?

Log in

Není 15., není dokonce ani duben. Sama tomu nemůžu uvěřit (OK, uvěřím, až tohle skutečně odešlu, protože fakt, že začínám psát neznamená... nic).
(Dobrý den, je 18. ledna. Kdybych se jo chtěla znemožnit, řekla bych, že jsem začínala psát devátého.)
Nicméně jelikož se posledních pár dní nacházím ve stavu někde mezi nekonečnou zuřivostí a stůl okusující nervozitou, hodlám se trochu rozptýlit.
Labutím jezerem od Labutího jezera. Podívejte, já nikdy netvrdila, že mé jednání dává smysl.

Že se pařížská Opera letos pochlapila a rozhodla se opět vstoupit do kin, jsem se dozvěděla někdy (nevím kdy, musela bych to hledat na twitteru, a to se mi nechce), mírně povyskočila a v duchu vyslovila převelice zlou kletbu pro případ, že by tam zase spadlo někomu něco na hlavu a rozhodl se filmově zaznamenat nějaké úplně nepodstatné lidi. Pak jsem pár týdnů nepřetržitě zírala na vypsané předobsazení ve snaze v něm vypálit díru a taky zajistit, aby Siegfrieda s Wolfgangem dělali spolu Mathieu a Karl, protože jak už jsem řekla, protože proto. To se mi úplně nepovedlo, já se hrozně vztekala a byla samozřejmě děsně chytrá, protože krom toho, že samozřejmě Amandine, se kterou to drhlo už v Romeovi, takže nikdo dohromady nezoumíme tomu, kdo dělá v Opeře obsazení, tak nejen, že žádný Karl, ale místo něj Francois. A to už teda nebude fungovat tuplem a bude to strašné, ačkoli já zoufale potřebuju, aby tohle bylo nejlepší Labutí na světě, protože... No, protože Nurejevovo Labutí je nejlepší Labutí na světě.

Přenos byl naplánován na 8. prosince, byl zhruba říjen, takže ne, že bych byla úplně klidná, když jsem nemohla o konkrétních participujících kinech najít zhola nic, ale ještě jsem moc nevyšilovala. Ano, sice Opera nejde přes velké distributory jako Moskva nebo dřív Královský londýnský a dneska nějaká úchylná všesouborová směs, ale stejně. Pařížská Opera. Labutí jezero. No tak...
Vyčenichala jsem posléze, že Francouzský institut přenáší v této sezóně operní Hoffmanovy povídky, pročež jsem se vlastně uklidnila docela, protože když pouštíte operu, logicky vezmete i balet ze stejného divadla, že jo.
No, tak s logikou evidentně na Francouze nechoďte, protože po polovině listopadu, když se Kino 35 s velkou slávou rozhodlo uveřejnit prosincový program, bylo evidentní, že osmého se sice něco dít bude, ale Labutí to není ani omylem.
Pročež začal lítý boj.
Vyslídila jsem francouzského distributora. Zjistila, že zajišťuje vysílání po Francii. A Belgii, Německu, Rakousku a Austrálii. Tyto informace jsem odmítla přijmout za konečné, protože - 4 státy a už "vysíláme do celého světa", vážně?! Po ždímání všech možných jazykových mutací googlu všemi možnými hesly jsem narazila na distributora českého. Osmého prosince jsme pro vás zajistili Labutí z Paříže. Akorát vám neřeknem, která kina ho koupila. Byla jsem na mrtvici, protože v Paříži to pochopili a skutečně obsadili podstatné lidi na podstatné datum a sorry, nevidět Mathieu Gania v Siegfriedovi? Fakticky???
Přemýšlela jsem, že pojedu do Vídně. Nebyla jsem ale schopná na německy mluvící stránce koupit vstupenky.
A pak jsem, náhoda tomu chtěla, našla Labutí ve Žďáru nad Sázavou. Sedmnáctého prosince. Nadšeně jsem otevřela mapu, abych zjistila, jak daleko to budu mít vlakem a záhy přišla rovněž na to, že si budu muset ve Žďáru najít i ubytování, protože večer mi z něj zpět do hlavního města pojede maximálně koloběžka. Nakonec mě zachránil Kolín. Osmnáctého. Koupila jsem lístek, zarezervovala jízdenku na vlak a druhý den, 7.12., jsem na twitteru zjistila, že medici.tv bude přenos dávat online zadarmo na internetu den po kinech. V pátek 9. se dokonce probudila i Opera a dala videopřenos na svých stránkách.
Ani jsem si už neříkala, zda to tady někdo myslí vážně, protože... No, buďme upřímní, určité lidi v tom velkoformátu stejně vidět musíte.

V pátek devátého jsem tedy přišla domů, zalezla do postele a pak strávila čtyři hodiny na skypu s Lucií ve snaze jí sdělit, proč přesně bylo všechno naprosto skvělé, proč jsem brečela a proč bytem na konci prvního jednání zaznělo "doprdele", mně vypadly oči a ukousla jsem si ruku.
Další proč zahrnují potřeby psát hlubokomyslné rozbory charakterů hlavních postav a jejich vzájemných vtzahů, sáhodlouhé rozhovory se zdí i lidmi, co komunikují výhradně v cizích jazycích a velké myšlenky typu:

"Karlův Wolfgang je vlastně frustrovaný, protože k Siegfriedovi něco cítí a ten, žije (to je přechodník) (příchozí vejda) za třípalcovým sklem, to nechápe!"


a


"Moment, když Odilie = sex a Odilie pracuje s Rothbartem, nebo spíš pro Rothbarta a Rothbart = Wolfgang, znamená to, že Woflgang = sex?!"


aneb skutečně jsem za poslední měsíc zešílela a vydala se v Nurejevově Labutím za tolik rohů, že by bylo s podivem, kdybych ještě kdy našla cestu zpět.
Ani se o to nesnažím. To jen pro pořádek.


Nurejevovo Labutí miluju. Miluju ho, protože je to to nejpromyšlenější, nejpropracovanější a povšechně nejgeniálnější Labutí jezero na světě.
Kdyby se mě někdy někdo zeptal proč, pravděpodobně bych po něm hodila tohle:




a zaječela "PROTOŽE JE KURVA CHYTRÉ!" a protože je tam Wolfgang

U Giselle před půlrokem jsem říkala, že vzdávám jakékoli pokusy o sepsání svých pocitů a myšlenek chronologicky, či v jakémkoli souvislém sledu. Tady bych to mohla sedmkrát podtrhnout, protože o Labutím už jsem napsala tolik věcí, u nichž jsem se musela snažit kočírovat myšlenky určitým směrem, že jsem momentálně kompletně morálně vyčerpaná a na další příčetnost nemám kapacitu, nervy, ani chuť.

Odmítám se zde rovněž pouštět do prvoplánového sice, leč stále dost lákavého srovnání dvou obsazení stejné choreografie. Protože pak už by mi reálně vybuchla hlava. Stačí, že potřebou srovnávat si Karlova a Francoisova Wolfganga trpí už i Mikakočá...

Takže co?

Přečetla jsem si po sobě pseudorecenzi z před šesti let, kdy jsem tohle Labutí viděla poprvé (vám to důrazně nedoporučuju) i výkřik z před nějakých tří let, kdy Jezero dávala o Vánocích ČT a musím konstatovat jedno. Byť jsem v roce 2010 byla tak trošku debil, dvě ze tří zásadních věcí jsem už tehdy pochopila. Že je Wolfgang kurva geniální postava, a že Nurejev a jeho sbory mě svou dokonalou hravostí a smyslem pro detail přivádějí až na samou hranici extáze. Protože jeho první jednání je dokonalé tak, až jsem si říkala, že kdybych bývala byla tanečnicí, snad bych ani nechtěla v Operní hierarchii vystřelit nahoru moc rychle, neboť by to znamenalo, že přijdu o možnost si tohle zatancovat. A sorry, vytvořit čistě mužský sbor? To teda sakra ano!
Přiznávám, byla jsem poněkud rozptýlena, takže nemám tušení, co chlapci konkrétně prováděli. Jestli si třeba někde neukopli palici, nebo nespadli na prdel, nebo nedotočili, nedoskočili, nedotlačili. Ale myslím, že ne. A byl tam Jeremy Loup Quer a tančil s Heloïse a mně prostě vždycky přijde boží, když lidi, co jsou spolu v civilu, tvoří pár i na jevišti.
Svou nekonečnou genialitu Nurejev dokazuje i v labutích jednáních. Nemá potřebu vymýšlet si nějaké moc velké opičárny, jede ve své podstatě stále po tom prověřeném ivanovovském základu, jeho génius ale tkví v tom, co s tímhle základem umí udělat. Žádné dvě arabesky jdoucí za sebou, žádné dva kroky, dvě tour nevypadají identicky, vždycky se změní nějaká drobnost - náklon hlavy, postavení paží, celkové port de bras - a z toho, co by mohlo být obyčejné bílé jednání, je něco nepopsatelně božího. Jo, trochu mě na slečnách sere, že stojí-li někde opodál a měly by být jako jedna, každá má mírně jinak ruce, a trochu jinak postavenou hlavu (čehož si všimnete maximálně na přiblížené fotce), což sice znamená, že se díváte na unikátní lidské bytosti, ne na ruské stroje, ale občas mám dojem, že zrovna v petipovských baletech bych nakonec trochu té robotiky rozdýchala. Z celkového pohledu ale vlastně sbory vypadaly dobře. Vypadaly zatraceně dobře! Oproti tomu pd4 malých i velkých labutí tak nějak... ne. Jako by holkám v té čtveřici dělalo mnohem větší problém pořádně si hlídat prostor. Do toho malý quatre tančila jedna slečna, která byla poněkud zoufale dřevěná, takže mi kazila dojem z Alice Catonnet nebo Eleonore Guerineau, jejíž pas de chaty byly preciznost sama, a to byla na tom nejobtížnějším, krajním místě! Ve velkém quatru byla Heloïse Bourdon, která neskutečně roste a ano, je sprosté, že ještě pořád není ani premiere danseuse a ano, naprosto rozumím Fatějevovi, že si ji pozval na hostování do O/O, protože s tou její šíjí a dlouhými štíhlými končetinami byla podobně jako Agnes nebo Laura prostě narozená pro labutě.
Úplně jiných dimenzí dosahuje 4. jednání - už jsem o tom, pokud mě paměťový záznam neklame, minimálně jednou mluvila. Čtvrté jednání by ze zákona nemělo mít 15 minut, mělo by bezpodmínečně obsahovat velký duet Odetty a Siegfrieda (protože si to ti dva prostě zaslouží!) a mělo by končit tragicky, protože veškeré drama, které hudba buduje, je sluníčkovým koncem pokaždé suverénně zadupáno do země. A protože Labutí není pohádka. Jsem se zrovna rozhodla. Nurejevovo 4. jednání tohle všechno splňuje. Nadto u labutí upouští od klasického labutího port de bras, používá ještě víc kánonu a slečny tak najednou spíš než hejno ptáků, připomínají přelévající se vody rozbouřeného jezera. Přiznávám, tato převratná myšlenka mě posedla těsně po zhlédnutí a prudím s ní pořád a všude. Jenomže znáte to, génius je člověk jako každý jiný, jenže je jiný.

Stejnou měrou, jakou miluju Nurejevovy sbory, miluju scénografii a zejména kostýmy. Všechno se tak nějak válí v oparu, všechno je zastřené, tlumené, pastelové a barevná jemnost se drží i třetího jednání a všech národních tanců, což mě, potupně přiznávám, poprvé poněkud vykolejilo, a hned podruhé jsem věděla, že ten fakt, omluvte nedostatek přiléhavějšího slova, miluju.
Španělský tanec je vytvořen pro dvě dvojice a - hele, asi bych to nikdy neřekla, nevidět důkaz, ale nikdy by mě nenapadlo, že i tři, čtyři roky jevištních zkušeností udělají takový rozdíl. Jedním párem byl Germain Louvet s Hannou O'Neill, druhým Pierre-Arthur Arthur Artus Raveau Allard Raveau a Valentine Colasante. První jmenovaní mladí zázraci byli vlastně hrozně nemožní. Dělali ty správné věci, dost možná někde vyskočili výš nebo se zaklonili hloub, ale zoufale jim chyběla osobnost a vědomí, že jsou, prokristapána, Španělé! Tak se tak netlemte, děcka! Valentine s Arthusem vedle nich charismatem nepředstavitelně čněli. Tohle byli Španělé! Se vší arogancí, sebejistotou, lehce povýšeným úsměvem a vědomím, že tady mám setsakra všechno pevně v rukou a všichni se na mě proto dívají.
Podobně výborný kontakt v páru pak měli i Emmanuel Thibault s Melanií Hurel - aneb mladou nadějnou španělskou krev vystřídali protřelí neapolští a tak strašně se svým tancem bavili. Hrozně ráda tvrdím, že pantomima mluví (spoiler - řeknu to tady dneska odhadem tak třikrát), u Emmanuela a Melanie mluvily prvky.
Maďary byli Fabien Revillon a Sae Eun Park. A já vím, že si budete myslet, že jsem xenofobní ochechule, když si budu stěžovat na Korejku v čardáši, ale přísahám, že by mi její národnost byla u prdele, kdyby kurvadrát nevypadala na čtrnáct. A to ona Sae vypadá. Já vím, že většina Asiatek to takhle má (aneb hop hej, pojďme si stupidně zageneralizovat!), že vypadají tak křehce a mlaďounce. Jenomže když vypadáte jako dítě, už je to problém. A když vypadáte jako dítě v zemitém, temperamentním maďarském tanci...
Když už tady exhibuju se znalostmi tváří pařížského sboru, měla bych taky říct, že mám nebezpečnou úchylku na sboristy s osobností. Třeba taková Roxanne Stojanov v mazurce. Anebo Amelie Joannides a Eugénie Drion jako nevěsty, které chápaly až do konečků prstů, že jsou potenciálními princovými parnerkami a řádně se podle toho chovaly a reagovaly.

Díky Germainovi a Hanně se vlastně oslím mostem dostávám k pd3 v prvním jednání. Třetím kusem do party byla má oblíbená Leonore Baulac. Ale ať se propadnu, jestli jsem se na ni dovedla v průběhu celého trois napojit. Jako by najednou ztratila část své osobnosti, toho, co na ní mám tak ráda, její jedinečnost, osobité vedení pohybu, radost z tance. Lidi, kteří viděli přenos v kině, vřeštěli něco o tom, že Hannah byla lepší, a že zářila a blablabla a kdesi cosi a... Ano, ve své variaci byla rozhodně tak nějak víc svá, ale pořád myslím, že taková Eve Grinsztajn by mi dala víc. Germaina si záměrně nechávám na konec a tentokrát ne kvůli mé úchylce si na konec nechávat to nejlepší. Protože, jak jsem ostatně bezprostředně po zhlédnutí psala Lucii, všichni tři jsou téměř 100% budoucí étoile (a jak víme od předchozího článku, už nám chybí jen Hannah) (a mně teda nechybí ani trochu), ale právě pd3 mě na přímce přesvědčení o jejich hvězdném potenciálu poslalo přesně opačným směrem, než vedení Opery, evidentně. Dívala jsem se na ně a říkala si, hele, ono se vám nic nestane, když si krapet posečkáte. A Germain upřímně nejvíc. Protože jak je chlapci třiadvacet, stále čas od času trpí tou představou, že by si měl ukopnout palici a pořádně prošvihnout entrelacé, aby jako ukázal, že... má nohy. A obě dvě. Občas je trochu moc urputný, trochu moc chce a je to na něm trochu moc vidět. Samozřejmě, neviděla jsem ho v Siegfriedovi (a v žádné celovečerní roli, když už jsme u toho), kde bude jeho projev z logiky věci jiný, než v desetiminutovém triu, ale... No nic, hlubokomyslnné články o tom zda, kdy, kdo a proč by měl, či neměl být jmenován hvězdou si nechám na jindy. Dost možná na nikdy. Protože se obávám, že v tomto ohledu se mé myšlenky prostě neutřídí (protože Mathieu a protože dvacet).

Nemá smysl to dál odkládat, přesuňme se k hlavním rolím.

O/O, Amandine Albisson, jak už všichni víme. Den před přenosem jsem někde vyslídila ukázku a chtělo se mi melodramaticky kvílet, zoufale rozhazovat rukama a na závěr vyskočit z okna. Protože i z dvou minut, které jsem viděla, bylo evidentní, že má slečna nemožně prkenné, krátké ruce a vypadá jako cokoli, jenom ne vláčná labuť. Podívejte, já netvrdím, že Odettu musí nutně dělat tanečnice typu Agnes, Uliany, Nikoly, Laury nebo právě Heloïse (ačkoli je to vždycky v prvním plánu lepší), protože podívejte se třeba na Marianelu Nunez. Vypadá jako dlouhonohá, dlouhokrká, elegantní labutí královna? Ne. Zajímá vás to, když se na ni díváte v akci na jevišti? Ne. Ostatně i v Národním Kramešová dovedla svůj primární výškový handicap naprosto znemožnit tím, jak samozřejmá labuť z ní byla. Takže nemusíte se jako labuť narodit, stačí se do ní umět převtělit se vším, co vám příroda dala a přesvědčit diváky, že to funguje. (Důkazem budiž recenze na Alinu. Jenomže Alina je prostě dokonalá ve všem, nemůže si pomoct.) A u Amandine to nefunguje. Paže má skutečně prkenné a doplňuje je ztuhlými zády (co je mi po tom, že v průběhu svých šesti představení se dle diváctva tyto aspekty stále zlepšovaly a na konci série snad i dovedla vytvořit se svým Siegfriedem dvojici, když já to neviděla?!), takže z ptačí iluze nezbývá lautr nic. Není strašná, to je třeba férově uznat, jenom zoufale nezapamatovatelná ve svém průměrnosti. S Lucií jsme dlouho mluvily o jejím emocionálním napojení na prince ve druhém jednání. Jí chybělo. Mně ne. Protože já za Á viděla Romea, kde to reálně fakticky nebylo dobré (ale přiznejme, nejotřesnějším přehmatem v obsazení stále zůstává Spící s Eleonorou před pár lety) a za Bé už jsem tohle Labutí viděla, rozebrala na prvočísla a zase dala zpět dohromady tolikrát, že už se na něj asi nedívám jako normální člověk. A jelikož mám zřejmě nějaký velmi vážný psychický problém, dívám se na celý balet výlučně Siegfriedovýma očima. Protože... No hele, protože Nurejev odvedl dobrou práci, proto. Uvážíme-li totiž, že se nacházíme v Siegfriedem vytvořeném světě ideí, ve světě snových představ, dává smysl, že i reakce jím smyšlených postav jsou tak nějak zastřené a v mlze. Nadto Odetta má být ztělesněním jeho čistého, dokonalého, nehmatatelného a nedosažitelného ideálu, její zdrženlivost a jistá odtažitost je tedy logická. Nadto krom občas skutečně velmi jedinečné muzikality, se kterou Amandine pracovala, v průběhu bílého adagia aktivně pohledem hledala Siegfriedovu tvář, a to bylo skvělé.
Odilie, a bude to znít jako to největší klišé, slečně seděla na první pohled víc. Nebyla takovou tou prvoplánově démonickou dryáčnicí (přemýšlím, zda by tuhle interpretaci Nurejevůj koncept vůbec dovoloval) zajatou ve vycizelované obecné představě dokonalé Odilie jako to má spousta Rusek, jako spíš okouzlující femme fatale, jenomže... I tady jí něco chybělo. Jiskra, šmrnc, záblesk v očích, osobnost.
Ve čtvrtém jednání, v němž je Agnes (jsem říkala něco o tom, že nebudu srovnávat, co? A to ještě nejsme u Wolfganga!) tak unikátní, stejného, nebo alespoň podobného efektu Amandine prostě nedosáhla. A nemyslím, že by to bylo faktem, že jsme se všichni dívali na její druhé Labutí jezero. Řekla bych, že určitým věcem prostě rozumíte nebo ne. Není žádná střední cesta. A holce je sedmadvacet, ne sedmnáct. (Mimochodem, Myriam Ould-Braham debutovala v tomhle Labutím ve svých pětatřiceti. Spolu s Karlem, který si před lety Siegfrieda rovněž poprvé zatančil ve čtyřiatřiceti, mohu odpovědně prohlásit, že už tomu fakticky nerozumím.) (Vyšinutí z vazby, ale rozumíme si, ne?)

Z Amandiny O/O jsem pravda nebyla dvakrát rozradostněná.
Jaké štěstí, že Nurejevovo Labutí není o labutí.

Řekla jsem, že nebudu srovnávat, ale, panebože, v případě Wolfganga je to tak těžké!
Takže předně - tvrdošíjně odmítám postavu nazývat Rothbartem a výlučně Rothbartem. Protože on není tak jednoduchý a prvoplánový. Nadto nazvat jej pouze Rothbartem implikuje, že Wolfgang vlastně skutečně neexistuje. A ono je to přece úplně naopak.
A tohle je zřejmě výhřez myšlenek, které si Francois nikdy nepřečet.

Ventilovala jsem, že jsem nebyla ráda, že má W/R tančit, že jsem se vztekala a s okázalou dramatičností převracela oči v sloup. Na tomto místě bych proto ráda sdělila, jak... moment, já už to vlastně propálila tady. No tak nic.

Je třeba (není, ale já to stejně udělám) říct, že Karla stále miluju, a že pořád a zřejmě na věky věků bude tím nejlepším W/R, který kdy vstoupil na jeviště. Jeho interpretace Wolfganga je neuvěřitelně mnohovrstevnatá (a byla taková už před těmi dvanácti lety), vzbuzuje otázky, neodpovídá ani na jednu z nich a jen svým objevením v zadním rohu scény nepřipouští pochybnosti o tom, kdo tady má největší charisma. Nemusí udělat vůbec nic. Jako Wolfgang, ani jako Rothbart, který je všechno, jen ne očekávaný, prvoplánový, jednorozměrný zloduch. (Ale o tomhle už jsem zvládla psát i před těmi sedmi lety. Občas jsem na sebe fakticky pyšná.) Díváte se na něj a něco vás pořád nutí přemýšlet, pořád jeho charakter rozebírat, snažit se ho pochopit, ačkoli víte, že nikdy neodhalíte všechny vrstvy, které v sobě má (je vlastně jako zlobři, ti jsou taky jako cibule).

Francois je v obou svých rolích mnohem plošší. Jeho Wolfgang je jednoduše zkurvená svině. A je to skvělé. Za Á proto, že mi do obrazu Wolfganga přidal další rozměry, a za Bé jelikož naprosto neskutečně funguje v interakcích se Siegfriedem (a co si budeme, o ty jde nejvíc). Ano, Karl je ten, u něhož můžete přemýšlet nad jeho pohnutkami, u něhož občas pod tou neproniknutelnou slupkou probleskne zvláštní záchvěv emoce a člověk ví, že uvnitř je pekelně složitý krysí labyrint. Francois je naproti tomu prostě jenom zmrd. Ale jaký! Takový, ze kterého jde strach, takový, ze kterého vás mrazí, takový, který v sobě ukrývá fakt nebezpečného psychopata. Když jsem nad ním po zhlédnutí přemýšlela, tak nějak mi připomínal Jokera z Batmana (abychom si ujasnili pojmy - v životě jsem neviděla Batmana) a sám Francois pak v rozhovoru s Aurelií mluvil o inspiraci Lokim z Thora.
O jeho přístupu a vztahu k Siegfriedovi jsem do možná až přílišných podrobností zašla zde, dovolte mi ale ještě jednou zopakovat, jak viditelně si užívá Siegfriedovu závislost na své osobě. A o kolik nesmlouvavější, tvrdší a agresivnější ve své manipulaci je, aniž by si to manipulovaný uvědomoval. Jeho téměř konstantí samolibý, křivý úsměv jsem buď naprosto milovala, nebo k nepříčetnosti nesnášela - to jsem se ještě nerozhodla.
U čeho jsem se naopak rozhodla, to jsou tyto dva momenty, díky nimž nemůžu úplně stoprocentně říct, že je chlapec idiot (protože vidíš to, Františku? Ne

Jak se mi nakonec ve Wolfgangovi Francois líbil, tak mě přece jen trochu štval v čistě rothbartovských polohách. Jako by najednou ztratil to své, možná jednorozměrné, ale přece jen kouzlo osobnosti. Jeho Rothbart byl totiž tak nějak... typický. Moc rozlítaný, moc zuřivý, moc roubík do úst, turbo, trochu moc, kdybych mohl, strčím si do prdele raketu. Jako by se neuměl zastavit, zklidnit a nechat působit svou pouhou přítomnost. To mi nejpodstatněji chybělo v úplně posledním momentu 4. jednání, který mi tehdy, když jsem viděla Karla, prakticky zastavil srdce a já na plátno zírala neschopná slova, zcela ignorující skutečnost, že už se mi tři jednání chce čůrat.Nechci po Františkovi totéž charisma, jako má Karl, to je nesmysl (navíc, jak řekla Mikakočá - Karl má na tu roli lepší nos. Přeneseně i fyzicky), ono by ale i jemu stačila maličkost. Jen se zase tak křivě usmát, zvednout obočí a pak teda oukej, klidně zakoulet očima a energicky odběhnout. Jenomže když necháte tak strašně důležitý moment, jako je překročení zničeného prince, v podstatě vyhnít, měli byste dostat minimálně do držky.
Myslím, že jsem o tomhle rovněž někde četla něco geniálního francouzsky. Ve zkratce šlo o toto - Francois hraje obě své postavy pro diváka. Cpe se mu pod nos, rozhazuje energii dost možná i neuváženě a člověk vlastně pořád vidí jen Francoise Aluho, jak dělá nějakou variaci nebo předvádí svou virtuozitu. Naproti tomu Karl nic takového nepotřebuje. On na jevišti Wolfgangem nebo Rothbartem je. A ví to. A vy to víte taky.

A přitom kluk zvládne vyprodukovat tyto dva momenty, díky nimž nemůžu úplně stoprocentně říct, že je idiot.
Vidíš to, Františku, nemusíš poulit oči a vypouštět z nozder ohňostroje, stačí, když jako Rothbart necháš na povrch proplout Wolfganga. Toho vždy přítomného, ujišťujícího Wolfganga. A věř mi, že je to kurva děsivnější, než když vypadáš, že ti ruplo v kouli.

Narazila jsem na jeden příspěvek zhruba následujícího znění: Francois si pravděpodobně řekl, to, že nedělám Prince, neznamená, že nebudu hvězda představení! Ano. To si zřejmě řekl. A přesně to je ten problém.
Je mladý. Možná z toho vyroste. Ale byť se nedomnívám, že by byl tanečníkem úplně bez mozku...
Jen ještě jednu poznámku. S Francoisem jsem měla dost silný pocit, že Wolfgang je pořád tak trochu Rothbartem. Z jeho interpretace by se až příliš jednoduše dalo vyvodit, že Wolfgang je ve skutečnosti Rothbartovým inkognitem na královském dvoře, kam čaroděj infiltroval z prosté potěchy zničit následníka trůnu a s ním celé království. A to je, promiňte, trochu nuda a navíc to poněkud jde proti Nurejevově koncepci, hm?

U Francoise si možná nejsem vším zcela jistá, čím si ale naopak jistá jsem, je naprosté nadšení z královny v podání Stephanie Romberg. Protože Seigfriedova matka může být jen prostoduchou chodící figurkou, která mu nasadí korunu na hlavu a pak se okázale zhroutí na konci třetího jednání. Stephanie ale přesně věděla, co dělá a proč to dělá. Byl u ní čitelný nejen vztah k princi, ale i k Wolfgangovi a, vím, že se opakuju, ale panebože tohle je tak neskutečně důležitý moment! Právě Stephanie si dost možná řekla, že fakt, že netancuje, neznamená, že o ní nikdo nebude vědět. A bezchybně to fungovalo.

Ano prosím, má úchylka nechávat si určité skutečnosti na konec stále funguje. Nemůžu si pomoct.

Podívejte, upřímně mám pocit, že bych mohla říct, že Mathieu Ganio Siegfriedem byl, udělat tečku a nechat na svět dané prohlášení dolehnout se vší vahou, která nic dalšího nepotřebuje.
Upřímně mám pocit, že bych to měla udělat!
No jo, jenomže to bych nebyla já, že jo. Já, která zřejmě nikdy nepochopím, že určité city a mlčení a tak vůbec.

Stejně jako je nepotřebné vyznávat se ze své lásky k Nurejevovu Labutímu nebo k Wolfgangovi nebo ke Karlovu Wolfgangovi, je zcela bezpředmětné mluvit o tom, že určití lidé se narodili pro určité role.
Už před těmi třemi lety, když jsem konečně pochopila, se mi v hlavě okamžitě zformovala představa, která přerostla v zoufalou potřebu vidět Mathieu Gania jako Siegfrieda, protože... No protože, panebože!

Mám dojem, že výběru těch svých tanečníků jsem v jedné věci pozoruhodně konzistentní. Mám ráda, když své role umí předávat s opravdovostí, která stírá hranice mezi nimi samotnými a postavou, kterou ztvárňují. Podívejte, už u Míši Štípy jsem tvrdívala (a tohle bych vlastně mohla tvrdit pořád), že na jevišti je princem, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě.
Jenomže náš drahý pan Ganio v tomhle skutečně retarduje veškeré myslitelné grafy. Uvědomuju si, jak pateticky a neinvenčně to zní, ale on na tom jevišti skutečně je. Kdybych pro něj měla použít jen dvou přívlastků (zemřela bych), byly by to upřímnost a opravdovost. A mám pocit, že tohle jsou jednoduše absolutní argumenty. Co víc totiž vlastně od interpreta, od umělce můžete chtít? Já už nic. (Možná aby měl metr devadesát, ale tak... mě si nevšímejte.)

Jeho Siegfried je v podstatě všechno, co jsem si o něm kdy myslela a ještě něco navíc. Nežije za třípalcovým sklem jako José Martinez, v prvních chvílích to téměř vypadá, že je tím správným, sebejistým, sluníčkovým aristokratem, ale pak si nedá pozor, nebo se podívá na Wolfganga a vy přesně víte, že to tak není. (Oukej, přiznávám, v tomhle vidím Alberta, jenomže já vidím Alberta i ve spadaném listí.)
Přesně víte, že Siegfried Wolfganga potřebuje a vzhledem k tomu, jakým Wolfgangem je Francois... (Tak padnete na zem a vřeštíte, protože je vám mentálně třináct.)
Je absolutně bezelstný, důvěřivý, nevinný jako okvětní plátek bílé lilie. Reakce na darovanou kuši je ve své nelíčené, čisté radosti až dětsky naivní a ve chvíli, kdy s naprostou samozřejmostí a nadšením běží svůj dárek ukázat Wolfgangovi, vás poprvé bodne u srdce. Nebo u brzlíku. Protože, panebože, chlapče!!!
První duet s Wolfgangem, pracovně nazvaný jako taneční lekce, je geniální už ze své choreografické podstaty. Jenomže když jste Mathieu Ganio a nemáte na práci nic lepšího, než svou rolí být, zasníte se uprostřed opakovaného pohybu, protože si nemůžete pomoct, protože tohle jste vy. Ale jelikož nežijete za tím třípalcovým sklem, uvidíte pak Wolfganga a pochopíte, že jste zase něco pokazili. Protože tenhle Wolfgang si dá zatraceně záležet, abyste to poznali.
Ostatně přesně jak pravilo staré proroctví a má předcházející pronikavá esej, Siegfried na Wolfgangovi visí s až nezdravou oddaností a podívejte, těžko za to může být zodpovědná pouze jedna strana vztahu. To, jak k Francoisovu Wolfgangovi Mathieu přistupuje je prostě... *zemřela, protože nenašla slova*

Jakkoli považuju za hlavní vztah tohohle Labutího Siegfrieda s Wolfgangem (hele, protože jsem úchylné prase, smiřte se s tím!), úplně do háje ty labutě taky hodit nemůžu. A nechci, protože by to znamenalo nikdy nevidět tu neskonalou fascinaci, se kterou Mathieu přistupuje k Odettě. Jak neuvěřitelně něžný je. Jak neskonale křehce působí... tak nějak ve všem.
Křehké, něžné, zasněné princátko je ale něco, co se od chlapce jeho vizáže, charakteru a přístupu k rolím tak nějak očekává (i vy cynici zlí!), proto bez prdele miluju jeho (tečka) Siegfrieda třetího jednání. Protože řekněte mi, kdy naposled jste viděli prince v Labutím  projevit osten zloby nebo vzteku? Kdy naposled byl jeho pohled tvrdší, než Odiliin...? Promiňte, připadá mi to geniální. Většina princátek umí být nežných, romantických a zamilovaných. A proto ve třetím jednání působí jako nedůvtipní idioti, kteří k druhdy velmi očividně zlomyslné Odilii pořistupují se stejnou jemností jako k bázlivé Odettě. Mathieu je princ, který se chce své Odilii vyrovnat. Chce jí imponovat. Chce působit jako někdo, kdo si umí prosadit svou, kdo je hoden její přízně, aniž by se doprošoval. Ve skutečnosti by se tak možná chovat nedokázal, jenomže koho to v jeho smyšleném světě zajímá? Miluju jeho rostoucí netrpělivost, když si s ním Odilie za pomoci Rothbarta hraje a neustále mu uniká. Miluju, že umí emocí a smyslem naplnit i pitomý krok vzad a port de bras do třetí pozice, díky čemuž ani na vteřinu nevypadá jako někdo, kdo jen slepě následuje choreografovy požadavky. A pak taky miluju, jak je mu na začátku třetího dějství bez diskuze patnáct. Aneb přivítejte Siegfrieda, dospělého následníka trůnu připraveného činit rozumově kvalitní rozhodnutí. (A pantomima mluví, říkala jsem vám to!)

Když jsem viděla tohle Labutí poprvé, nechápala jsem, co na konci 3. jednání princ Josého Martineze předvádí, protože jsem trpěla představou, že každý musí házet vlasem a tak trošku rvát kulisy. Pak jsem pochopila, že prince posedla naprostá paralýza, a že je to vlastně skvělé a opravdovější, než to okázalé utrpení.
Tak nejlepší, přátelé (a přihlaste se, koho to překvapuje), to bylo tentokrát. Protože Mathieu byl opravdu na pokraji šílenství. Ale to ho stravovalo zevnitř ... Já vždycky říkám, že bych chtěla být baletka a tančit Alberta. Myslím, že se ve mně vyvinula další pomatená potřeba, a to vidět chlapce jako Giselle. Bůh ví, že by byl zatraceně skvělý! (A kdybychom tančili spolu!)

Už delší dobu trpím představou, že bych si s nějakým opravdickým tanečníkem potřebovala popovídat o jeho rolích (a pak bych se pravděpodobně zabila, protože, sorry, nevěřím, že mým nárokům a požadavkům vůbec někdo v tomto světě vyhovuje). A přiznejme, ačkoli mám celý skutečně velkolepý psychologický Siegfriedův rozbor, docela by se mi líbilo slyšet, co podle interpreta jeho postava prožívá v samotném závěru 4. jednání. Protože to, že je princ prakticky Odettou už jsem ventilovala (mě jak posedne nějaká myšlenka, kterou nedejbože považuju za geniální, nejsem ochotná se jí v příští pětiletce pustit. A tahleta se mi zdá geniální jakože fakt hodně), to vysvětlit nepotřebuju (jedině tak já interpretovi), ale zajímalo by mě, jak chápe svou závěrečnou konfrontaci s Rothbartem. Protože Mathieu nejde po Rothbartovi s tou primární surovou touhou ukousnout mu křídlo (bláhově se domnívám, že by to ani nesedělo do Nurejevovy koncepce, jenomže já už nevím, co jsem viděla a co bych vidět chtěla), musí mu chtít ublížit, o tom bych nepochybovala, ale na něco takového není vnitřně nastavený. A vedle těch dokonalých grand jeté (nejdelší nohy na světě, pamatujte na má slova) působí vnitřně zmateně, protože... doprdele, ani já nevím, jestli se v posledním dějství dívám na Rothbarta nebo na Wolfganga nebo jestli v těch oblacích kouře vůbec něco vidím (mimochodem obsluhující výparníky (tak se tomu rozhodně neříká) se utrhli ze řetězu a bylo to skvělé)!

Odpověď bychom mohli chtít hledat ve vztahu s Wolfgangem (protože já bych všechno hledala ve vztahu s Wolfgangem). A jak už jsem naznačila tady v předcházejících odstavcích, které jste četli tak před týdnem (a já je napsala před dvěma), tak ve svých velkolepých opusech, Mathieu na svém Wofgangovi zcela otevřeně visí. Od maličkostí, jako je potřeba se ujistit, že to, co dělám, dělám správně, přes nehraný cit a náklonnost, kterou s dětskou upřímností projevuje, i váhání, když se v něm probouzí alespoň nějaký hlas rozumu, který se mu zoufale snaží naznačit, že tenhle Wolfgang (na rozdíl od Karova Wolfganga) (ano, musela jsem to říct) není dobrý člověk, až po touhu vymanit se z jeho vlivu, když jeho velká část se ho, ať už vědomě či nevědomě, zbavit nechce.
A jak už jsem říkala, s tímhle Francois a jeho samolibý úsměv excelentně funguje. Protože on se závěrečnou konfrontací takřka bavil. Vysmíval se princovým snahám o... cokoli. Před tím, než spolu zopakovali tu Wolfgangovu zvedačku z konce 1. jednání, rozpřáhl ruce. On k činu prakticky vyzval. Bez toho gesta se totiž do poslední chvíle může zdát, že princ skutečně chce jít s Rothbartem do přímého střetu a až v poslední vteřině se najednou objeví náznak Wolfganga. V podstatě se dá říct, že princ hodlá Rothbarta zničit, ale ve chvíli, kdy se k němu skutečně přiblíží, zjistí, že je to Wolfgang a... Wolfgangovi přece ubížit nemůže, to dá rozum. A nemůže to udělat ani Mathieu, jakkoli je Francois ten nebetyčný zmrd.
Myslím, že jsem ještě nevynašla sovo, které by bylo dostatečně přiléhavým popisem pro princův výraz v průběhu závěrečného kontaktu. Protože on už se na Rothbarta/Wolfganga/k čertu s tebou, Nurejeve, nevím, kdo to je! nedívá s tou oddaností (a oddanost není správným výrazem vlastně ani o ta dvě jednání dřív), ale přesto je jím pořád fascinován, pořád z něj prostě není schopen odtrhnout pohled. Nevím, proč se tady zcela marně a bezpředmětně snažím popsat něco, co můžete vidět na ukázkách nahoře...

Co jste ještě vidět nemohli jsou taneční důkazy, proč je Mathieu Ganio nejlepší na světě, a jelikož mě už unavuje pořád dokola opakovat něco o arabeskách a releve a stupních a dýchání a cítění hudby...



Proč je nejlepší na světě?



Protože je.



Nemůže si pomoct.




*nevidí na klávesnici přes akutní záchvat alergie na emoce*


Oukej. To by mohlo být tak nějak všechno.
Nikdy jsem si nepotřebovala potvrzovat, že a jak moc Nurejevovo Labutí miluju, ale někteří lidi se prostě neptají a potvrdí vám to svou prostou existencí.
Jak už bylo zřejmě patrno, byla jsem reálně nastartovaná na konci prosince odletět do Paříže. Protože... Protože Mathieu Ganio, tenhle Mathieu Ganio (mimochodem, pantomima mluví) (mimochodem tohle je tak... tak... tak hrozně jiné) (mimochodem, budete-li mi někdy náhodou chtít vyznat lásku...), měl dělat Wolfganga. A promiňte, ale něco takového vypadá na první pohled tak absurdně, že není zbytí a musíte to vidět na vlastní oči. Nemohu ani vyslovit, jak strašně jsem byla zklamaná, když chlapec DEN před svou premiérou ze svých představení odstoupil (dobře, chtěla jsem mu chvilku fakt hodně fyzicky ublížit, dvakrát poté, co jsem zjistila, že mu ve skutečnosti netrčí z nohy kost, což je jediná okolnost, jež se mi jeví rozumným důvodem takovou roli nedělat, zejména, mám-li ji nazkoušenou), protože je mi vlastně úplně jedno, co by řekli lidi, kteří by jej na rozdíl ode mě (boj o lístky od Giselle postoupil o další úroveň, kdy se vstupenky objevovaly buď zásadně v den představení nebo výlučně po dvou) viděli, protože na rozdíl od nich si já nemyslím, že existuje něco jako moc romantický Oněgin. Protože Karl taky není zrovna typický Rothbart. A v neposlední řadě - protože chlapec není debil. Prostě by to nemohlo být špatné. (A to, že se soukromně domnívám že by to bylo zatraceně skvělé... Inu, každý máme svého buditele.) (Stále naivně doufám, že nejsem retardovaná na úroveň FMŠ, ale s každým dalším zhlédnutím... vpravdě čehokoli, se mé mentální hranice snižují, pročež si nedávám mnoho času, kdy se s uječeným fanklubem srovnám.)

Učinila jsem proto takhle 24. prosince rozhodnutí. Za dvě sezony končí Karl (ne, nebudeme o tom mluvit). (Protože jako pardon, čtyřicet? Čtyřicet čeho? Let teda naprosto určitě ne.)
A všichni víme, v jaké roli by se měl loučit.
Za dva roky tedy bude na repertoáru Labutí a vedení Opery nešvihne a pěkně do Wolfganga obsadí ty, kteří jej mohou obohatit o zcela netušené kvality.
Howk.



Já vím. Dlužím vám tu intimní zpověď.
Protože ve chvíli, kdy se první jednání volně přelévalo v druhé, skončil Siegfriedův a Wolfgangův duet, který mi nemilosrdně vnuknul tu myšlenku o sexu, kamera přepnula na celkový obraz, já uviděla tohle,


vypadlo ze mě jedno přiškrcené doprdele a zjistila jsem, že pokud se pokusím nadechnout, vyjde ze mě zvuk zcela nedůstojných parametrů.
Nebudu vám to vysvětlovat. Jen pokaždé, když ten krátký moment vidím, láme mi srdce. Pořád.

Mohla bych se pokoušet vinit twitter, ale všichni víme, že ho zase tolik nepoužívám.
Mohla bych zkusit vinit rozplazivší se pisatelskou činnost, která měla za následek emocionální vyčerpání a pád na morální dno, ale všichni víme, že jsem jen za poslední rok dovedla zevlování na zcela novou, nepoznanou a zatím netušenou úroveň.
Mohla bych vinit všechno tohle:



a taky to udělám!

Pokud se vám kompilace zdá poněkud jednostraná, tak se vám to fakt jenom zdá.

Rok 2016 byl určitě spektakulárně děsný. Všichni umřeli a tak vůbec. Ten můj byl ale vlastně docela pěkný. Mohl být, pravda, ještě hezčí, ale zase toho asi nemůžu chtít tak moc. A vidět určité lidi v celovečerním kusu třikrát za rok, z toho dvakrát na živo, rozhodně spadá do podkategorie chtít tak moc...

O tom, jak v Opeře bouchly ohňostroje

Ještě jsem ani nestihla napsat nějakou velkou myšlenku o jmenování Germaina Louveta 28. a Aurelie do toho praštila znovu a ode dneška je Operní hvězdou i Leonore Baulac - a upozorňuji, že nadšenější budu jedině v případě, kdy se étoile stane Vincent (což, dobrý den, negativismus je mé třetí jméno, hned po nihilismu, se mi zdá den ode dne nepravděpodobnější, jakkoli mi to srdce může utrhnout).

Pamatuju si, jak jsem psala něco před rokem a půl, kdy se hvězdou po jednom z Labutích stala Laura. A jak s ní měl původně tančit Vincent. Který neměl nic lepšího na práci, než si urvat nohu a geniální Nurejevovo princátko nakonec netančit.
Tak nějak jsem logicky předpokládala, že dostane svou další šanci letos. A pak vylezlo obsazení, on v něm nebyl vůbec, já to nepochopila (zejména poté, co nebyl obsazen ani do paralelního Kyliánova večera a nikde nikdo nepsal, že mu z hlavy trčí páteř), ale vzhledem k jiným lidem jsem si řekla, seru na to, pojďme slavit, že tady konečně někdo pochopil, že když mám v souboru určité lidi, je hotovým šílenstvím je neobsazovat do rolí, pro něž byli zrozeni (ale o tom někdy jindy, někde jinde).

Každopádně, jak už bylo asi z předchozího článku o recenzním porodu vidno, Opera se rozhodla, že by taky mohla zase něco pustit do kina. A já, řekne-li mi někdo, že bude balet pařížské Opery v kině, nevidím, neslyším a jdu za světlem zhruba jako brouci v té hře z Raubíře Ralfa (myslím, že i podobně vypadám). Když jde nadto o Nurejevovo Labutí, za jízdy ještě vypouštím zvuky zachytitelné jen velrybami (což je asi vidno i z nějakého dalšího předchozího článku).
Každopádně - k přenosu a bojovkám okolo se ještě někdy vrátím (odhaduju 15. duben), dneska chci mluvit o oněch dvou jmenováních.

Takhle - kdyby se mě někdo na podzim zeptal (a jakože zeptal. Nebo možná nezeptal, ale já jsem v nevyžádaných odpovědích fakticky dobrá), kdo jsou rodící se hvězdy, byli by to Hugo Marchand, Germain Louvet, Leonore Baulac a Heloïse Bourdon (a ostentativně bych si strčila prsty do uší ve chvíli, kdy by začal někdo vřískat, že Francois Alu, páč Francois Alu má být hvězdou zhruba, nevim, podle všeobecné hysterie soudím, že ještě dřív, než ho vzali do souboru). Všechno tanečníci mezi 23 - 26 lety, tedy stále mladí a nadějní, na druhou stranu už žádná neošlehaná kuřata.
No a pak jsem viděla Labutí, Leonore s Germainem a Hannou O'Neill tančili pd3 a já, jak Leonore zbožňuju a Germain je typ tanečníka, který se mi vlastně z principu musí líbit (důkaz přijde za asi 4 řádky), i kdybych nechtěla, seděla u obrazovky a říkala si, no, děcka, ono se nic nestane, když si ještě krapet počkáte - zejména v případě Germaina, který tak nějak pořád trpí tou nevycválaností a potřebou si občas něco dokazovat prošvihnutým entrelacé, aniž by si uvědomil, že má ještě zvytek těla.

A pak bylo 28. a na twitteru vybuchla bomba, a že je z Germaina étoile. Já si zatlačila jedno oko zpátky do hlavy, pak i to druhé, potlačila jsem touhu lidem vysvětlovat, že sice oficiálně ještě je sujet, protože právní moci jeho prosincový postup na premier danseur nabyde až 1.lednem 2017, ale že to není totéž, jako dvacetiletý Mathieu před 12 lety (protože jsem malé dítě, proto), nebo dvaadvacetiletý Manuel někdy v osmdesátkách, a pak si řekla, že jo, že to půjde, protože "Le Siegfried de @GermainLouvet dans les pas de Mathieu Ganio, absent par le corps, présent par l'esprit : élégance, style, tout." tak jakýpak copak.

No a dneska měla premiéru v O/O právě Leonore. Upřímně řečeno, tu holku zbožňuju už tři roky od chvíle, co jsem ji viděla jako jednu z vil v prvním jednání Spící krasavice, kdy jsem během 40 vteřinové variace věděla, že je prostě skvělá. A potvrzovala mi to napříč dalšími přenosy (vsadím se, že když se budete snažit a pročenicháte se až k recenzi Daphnise a Chloe, určitě jsem tam o ní mluvila) a rolemi, které dostávala. Ona je přesně ta tanečnice, které si všimnete, i když je ve sboru, což jednoduše miluju.
Pravda, na rozdíl od Agnes nebo Laury, které byly rovněž jmenovány za O/O, u Leonore by tohle byla pravděpodobně poslední role, u které bych si tipla, že ji vynese až na vrchol hierarchie souboru, jenomže Klára v Louskáčkovi přišla moc brzo a Julie byl první dramatický prubířský kámen. Přiznávám, že po Germainově jmenování a i vzhledem k tomu, že O/O tančila jen jednou, jsem příliš nevěřila tomu, že by svou hvězdičku mohla dostat. Spíš jsem to směřovala na letní Sylphidu, protože - no tak, se na tu holku podívejte! Ale víte co? Já už tady hodinu dost nepříčetně hopsám, takže asi čert vem Sylphidu, čert vem Labutí.

A vůbec!

...Collapse )

Abych to shrnula. Z Leonore mám až extatickou radost.
U Germaina pořád nějak vnitřně nechápu, že je hvězdou dřív, než Hugo Marchand, který, byť stejný ročník, má na kontě ještě o pár hlavních rolí víc (krom Drosselmeyera/Prince a Romea ještě Solora a Des Grieuxe) a u něhož vlastně pořád tak trochu nerozumím tomu, že nebyl do Siegfrieda vůbec obsazen.

Ale víte jak, já si 9.12. řekla, že Germain může počkat a o 3 týdny pozděj je hvězdou, takže já tomu vlastně vůbec nerozumím, žejo.

systém:

Taky máte rádi tenhle seriál recenze - work in progress?
Já totiž jo.

[21.12.2016 21:40:19] semínková: hele, já se možná do těch tří stran vejdu (pravila a dostala hysterický záchvat smíchu)

[21.12.2016 22:21:45] semínková: dobře, jsem neschopná, prostě to nenapíšu

[22.12.2016 23:56:36] semínková: hele nic, já jdu zkusit chvilku psát, dneska už snad vím, jak to chci sdělit (ještě asi nevím, co, ale tak)

[23.12.2016 0:34:06] semínková: je to dobrý, začínám, mám ten dojem, třetí stranu a JEŠTĚ NEJSEM U INTEPRETŮ
[23.12.2016 0:34:12] semínková: víš co, jdu se zabít
[23.12.2016 0:34:25] semínková: ne, dobrý, je to druhá, pohoda

[23.12.2016 0:55:47] semínková: je jedna ráno, mám potřebu použít v recenzi slovo sex
[23.12.2016 0:56:31] Štěpán: to nebude hodinou

[23.12.2016 0:59:08] Štěpán: je to dračice a on s ní potřebuje mít sex
[23.12.2016 0:59:14] semínková: to si nemyslim
[23.12.2016 1:00:09] semínková: HELE, NEVKLÁDEJ MI DO HLAVY DALŠÍ MYŠLENKY O TOM, JAK TO MŮŽE MÍT TAKHLE AUTISTICKÝ SIEGFRIED SE VZTAHEM K SEXU, TOHLE TEĎ FAKT NEPOTŘEBUJU!
[23.12.2016 1:00:26] semínková: (kapitálky značí, že už to tam je a já jsem proto v solidní prdeli)

[23.12.2016 1:06:43] semínková: TYVOLE!
[23.12.2016 1:07:22] semínková: Odilie, jako ten symbol smyslnosti, živočišnosti, fyzična (ve zkratce - sexu) je SPOLEČNÍKEM Rothbarta
[23.12.2016 1:07:29] semínková: a Rothbrat je Wolfgang
[23.12.2016 1:08:17] semínková: Panebože, ono to vlastně podporuje tu moji (Nurejevovu, stejně je to všechno jeho vina) teorii, že má Siegfried Wolfganga spojeného se sexem
[23.12.2016 1:08:27] semínková: (jedna hodina, velké myšlenky)
[23.12.2016 1:08:44] semínková: (chce se mi trošku použít kopulující opici)

[23.12.2016 1:14:57] semínková: "ale neboť jej představa sňatku nikterak... netankuje???"

[23.12.2016 1:39:16] semínková: asi prolomím vlastní zásady a začnu princem
[23.12.2016 1:39:21] semínková: ...
[23.12.2016 1:39:24] semínková: anebo ne

...

"...aneb Když nejde o Odettu"
(aneb seminková neumí evidentně vytvořit nadpis bez "aneb")


(A) ta věta je vyšinutá, B) já jsem vyšinutá, C) NEEXHIBUJ, NA TAKOVÉ NEPODSTATNÉ PIČOVINY NEMÁŠ MÍSTO!)

(Věta na 4 řádky, to se bude líbit.)

"... o dvacet let později roku 1984..." (L: já si to spočítala, to jsem ďábel) (Hele, já ještě dost silně bojovala s předáním informace - takže je vlastně stejně staré jako představitel prince!)

"... s každým obsazením nabízí nejrůznější možnosti interpretace." (Protože kdyby seminková aspoň v náznaku nevzpomněla Karla, praskla by jí cévka.)

(L: sice si nepamatuju, co tam bylo, ale rozhodně je to lepší)
("je třeba si uvědomit, že labutě neexistujou, vy debilové")


"...naopak katalyzátorem nových domněnek." (Když jste seminková, nepotřebujete ani tohle coby katalyzátor, protože tak na vás působí celé Labutí.)

"... vztahu s princem." (Nebo raději "k princi?") (L: já myslím, že s, neb je ten vztah bipolární (teď myslím oboustraný, ale chtěla jsem to použít a ten vztah je navíc bipolární, takže jakýpak copak))

"Pokud by se k popisu jeho výkonu měly použít pouze dva přívlastky..." (Tak by seminkové vybuchla hlava.)


"... je odzbrojující." (Přiznejme na férovku, autorka recenze tu AK čtyřicet sedmičku zahodila demonstrativně před vstupem do kina, takže se vlastně nedá brát moc vážně, neboť kapitulovala zcela bez boje.)

(L: To bylo krátké, to bylo všechno?)
(Mám ještě něco přidat? Já se právě vždycky u něj bojím, že to přeženu a že mi D. řekne, že jako POCHOPILA, že jsem vysrala karton maggi v kostkách, že o tom nepotřebuje další explicitní odstavec.)


o den a pět odstavců později

(L: :D Já ti řekla, že ho opěvuješ v mezích, tak jsi přitvrdila? :D)
(PŘESNĚ!)

"...nadto její umělecké vyjádření není s tím Ganiovým vždy zcela kompatibilní." (TYVOLE TO JE VĚTA!!! Dostávám se do fáze "Chailletův hrdina - ČÍ ŽE?!")


"... místy až nepříjemně mrazí..." (Pokud jste jako seminková perverzní prase a vidíte věci, které neexistují. Na druhou stranu, co mě tak překvapuje, já vidím balet, top gear a děsivé dějiny i ve spadaném listí, proč bych nemohla vidět neexistující sex?! Řekla bych, že je to příjemnější varianta než vidět sex existující.)

"... bezelstně nevinnou oddanost a až dětsky čistou, naivní důvěřivost... nesmlouvavě dominantní, autoritativní a nepopiratelně temný..." (Říkej mi Pán přívlastků!)

(L: 5 řádků. A to ti 4 připadaly moc.)


"...ubrat plynu pod kotlem..." (L: Já bych ubrala buď plyn nebo pod kotlem, a asi plyn (aby tam alespoň trochu bylo auto). (A kdyby to byl PLYNOVÝ kotel?)

"... dojem vzdouvajících a přelévajících se vln..." (Jsem fakt dokonale samožerná!)


"... váš zrak by měl při pročítání obsazení padnout na představitele hlavních mužských postav..." (Váš zrak by měl padnout na wolfganga a měl by si KURVA přát, aby padl na Karla.)

"... (9. 1. Litoměřice, 16. 1. Frýdlant nad Ostravicí, 24. 1. Prachatice)." (aneb prdel, řiť a konec světa)


(L: tak hele, já nejsem objektivní, ale vždycky mě překvapí, když něco oficiálního napíšeš a ono to pro mě je jako od vědce
na druhu stranu si uvědom, že to srovnávám s tvými popůlnočními výlevy)

...

[23.12.2016 14:35:58] semínková: VŮBEC TO NENÍ DLOUHÉ, JEN TO MÁ 4,5 STRANY, KDYŽ TO MĚLO BÝT DO TŘÍ!

[23.12.2016 15:11:17] semínková: nějaký nápad na podnadpisy???
[23.12.2016 15:11:55] Štěpán: je to génius
[23.12.2016 15:12:07] Štěpán: a můžeš to použít 2x
[23.12.2016 15:12:32] Štěpán: je to génius I (Nurejev)
[23.12.2016 15:12:50] Štěpán: je to génius II (Ganio)
[23.12.2016 15:13:21] semínková: miluju tě


[23.12.2016 15:11:17] semínková: nějaký nápad na podnadpisy???
[23.12.2016 15:20:56] semínková: něco mám
[23.12.2016 15:25:44] semínková: asi je to lepší než čůrání oleje v národních barvách, milostný dopis autorovi a vyznání lásky interpretům, že

[23.12.2016 15:28:17] semínková: autorka se snaží o příčetnost
autorka se přestává snažit autorka se přestala snažit autorka ztrácí zdravý rozum autorka ztratila zdravý rozum autorka leží na zemi a ječí

[23.12.2016 16:58:26] semínková: kdybych napsala, že Francois jako Rothbrat mohl trochu snížit svůj točivý moment, asi bych se moc s pochopením nesetkala, co :D
[23.12.2016 17:00:18] semínková: anebo, že Rothbartova variace je jako výbuch v zážehovém motoru
[23.12.2016 17:00:26] semínková: ale pak mi došlo, že vlastně nevím, jak funguje motor


Aneb jak jsem napsala recenzi o 1800 slovech. Zatím mě nechte si ještě chvíli myslet, že mi ji třeba neomlátí o hlavu.

Happy Thanktival!

Kdybyste náhodou pochybovali, co bylo na Vánocích nejlepší (anebo lépe řečeno, co je nakonec aspoň trochu vylepšilo)...









A trochu mě mrzí, že se u nás dávají dárky už 24., protože jsem pak s každým nemohla dělat tohle:



(což by mělo své kouzlo zejména u té dubové desky ke stolu...)

systém:

Ještě to stíhám pod stromeček, takže intelektuální dárek zde (překládala jsem celou pohádku i Pelíšky, jsem zpocená až na prdeli):


V životě lidském existují určité nezpochybnitelné jistoty, na nichž stojí svět a u nichž prostě víte, že se na ně vždycky můžete spolehnout. U mě je to třeba fakt, že zřejmě nikdy nebudu mít dost Wolfganga/Rothbarta z Nurejevova Labutího. Už navždycky bude jednou z mých nejoblíbenějších postav baletního repertoáru a pravděpodobně byste mě museli umlátit betonovým panalem, abych si nechala ujít jedinou možnost o něm diskutovat.



Dřív, než ovšem opět zabředneme do těchto nebezpečných vod, táhněte si přečíst můj první vyšinutý opus zabývající se Wolfgangem (a jeho vztahem k Siegfriedovi). Pokud jste tak již neučinili. Protože jestli jste ho všichni nečetli, budu fakticky zraněná. Každopádně jeho znalost vám dost možná pomůže v orientaci v tomhle, sic mám v plánu hojně na sebe odkazovat (protože jsem sebestředný, samožerný parchant). Anebo možná nic číst nemusíte, protože budu zřejmě používat fráze jako “přesně jak pravilo staré proroctví” a následně do textu vrazím vlastní citaci (protože jsem sebestředný, samožerný parchant).


Říkat, jak moc Wolfganga miluju, je pravděpodobně zcela bezpředmětné, nicméně to zopakuju znovu (a budu to opakovat při každé možné příležitosti, tak si raději rychle zvykněte). Miluju. Wolfganga. A je rovněž velice špatně skrývaným tajemstvím, že do Karla jsem v téhle roli zamilovaná až po uši, nadto si upřímně myslím, že je nejlepším představitelem této/těchto role/rolí (a mám až absurdní radost, čtu-li jak jsou lidi, co jej v ní skutečně vidí na jevišti, nadšení).


Pamatujete, jak jsem v minulém opusu psala, že nejen Siegfried je ze svého vztahu k Wolfgangovi mírně zmatený? Psala jsem, že je na sebe Wolfgang naštvaný, protože to, co mělo být čistě pracovním vztahem přerostlo do něčeho hlubšího a silnějšího. Je tomu tak týden, co jsem četla absolutně parádní článek týkající se tohohle Wolfgangova rysu. Slečna (páč něco takového chlapec nevymyslí) psala, že na rozdíl od Siegfrieda si je Wolfgang své homosexuality vědom, ale jednoduše ji odmítá, nebo prostě není připraven ji přijmout. Duet mezi 1. a 2. jednáním pak není jen soubojem Wolfganga se Siegfriedem, ale rovněž Wolfganga se svými pocity. A to je teda zatraceně geniální! Ačkoli je to v podstatě totéž, co jsem psala já, jen jsem si to nepojmenovala (anžto by mi v takovém případě mohla prasknout cévka). Jenomže mě prostě udělalo děsnou radost, že se někdo rozhodl podívat na vztah mezi Wolfgangem a Siegfriedem Wolfgangovýma očima. Protože o homosexualitě se v rámci tohohle Labutího mluví hodně, ale vždycky téměř výlučně ve spojitosti s naším malým, melancholickým, ztraceným princátkem, nikdy s Wolfgangem. A skutečnost, že Karl své interpretaci dal takovou hloubku, která někoho donutila podívat se na celý příběh trochu jinýma očima, mě jednoduše přivádí až na hranice extatických stavů.


Nicméně já se nerozhodla sepsat další esej o Wolfgangovi (a Siegfriedovi), abych tady zase blábolila o Karlovi (ačkoli je to velice lákavé). Rozhodla jsem se, nebo jsem spíš cítila potřebu něco o téhle roli napsat díky Francoisi Alumu a jeho interpretaci, která pravděpodobně nemohla být od Karlovy odlišnější, ale stále skvělá a nadto bezvadně fungovala se Siegfriedem Mathieu Gania. A upřímně to bylo jedno z nejpříjemnějších překvapení, protože jsem se víc než jen trochu bála a rozhodně jsem neměla radost, když jsem zjistila, že Francois bude dělat Mathiovu Siegfriedovi Wolfganga. Částečně proto, že jsem zoufale toužila po tom, aby Mathieu tančil s Karlem (protože proto) (a taky proto, že každý by měl tančit s Karlem a Karl by měl tančit s každým) a částečně proto, že jsem si jednoduše neuměla představit, jak dva tanečníci, v mých očích jen stěží odlišnější, zvládnou společně fungovat v tak podstatném vztahu. Nikdy jsem nebyla tak ráda, že jsem se mýlila. A věděla jsem, že se můžu přestat zbytečně stresovat přesně v téhle chvíli. Věděla jsem, věděla jsem a okamžitě, že všechno bude v pohodě. Jiné, jistě. Ale pořád… v pohodě.


Jak jsem psala (a jak naznačuje i Nurejevovo libreto), druhé, čtvrté a částečně i třetí jednání vnímám čistě jako Siegfriedův sen. A na tomto si stále trvám. Tentokrát jsem byla vlastně poprvé 100% přesvědčená, že třetí jednání kombinuje skutečný a Siegfriedem smyšlený svět. Jednoduše řečeno - vždy, když je na jevišti labuť, nejsme v realitě (mám dojem, že tohle přesvědčení podporuje i svícení - jen se běžte podívat na třetí jednání, ve chvíli, kdy se objeví Odilie, okamžitě se změní světla. A pak, když Siegfried tančí svou variaci, prásk, světla skutečného světa) - což vlastně činí nejen Siegfriedovu, ale i královninu tragédii o to větší. Jen si představte ples, všude spousta hostů, princezny coby potenciální nevěsty pro vašeho syna a on se najednou kompletně ztratí ve svém snění, možná si sám tancuje, nebo sedí v koutě a je kompletně mimo sebe.


Všichni víme, že každý Nurejevův princ je beznadějný romantik a v pařížské verzi Labutího se tahle obsese Nurejevovi kompletně vymkla z rukou a ať se propadnu, jestli ho za to nemiluju ještě víc… Jak už jsem psala v předchozím článku (a jak ostatně tvrdí i Nurejev), věřím, že Siegfried je mírně autistickým, pravděpodobně aspergerovým syndromem trpící kluk.


Siegfried věří Wolfgangovi celým svým srdcem a neví, že způsob, jakým se k němu Wolfgang chová, je špatný. Nebo možná někde hluboko uvnitř tuší, že věci, které se mezi ním a Wolfgangem dějí, nejsou úplně v pořádku, cítí, že jejich vztah je tak nějak nezdravý, ale nerozumí tomu proč. Bylo to něco, co udělal? Něco, co řekl? Určitě je to jeho chyba, vždycky je to přece jeho chyba, ne?
Tento Siegfried ví, že má určité problémy co se týká socializace, vidí, že lidé kolem jej pozorují, ale není mu jasné proč, ví, že se od něj něco očekává, ale není si jistý, že ví, co to je. Je schopnější se pohybovat na královském dvoře a v průběhu oslav, nakonec je to princ, tohle ho Wolfgang naučil dobře, ale stále potřebuje ujištění. Dělá správné věci, jde tam, kam má, tančí, usmívá se, ale pořád potřebuje někoho, kdo řekne “Ano, takhle je to správně. To je můj hodný kluk.” (KURVA! Perverzní mentální představy! Zachraňte mě!) Možná může vypadat jako správný, sebejistý aristokrat, ale podívá-li se do Wolfgangových očí, v té chvíli je skutečně sám sebou. S Karlem by to mohlo být téměř dojemné, s Francoisem je tentýž moment zatraceně děsivý!


Ve své předchozí eseji (jak vznešený to název) jsem psala, jak si je Wolfgang moc dobře vědom své moci nad Siegfriedem, ale že po letech, které se svým princem strávil, ji nemůže použít proti němu. Není schopen se k něčemu takovému donutit. Francois nejen, že nevypadá, že by mu něco takového nevadilo, on to skutečně dělá a užívá si každou vteřinu. Zbožňuje svou moc, zbožňuje jak jej Siegfried potřebuje, jak sleduje každý jeho pohyb očima. A ačkoli je Siegfried už velký kluk a začíná pochybovat, začíná nad Wolfgangem a jeho chováním přemýšlet, začíná váhat, stejně se k němu vždycky vrátí, protože pro záchranu jeho duše už je příliš pozdě. Strávil s Wolfgangem příliš mnoho času a utvořil si k němu ono silné pouto (protože jak jsem psala, Wolfgang byl pravděpodobně prvním a téměř jediným, s kým kdy Siegfried trávil svůj čas, byl a stále je tou konstantní entitou spjatou se Siegfriedovým životem a ve své čistotě a naivitě je jen přirozené, že princ chtěl, aby jeho vztah s Wolfgangem byl skutečným, od určitého momentu ho začal vnímat jako přítele - protože, haló, vždycky tady byl, vedl ho, radil mu, pomáhal mu, byl potřebnou autoritou, někým, ke komu bylo možno vzhlížet). A Wolfgang tohle všechno ví, zná téměř všechna Siegfriedova tajemství (valnou většinu mu Siegfried prozradil sám) a rád mu danou skutečnost připomíná. Velice rád mu připomíná svou moc, kterou nad ním má (aneb co přesně znamenají všechna jeho gesta “Je mi naprosto ukraden tvůj osobní prostor. Ty nemáš osobní prostor.”), rád mu připomíná, že bez ohledu na cokoli, nakonec se k němu pokaždé vrátí.
(Dost možná by řada z vás mluvila v této chvíli o Stockholmském syndromu. Já ne. Protože si nemyslím, že zcela sedí.)


Francoisův Wolfgang je velmi temný, majetnický, zlomyslný, s tím neustálým, samolibým úšklebkem na tváří, je velmi rothbartovský a myslím, že téměř všichni to o něm ví (jen se podívejte na královnu v prvním jednání ve chvíli, kdy vejde na scénu a prochází kolem klanějícího se Wolfganga), téměř všichni vidí, že s Wolfgangem není vše tak, jak by mělo být, že veškerá jeho žoviálnost je poněkud falešná… Jenomže za A) Wolfgang se umí chovat, má vybrané způsoby a charisma a může okouzlit kohokoli, pokud se mu bude chtít. A zejména, což je důležitější, za B) má na své straně Siegfrieda.


Když jsem viděla královnin nesouhlas s Wolfgangovou přítomností, s jeho rolí v princově životě, okamžitě to vyvolalo otázky. Co ví? Má nějaká podezření? A o čem konkrétně? Pokoušela se se synem promluvit? A pokud ano, co mu řekla? Snažila se ho přemluvit, aby Wolfganga propustil? Nebo ne, protože ví, že Siegfried by bez něj byl ještě víc ztracený? Ale kdyby se jej přece jen pokusila odradit od trávení takové spousty času právě s Wolfgangem, jaká by byla jeho reakce? Nepochybuju o tom, že by jej obhajoval. Ale bylo by to z jeho svobodné vůle, nebo díky Wolfgangově kontrole nad jeho myslí? Má vlastně Siegfried vůbec nějakou vlastní svobodnou vůli?
Dovedu si představit, že ve své komnatě, nebo poblíž jezera, nebo kdekoli, kde byl sám, skutečně sám, slíbil si Siegfried, že příště Wolfgangovi odolá, že už mu nebude věřit. A pak se Wolfgang objevil. Se vší svou autoritou, aurou sebevědomí a Siegfried na všechno zapomněl. Možná na okamžik váhal, než přijal Wolfgangem nabízenou ruku, než k němu natáhl tu svou. Ale nakonec to udělal. A znovu se oddaně vrhl do jeho náručí jen proto, aby hned poté skončil sám. Opuštěný.


Hele, všichni si pamatujete, že ještě před rokem jsem říkala, že jsem nikdy mezi Wolfgangem a Siegfriedem neviděla nic romantického. Nevidím mezi nimi žádnou romantiku ani teď. Jestli něco vidím, je to sex. Vidím Siegfrieda, který byl, či stále je zneužívaný a protože jsem s konečnou platností příšerný člověk, sexuální zneužívání je pro mě logickým a vpravdě jediným možným vysvětlením. Netvrdím, že je to jediná možnost výkladu, netvrdím, že je pravdivá, netvrdím, že byste ji v jejich vztahu měli vidět taky. Nicméně já jsem téměř fyzicky neschopná tomuhle rozumět jiným způsobem. Protože - panebože, podívejte se na Siegfrieda. Podívejte se na jeho obličej. Podívejte se, jak je zraněný. Jak zoufale a zlomeně vypadá. A vás to nutí přemýšlet (oukej, to nutí přemýšlet) o tom, kolikrát už se podobná situace odehrála. Kolikrát předtím už Wolfgangovi věřil a kolikrát ho tento opustil.


Domnívám se, že závěr 4. jednání je chvílí, kdy Siegfried poprvé doopravdy Wolfganga prohlédne, kdy mu všechno konečně dojde. Protože jeho mysl, která stvořila celý snový svět plný lásky (jak čisté k Odettě, tak smyslné k Odilii. Napadlo vás někdy přemýšlet, proč je Odilie tak dominantní? No protože Wolfgang je dominantní. Proto.) a labutí, ví líp než on sám, kým Wolfgang uvnitř skutečně je a kým by ještě mohl být. Proto je z něj Rothbart. Rothbart předvádějící okázale svou dominanci, hrající si se Siegfriedem, ukazující mu, jaký bolestně beznadějný zoufalec mladý princ je. Opakuje Wolfgangovy pohyby, které měly až intimní význam, aby se Siegfriedovi vysmíval, aby mu ukázal, že on ví. Aby mu ukázal, že Wolfgang ví. Aby si Siegfried plně uvědomil, že tato agrese, tato otevřená krutost jsou Wolfgangovou součástí (že Rothbart je jednoduše Wolfgangovou součástí). A Siegfried je vyděšený a paralyzujícím způsobem fascinovaný zároveň. A pak Rothbart rozpřáhne ruce (nebo je to Wolfgang?), téměř Siegfrieda vyzývá, skoro jako by mu říkal “Tak pojď. Ale no tak,  stejně víš, že to uděláš.” A Siegfried to udělá. Vrhne se mu do náručí. Znovu. Protože to udělá vždycky. A vždycky pak zůstane sám, pozorující své ničící se naděje a sny.
Ano. Tentokrát mohlo jít o poslední kapku, Siegfried mohl u jezera skutečně zemřít, protože už doslova nebyl schopen vydržet takové emoční vyčerpání. JENOMŽE protože jsem strašný člověk, věřím, že se princ probudil s vědomím, že by Wolfganga měl konečně odvrhnout, ale “pak se objevil Wolfgang se vší svou autoritou, aurou sebevědomí a Siegfried na vše zapomněl.”

Tak. To je všechno.
Doufám, že nikdo z vás není Freud, protože já zcela evidentně nepotřebuju pschoanalýzu.

Veselé Vánoce...










Prosila bych zrušit Štědrý den. chci si zalézt do postele pod peřinu a tklivě a sebelítostivě kvílet.


Na druhou stranu:

Karl Paquette - Superman dansera Rothbart tous les soirs sauf le 30 et le 31/12


KURVA DOPRDELE!!!

Jen to tady nechám a hned zase půjdu.


8.12., medici.tvA my, co jsme šílení a neznáme míru, si dáme 18. repete v Kolíně na velkém plátně. Protože některé lidi v tom velkoformátu prostě vidět musíte... #lacdescygnes #labutíjezero #OdPlac #nejlepšílabutí #obsese #amandinealbisson #mathieuganio #françoisalu

Protože jsem vyrovnaný, dospělý jedinec.

systém:

We're thinking too big.
Really? We just put make up on a stick...




I have so much to give!
Like what?
I was kind of hoping we could stay quite vague about that
.









JE to oficiální, Larryho epizody prostě jsou nejlepší!

A teď bych si prosila Vánoce. Honem!

systém:

En face

Olga Smirnova
piskot
Piškot

Nous sommes le

January 2017
S M T W T F S
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
293031    

systém

Syndicate

RSS Atom
Powered by LiveJournal.com