllitrem neperlivé vody bez příchutě za odhadem 75 korun a zastavila se u automatu, který, světe div se, tvrdil, že bere karty, což byla skutečnost velmi příjemná, cestovala-li jsem s  patnácti českými korunami. A to já cestovala. Takže mi automat třikrát odmítl kartu, já na chvíli zauvažovala nad tím, zda bych si ráda nezobla nějakého toho barbiturátu, protože vyměněná eura jsem samozřejmě v kapse měla, ale hodlala jsem se uklidňovat kreditkou v záloze, zejména proto, že jsem moc dobře věděla, jak se s ní hodlám vehementně ohánět v Operním obchodě, a nakonec sedla do letadla k okýnku, které mi možná aerolinky přidělily zcela samostatně, a řekla jsem si, že už na to  seru.

Pak to byla celkem maňána, jelikož od de Gaulla už jsem někdy do města cestovala a tentokrát snad ani na autobusové zastávce nepršelo, akorát mě dožralo, že buď ti francouzští vocasové přestěhovali concorde, nebo jsme se z letištního komplexu vymotávali jinými cestami. Přesednout na metro jsem taky zvládla, protože nejsem retardovaná a hotel byl skutečně od stanice coby kamenem dohodil a nikdo nejevil jediný náznak potíže s mým dřívějším příjezdem. Akorát snad žaludek, neb bylo zhruba po druhé odpolední a já pořád nic nejedla a pro jistotu ani nepila. Koupila jsem si tedy krabičku kuskusu, na němž jsem přežívala následující tři dny (jelikož je ho kopice a byl strašně levný), pod hotelem v pekárně croissant, které jsem z nějakého důvodu dostala dva (asi fakt umím francouzsky), plácla sebou v pokoji na postel a pustila si Tour de France.

Večer jsem vyrazila na Sylphidu, a aby to nebylo bez řádného dobrodružství, bez lístku.

To máte tak. Plánujete si kulturně studijní vejlet, najdete představení, která potřebujete vidět, anebo možná až tolik nepotřebujete, ale škola by vám na ně přispěla, tak jakýpak copak, objednáte přes internet a jé, hele, oni vám jsou ochotní poslat lístek poštou domů! A všichni víme, že skutečná divadelní vstupenka je lepší než ušmudlaná Á čtverka přežvýkaná z tiskárny. Takže jsem si nechala zaslat milánské Labutí ze Scaly a ještě uzavírala soukromé sázky, kdo mi dopis ztratí dřív. Italové nebo Česká pošta? U Opery jsem netušila žádnou zradu, protože jednak jsou to Francouzi a jednak si za poštovné nechali zaplatit tři eura.
Labutí mi tedy přišlo asi za týden a Opera nic. Za 14 dní pořád nic a za tři týdny bylo jasné, že mi nic nepřijde. Jistě, stane se, potvrzení objednávky i platby jsem měla a kupodivu i Opera je na takovéto situace připravena. Stačí jim jen napsat. Francouzsky. Tři dny před plánovanou návštěvou divadla. Francouzsky.

Napsala jsem, přišla mi automatická odpověď, že mají na vyřízení 48 hodin.
Byl čtvrtek večer.
Já šla do divadla v neděli.

Alternativní scénáře na téma telefonátu, FRANCOUZSKY, v sobotu do pokladny jsem se důsledně snažila ignorovat, jelikož toto nepřicházelo v úvahu v žádné časoprostorové realitě. V pátek dopoledne mi tedy samozřejmě přišel mejl, že juju, víme, zařídíme, přijďte, budete to mít v pokladně před začátkem představení. Teď už se jenom naučit hláskovat svoje jméno.

V neděli jsem tedy dojela do Opery, v metru přemýšlela, zda, vzhledem k tomu, že Francouzi své nosy mají zhruba ve výšce mé hrudné kosti, ten výstřih přece jen není trošku moc, pokusila jsem se slečně v pokladně vysvětlit, co po ní chci, něco vyhláskovala a evidentně to bylo moje jméno. Aspoň jsem ho měla na lístku (což je zatraceně cool).

Dovolte mi na tomto místě sdělit ještě jednu příjemnou informaci. Koupíte si lístek za 120 eur a oni vás nepustí do hlediště (zase pak uvidíte úplně živého Pierra Lacotta), protože sedíte na něčem, co připomíná rybářskou stoličku. Ke které by upřímně měli dávat návod k použití. Chvíli to vypadalo, že budu sedět na schodě...

V úterý, abych toho neměla málo, jsem se rozhodla zhodnotit i druhou operní scénu, protože když už v té Paříži jste a hraje se v obou barácích, byli byste na hlavu, pokud byste toho nevyužili. Tentokrát jsem už byla příčetná, nehrála jsem si na hrdinu a vstupenku si nechala poslat normálně mejlem, to vše jen proto, že 30 minut před začátkem představení je možné si asi za 10 eur koupit lístek kamkoli, kde je na druhém balkóně místo. Jenomže já Operu miluju, já jim těch pět eur strašně ráda dám jen tak. Když nic, tak aspoň za ty chlapce v šatnách v oblecích s motýlkem (šla jsem od nich dost daleko, nemohu tedy s určitostí sdělit, zda byly vázací a nakolik klukům ta saka seděla, ale jsou to Francouzi, jistě bylo vše zalito sluncem)!

Představení byla obě přirozeně velice prima (Drumming live dle slečny na schodech hyper cool), ale jelikož v každém vystupovali úplně normální lidi, mohu se tentokrát chovat jako dospělý, vyrovnaný jedinec a neječet tady nepříčetně na šest stran a spokojit se s tím, co již bylo vytvořeno. Snad jen jedna impertinentní poznámka — a Germain spí v křesle s těma rozcapenýma nohama. Aneb jak řekla Mikakočá, jsi na jevišti pařížské Opery, se podle toho chovej! No a pak vlastně ještě skutečnost, že sice rozumím tomu, že je klukovi třiadvacet a je ještě nevycválané štěně, ale jednou je étoile, tak už od něj určité kvality očekávám. Že taky umí pochopit, co je 45 stupňů, je moc fajn a věřte mi, že zrovna z toho mám velikou radost, jenomže sledujíc ho, musela jsem (přiznávám, udělala jsem jednu takovou nepředloženost a v předvečer si pustila záznam z roku 2004) zákonitě víc a víc milovat to dvacetileté kuřátko Mathia (Jéžišmarjá, to je mi ale překvapení!), které přes své neskutečné mládí prostě dovedlo vystavět Jamese komplexního, uvěřitelného, přirozeně, že prudce romantického a naivního, ale ne jednostranného a placatého. Protože podle toho poznáte skutečně výjimečného tanečníka. Ve dvaceti si tu palici ukopne každý, ale uchopit svého hrdinu, to už dovede málokdo. Germain ve chvíli, kdy měl coby James prožívat dilemata mezi zodpovědností a závazkem k Effie a snem zhmotněným v Sylfidě, celou situaci pohřbíval svým neustálým líbezným úsměvem bez náznaku pochybnosti, zaváhání, sebezpytování. A člověku se chtělo skoro kvílet nahlas.

No nic.

Ačkoli to samozřejmě vypadá, že jsem si fakticky udělala jen mimořádně rozežraný vejlet do divadel, vskutku jsem v Paříži předstírala nějaké studijní zájmy. Jako — jů, hele, v pařížské národní knihovně mají kopici knížek, které by mě potenciálně mohly zajímat! A jelikož už jsem příliš dlouho pod vlivem. Své školy. Podlehla jsem rovněž dojmu, že asi snad umím francouzsky. Nebo že se prostě nějak domluvím. Dovolte mi říct jediné — LOL!

V pondělí po Sylfidě jsem se naposled vrhla k internetu a zbaběle si zakoupila jednotlivé vstupy do studoven skrzevá bnf portál v naději, že je to tak možná správně. Od návštěvy centrály mě to stejně neosvobodilo, takže jsem mohla těch 8 kilometrů, které jsem to přes město k Richelieuovi a potažmo k Opeře měla, mohla přemýšlet, mám-li tohle doopravdy zapotřebí.
Nejdřív jsem se dovnitř pokusila dostat služebním vchodem.
Pak jsem hned za dveřmi neviděla přepážky a kouzelný automat přidělující pořadová čísla a chodila jsem tam v soustředných kruzích asi čtvrt hodiny.
A pak jsem přišla k paní, řekla jsem jí, těžko říct jakým jazykem, že mám přes internet objednanou a zaplacenou kartičku a že, pomoc, mamí, zachraň mě, teď už fakt nevím, co dál dělat. Paní mluvila anglicky zhruba stejně jako já francouzsky, tedy prakticky vůbec, ale domluvily jsme se, jelikož kde je snaha, tam ani smrt nebere... Nebo tak nějak.

Nikdo se mě neptal na trvalé bydliště ve Francii, jak střečkovaly webovky.
Nikdo po mně nechtěl doporučující dopis od mého doktorandského školitele.
Nikoho ani nezajímalo, jestli ten doktorand vážně jsem. Vyfotili si mě, dali mi kartičku a čau, puso.

Posílena úspechem, vyrazila jsem tedy k Opeře vyzbrojena informacemi jak od spolustudujících z HAMU, tak od paní přepážkové, že mám jít bočním vchodem, nemám platit vstup, jen kolem sebe mávat průkazkou a pak hledat důmyslně schovanou studovnu. Hledala jsem. Běhala po hlavním schodišti tam a zpátky, prošla celé první patro, expozici kostýmů k Mozartovým operám, dokonce se zeptala volně sedící ženy, kam mám, krucifix, jít?!, aby mi tato odpověděla, že hlídá výstavu a o Opeře a knihovně nic neví. Udělala jsem si třetí kolo patrem a pak na konci chodby zmerčila ty schované dveře, na kterých bylo velice diskrétně napsáno, že teda salle de lecture tady zde, chvíli přemýšlela, jestli se dovnitř mám prokousat nebo protáhnout panty, pak našla zvonek a říkala si, juchů, to si pokecáme. Nepokecali, otevřeli mi bzučákem a já, zmerčivši mladou slečnu a mladého chlapce, který trpěl předčasnou šedivostí, nechala neprozřetelně ze svého srdce spadnout ten poslední kámen, protože mladí lidi, pohoda, to se nějakou franglais domluvíme.
Tak teda prd a vořech. Mladý muž mluvil anglicky ještě hůř, než já francouzsky, tedy doslova vůbec. Já v životě nikdy nebyla ve studovně jakékoli knihovny, takže jsem neměla ani to nejmenší ponětí, jak takové věci fungují. Domlouvat se tady rukama a nohama bylo neskutečně zábavné. Přiznejme, představa, že vám do knihovny vleze člověk, které neovládá vaši řeč, ale zarputile se tváří, že v ní hodlá studovat odborné materiály, je víc než humorná. Inu, stalo se léta páně roku tohoto.

A protože jsem neměla dost, dala jsem si v úterý repete, tentokrát si s sebou vzala pití, abych do čtyř, kdy knihovnu zavírali, nepošla bídnou smrtí a chvíli tupě zírala do notebooku, když mi ke stolu nepřinesli z předešlého dne odložené knížky a já si přirozeně diář, v nemž jsem měla vypsané jejich kódy, nechala v hotelu. Nakonec jsem zvítězila, už si příliš nepamatuju jak, prošla jsem si pak Operu, když už mě do ní pustili jen tak, zakotvila opět v jejím obchodě a meditovala nad dětským průvodcem Sylfidy (Mathieu, a spí s naprosto rozcapenýma nohama, krucinál, chlapče!) a Labutího (s Mathiasem, protože tady tomu někdo bolestně nerozumí, ale s takhle nejlepší Karlovou fotkou!) a programem Labutího (který jsem si za těch 12 eur skoro koupila jen kvůli tady tomuto), jakož i spoustou jiných věcí (Ano, jsem kompletně zoufalá, ale narozdíl od vás mám takováhle trička! Padesátiprocentní slevy. Já za to nemůžu!), pro něž jsem se spolu s další hodinovou návštěvou vrátila ve středu, jelikož... Hele, já kdybych každá den, co jsem v Paříži, Operu neviděla, praskne mi cévka. A taky ty Dance magaziny za 50 centů (to je takhle — PADESÁT CENTŮ!) se samy nekoupí, žejo.

Nemůžete ale nakonec popřít, že studovnu si umím vybrat.

Obvykle, když někam jezdím, nenávidím být za turistu. Jedu-li někam v létě a mám-li se pohybovat po městě, vezmu si normální lidské oblečení (šaty až na zem) a obutí, protože nejdu na vysokohorskou túru. Je třeba si ovšem uvědomit, že toto léto jsem prožila bez sandálů, protože... Se mi před rokem definitivně rozložily a já si nezvládla pořídit nové. A jelikož jsem věděla, že v Paříži denně urazím takových 16 kilometrů (protože šetřím na absurdních místech, což všichni už dávno víme, ale koupím-li si lístky do divadla dohromady za asi 8 tisíc, chodím pak všude pěšky a nejím), vzala jsem si se sklopenýma ušima tenisky s ortopedickými vložkami (jelikož mým chodidlům je osmdesát) a pak se jala běhat po městě tam a zpět, v suchu i dešti (průtrž, která se konala po konci Sylfidy, dosahovala poměrně biblických rozměrů, já měla na nohách nové jehly a deštník v pokoji hotelu, pročež úprk do metra byl převelice zábavný, zejména poté, co v jeho vestibulu stálo pět čísel vody...), až do roztrhání těla. Doslovného. Protože je naprosto nepodstatné, co si obuju, těch sedm puchýřů na jedné noze se mi udělá tak jako tak. A poté, co se rozhodnu, že do Bastilly to mám od hotelu jen něco málo přes tři kilometry, to dojdu, začne mi po cestě tam po roce opět přeskakovat koleno, protože takhle je to větší legrace. A kdybych chtěla být jo nechutná, dám sem fotku svých nohou večer v Miláně po návratu ze Scaly.
Jsem nevěřila, že ze špiček může slečna vylévat krev. Nevěřím tomu pořád, ale jen proto, že se ta krev prostě vsákne. A nedovedete si představit, jak se ta bota pak blbě pere!

Na začátku už jsem naznačovala, jak zběsile šetrná dovedu být. Když jsem tedy prázdninový vejlet plánovala (šílela jsem, anžto ani v jednom městě jsem neměla konkrétní představení, které bych potřebovala nutně vidět, tudíž možností na otočení Praha-Paříž-Miláno-Praha nebo Praha-Miláno-Paříž-Praha existovalo nepočítaně a já jsem z toho chvílemi doslova lezla po zdi) (Spidervepř, spidervepř!), čenichala jsem po nejlevnějších letech. Když jsem si pak poslední večer v Paříži nastavovala budík na dvě patnáct, nebylo mi úplně dobře. A to nejen proto, že, jak již bylo řečeno, mě internetové diskuze se samozřejmostí sobě vlastní ujistily, že v nočním autobuse budu zahubena, ale protože bylo asi tři čtvrtě na jedenáct. A pak jsem ráno smrděla na letišti, měli jsme půlhodinu zpoždění, jezdili jsme autobusem po ranveji jak zjednaní, do aeroplánu mě posadili na hanbu do úplně poslední řady (ale k okýnku, to jsem si snad i za asi stovku koupila) a za zadkem mi hořela Paříž.

A pokud hledání knihovny v Opeře bylo dobrodružstvím, nevím, kterak pojmenovat cestu autobusem z milánského letiště. Protože skutečnost, že si najdete stanici, na níž máte přestoupit a následně tu cílovou, je sice moc pěkná, ale pokud se v dopravním prostředku tyto hlásí spíš stylem pokus omyl, nadto zvukem vycházejícím ze sudu a italsky!, jste stejně v prdeli. Do teď příliš nechápu, že se mi povedlo uskutečnit přestup tam, kde jsem potřebovala a dojet na místo určení. Tedy k hotelu, kde mě prostě před druhou  odpolední neubytují ani omylem (Zase mi pak ale dali pokoj s balkonem, hustej nářez!), takže jsem před jeho dveřmi stála a rozjímala dobré půl hodiny, jelikož, oukej, já si u recepce nechám kufr s notebookem, všemi věcmi a letenkami domů a budu jako věřit, že až se za čtyři hodiny vrátím, bude vše na svém místě. V Itálii. Tak určitě.
Nakonec mě ale představa pobíhání po městě s tříkilovým notebookem příliš netankovala, tudíž jsem vyrazila do víru ignorujíc bolest nohou, hlad a paranoidní tatínkův gen. Pak jsem po patnácti kilometrech padla v parku na lavičku, sežrala půl pytle M and M's, koupila si zmrzlinu a byla strašně spokojená a zpocená až na prdeli.

No a večerní Labutí ve Scale? Skvělé. Místy neskutečně srandovní (Choroška na židličkách, tyvole, Petipo, už to neber!), s pantomimickými pasážemi, z nichž se mi chtělo slzet štěstím, s technikou, která se mi převelice líbí, ale stále vzadu v hlavě s myšlenkou, že prostě není možné vyžadovat každé Labutí tak a ne jinak. Protože ať miluju Ratmanského rekonstrukce jak chci, nedovedu se vzdát... Buďme upřímní, Nurejeva. (A přihlaste, kdo to nečekal. Ach, vy naivní osoby!)
Ale z toho baráku jsem vysloveně zklamanej. Když to srovnám s loňským výletem na Kokořín...

Velkolepou evropskou cestu jsem zakončila slavnostně. Stihla jsem dřívější spoj na letiště, kde jsem před branou důležitě seděla s notebookem na klíně a psala recenzi, bych vykazovala alespoň nějakou zhodnotitelnou činnost.

Takže suma sumárum, přežila jsem, dovezla přes půlku pytle těch M and M's, řádné vybavení ke Dni gumových medvídků a pět euro, protože jsem během pařížského pondělí přepadla první baknomat Societé generale, zkusmo mu řekla, že chci deset eur, aby mi je stroj vydal ve dvou pětieurovkách, a uklidnila se, že nemám zablokovanou kartu a můžu řádit jako pominutá (a koupit si třeba poslední den ve Francii zelený dort).

Takhle si žijou doktorandi na HAMU. (Děla a byla to její poslední slova coby studenta, jelikož ji po tomto odvážném prohlášení promptně vyrazili z univerzity i s futrama.)

Ale já na to seru!

Dlouho mi to přesvědčení o zamknutém blogísku vydrželo, jen co je pravda. Ale jelikož je mi mentálně třináct, mám právo být nevyváženou a dělat emocionálně okázalá gesta. Ostatně když za poslední týdny zase znovu vstřebávám to 19. století, kde se téměř všichni do jednoho chovají jako ukřivděné hysterky (zdravíme Armanda!).

Nicméně řekněme to asi takto. Skutečnost, že tady nikde explicitně nezveřejňuju svoje jméno, zřejmě bude mít důvod. Netvrdím, že jsou mé obranné linie neprůstřelné (ostatně když propálíte, že studujete taneční vědu, zužíte výběr na čtyři lidi v republice). Netvrdím, že jsem obestřena mlhou hustou tak a rybníček Brčálník a vůbec. Netvrdím, že za sebou důsledně zametám elektronické stopy (to bych ani neuměla, pomněte, že já jsem dokázala získat z hodin IVT na vysvědčení trojku, a to nemůže říct jen tak někdo). Ale pořád si myslím, že kdybych chtěla na internetu jo nutně vystupovat na své reálné kadrikulum vitae, učinila bych tak.
Jenomže jen proto, že existují lidé pitomí natolik, aby řečenou prostou rovnici nepochopili, se nebudu já zavírat do skříně (jakkoli bych pro dobro své i obecné měla).

Ano, možná mě ve slabých chvílích polévá horko a/nebo studený pot, uvědomím-li si, že veřejně na internet bleju nefiltrované výkřiky na všemožná témata a domnívám se, že jsem krytá jen proto, že k tomu neuvedu otisk prstu a výtěr z konečníku, ale pak si vzpomenu na schopnost většiny lidské společnosti porozumět psanému textu a zase se velice rychle uklidním, protože pravý smysl je v mých větách často velice důmyslně skryt a druhdy se v jejich vypečené konstrukci ztratím i já, což zbylé populaci nedává valných nadějí, pročež mi polibte prdel!

V podstatě ti, světe, dávám šanci když ne proniknout, tak alespoň nahlédnout do nitra duše pseudoumělcovy. A mé bezbranně naivní já, které se nepodařilo umlátit ebonitovou tyčí ani po tolika letech, stále trapně doufá, že se třeba jednou objeví někdo, kdo alespoň stopově pochopí, proč to, co píšu, píšu tak, jak to píšu.

Anebo ne. Protože lidi jsou blbí, jenom já jsem letadlo!

système:

En face

Olga Smirnova
piskot
střecha nad i

Nous sommes le

January 2018
S M T W T F S
 123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
28293031   

système

Syndicate

RSS Atom
Powered by LiveJournal.com