?

Log in

Rest in peace/piece/peas

Před několika dny mi hrdinně skonal telefon. Prostě jen tak. Sežral hrušku a bylo po něm.

Na jeho počest si užijme rozšíření tohoto a tohoto článku a já se mezitím pokusím příliš usilovně nepřemýšlet nad tím, že dva dny (nekecám!) před výbuchem jsem přemýšlela, že by stálo zato opět po zhruba roce projít své genialitou stižené poznámky a jen tak je sem pohodit... (opět v nich ale jistě bylo spoustu nevhodného, pročež je dobře, že jsou ztraceny v nenávratnu)



To jsem takhle jednou byla nemocná. A byla jsem nemocná tak hrozně, že jsem se rozhodla s tím obeznámit i svou tapetu (jen pro pořádek, takhle nevypadám ani v obdobích překypujícího zdraví).
panebožejáchcityvlasy!!!



Koupila jsem si lístky na Giselle. A pak to vypadalo, že se mi změní obsazení. A byla jsem trochu rozpolcená, nicméně se přes to všechno obávám, že jsem se ke své tapetě modlila...



No a pak jsem viděla Giselle. A obsazení se nezměnilo (nikterak podstatně).



Musím k tomu něco dodávat?

Já si to myslela.
Občas bych možná přece jen chtěla být dospělá...

P.S.: Pohádku o tom, kterak nakoupit nový telefon, si dáme zase někdy příště (s mým přístupem tak v listopadu).
Oukej, bez mučení přiznávám, že jsem okamžitě po únorové premiéře věděla (o které jste si zde nemohli nic přečíst, páč autorská práva nebo tak něco), že na Ballet hommes fatals vyrazím ještě jednou, protože... No protože mám buď pokleslý vkus, a nebo mám pokleslý vkus.

Druhé představení jsem nestihla, neb jsem, tuším, byla zrovna doma, tak jsem vyrazila na třetí, které se konalo ke konci května (já vám to časově ohraničím, týden před tím, než jsem si týden dopředu koupila lístek na pařížskou Giselle - což vám budiž i odpovědí, proč se k sepisu dostávám až nyní) (jindy mám totiž pro své půlroční prodlevy podobně silné argumenty) a v dobré víře přinutila maminku, aby dorazila do hlavního města za trochou kultury (a aby byla vyvážená, daly jsme si den před ještě Othella ve Stavovském, k němuž mi dovolte pouze toliko - Karel Dobrý je kurva dobrý!). Zhruba dva týdny před představením jsem si prošla mírnou krizí zpochybňování svého zdravého rozumu a systému šuplíků, páč jsem si na začátku září vypsala data baletních přenosů do kin s tím, že na tom květnovém Scarlettově Frankensteinovi prostě být musím, i kdyby čert na koze... Nebudu to protahovat, protože všichni tušíme, na co jsem si místo toho koupila lístky a pak zoufale zírala do diáře a přemýšlela, jak se rozdvojit. Vyřešily to za mě promptně TA, které mi nezanechaly volnou vstupenku, tak jsem si řekla, peču na to, to se stáhne. Stáhlo. Problém je, že se na to podívám tak v prosinci. 2018.

V květnu jsem tedy vyrazila na další představení ve jménu - to není fér, chlapci to mají strašně jednoduché, převlečou ze za slečnu, případně hrajou gaye a je to vtipné (teď si fakt připadám, že mé požadavky na humor se plazí po břiše pod zemí... Já mám fakticky normálně ráda vytříbenou, inteligentní, sofistikovanou legraci. Třeba jako v Yonderlandu...), anžto jsem se dost dobře po loňských Miniaturách nemohla bránit a rozhodli-li se chlapci, že si na koleně vytvoří soubor, vymyslí pseudonymy jako Ludmila Bezšpagatova a Pavlína Flatfootova a absolvované školy typu Ballet School Of Labor School Highly Obsessed with Image (BOLSHOI), Baletní univerzita Volkswagen v Mladé Boleslavi nebo Grande academie nationelle royale de l'institute superieur inferieur de danse musique theatre et hair styling, já se neodkladně složím na zem, po tváři mi potečou slzy a budu se velice sveřepě a zcela marně neřvat smíchy nahlas. A nemějte péči, samozřejmě vím, že to není žádná objevná novinka, samozřejmě znám a několik let se čas od času řehtám u Trocadera, ale tak co?

Složení večera bylo totožné s únorem. Otvírák v podobě videa, kterak umělkyně přijíždějí do Prahy, kterak se Míša snaží dostat do Národního a Nikola coby dveřník u limuzíny.

Následovalo svérázná interpretace Labutího říznutá Umírající labutí, která od premiéry doznala nejpodstatnějších změn. Zatímco v únoru prostě Odetta v Míšově podání (hele, upřímně, kdo jiný, no kdo jiný by měl tančit nejikoničtější roli baletního repertoáru?!) umírala, tentokrát jí asistovaly tři kámošky/zdravotnice a v závěru kněz. Rozhodně krok správným směrem, zeptáte-li se mě. Jinak zůstalo vše při starém. Tedy Karlův Princ o hlavu menší než Odetta, telefonní číslo předávající Giovanni a naprosto odzborující Mathias (zvlátní zmínka - pas de quatre. Panebože!) - ono ne nadarmo jsem o přestávce psala Lucii, že překonává sám sebe. Od minula se v provedení zlepšil i Benno, což mě potěšilo a Odettina coda bílého pas de deux? Napoprvé jsem byla reálně v šoku, protože rychlost a preciznst, s jakou tam Míša házel ty passé prokládané entrechaty?! A z tempa od února nevypadnul, což je potěšující zpráva.

O přestávce jsem měla moc práce s odposloucháváním skupiny cizinců sedících vedle mě (evidentně tanečníci na vejletě v Praze na nějakém workshopu), kteří mě bezprostředními reakcemi dostávali už v průběhu Labutího, a kteří bezezbytku milovali Mathiase, takže bylo jasné, že jsem si s nimi musela rozumět.

Druhá polovina večera byla už tradičnějšího duchu, co se rozložení týče.

Začínalo se Spící krasavicí se Šeříkovou a dalšími třemi vílami, aby se plynule pokračovalo Růžovým adagiem. Už v únoru jsem řekla, že Giovanni je reálně nejlepší Aurora v republice a na svém prohlášení nehodlám nic měnit. Podobně prima zůstal Federico Ievoli coby Šeříková víla ukopávající si hlavu vlastní nohou a v naprostém rozhořčení utišující publikum, páč tady spí dítě, panebože, jste normální?!, absolutně roztomilý Kanárek Domenico di Cristo (nevěřím, chlapče, že ve skutečnosti nejsi slečna!) a Drobečkový Benno s paletou očních stínů jakožto darem pro Auroru. A Vanniho výdrže?!

Následovalo pdd Diany, která hned v úvodu postřílela tři králíky a jednu Myrthu, s Acteonem, v kterémžto jsem snad i já ochotna akceptovat přítomnost a existenci Burlacovu (fakticky), nicméně mám-li být upřímná, daný duet neshledávám nikterak ohromujícím ani v jeho standardní podobě, nadto když se po celých deset minut opakuje v podstatě jen jeden vtip s chlapáckým Acteonem... Ale jinak to Guidovi jako Dianě ve fouettes celkem točilo.

Všichni víme, že jsem zoufale zamilovaná do Giselle (jsem zoufale zamilovaná do Alberta), pročež zkoušet udělat na ni parodii způsobem, který by mě pobavil, je úkol velice ošidný. Leč... Nastoupil Benjamin jako Myrtha v lese ztracená a s mapou a zcela ztracená jsem byla v mžiku i já. Od února pak přidali nad Gisellin hrob značku ze seznamovským map a mám pocit, že v té chvíli publikum prostě zemřelo. Do toho Giovanni jako neustále usínající víla a Domenico! Naprosto nešťastný, zoufalý, ubrečený Domenico, dokonce imitující scénu s Gisellinou kopretinou!!!

Aby se nám nezastesklo po Míšovi, přišel ještě v Raymondině variaci. A zde si nejsem úplně jistá, nicméně mám dojem, že v únoru doprovodný hlas skutečně recitoval oslavnou ódu. V květnu už se stejným procítěním kritizoval každý její krok a to, jak si myslí, že je snad něčím výjimečná.

Závěr opět patřil videu a Donu Quijotovi, a ten zcela patřil Mathiasovi. Od fotorománu, v němž Kitri hledá lásku všude včetně dna popelnice, až po tentokrát zcela dotočená fouettes v codě. Na rozdíl od února tančil Basila Karel Audy, což mě mírně zamrzelo, protože Mathieu Rouaux možná nebyl zcela dokonalý, jenomže je z pařížské Opery a navíc mi odchází do Hamburku, tak jsem si ho mohla ještě na pár minut užít.

A děkovačka je kapitola sama o sobě. Pravda, tentokrát Mathias nedostal strom...

Lucie mi psala, že dofá, že si užíváme. Odpověděla jsem jí, že já si užívám (a něco o tom, že Mathias do každé rodiny nebo tak), maminka nad tím evidentně moc přemýšlí.
A vskutku. Po cestě tramvají domů se mě opatrně otázala, jaký je rozdíl mezi tímhle a travesti show. Inu, to je votázka do pranice!

"Já jsem si tak říkala, že když se tomu tak od srdce směješ, nemůže to být přece blbé."

Přesně, mami, tak toho se drž. Já jsem přece od přirození arbitr všeho, co za něco stojí, žeano.

No, je zveřejněná nová sezóna. Na konci října přijede do Prahy Lucie, páč jsou kluci ve Stavovském a slibují novinky. Tak schválně...
A já přísahám, že hned potom půjdu na nějaké globální problémy řešící fyzické divadlo, přečtu si existenciální román a zúčastním se přednášky aplikované fyziky.

systém:

Každé léto je to se mnou stejné, letos ještě horší. A neboť vím, že se za to budu strašně nenávidět, když se neobeznámím s náplní svých letních dní, činím tak nyní, ačkoli vím, že mám v záloze furt dva baletní večery, o nichž, přísahám bohu, ještě letos něco řeknu.
Možná.

Abyste si nemysleli, letos jsem fakticky aktivní, zůstalať jsem v Praze (protože je to tak větší psina, navíc se tady dvakrát nedonutím dělat něco pro svůj zřejmě, jak to teď tak vidím, nikdy nevzniknuvší doktorát). V půlce července jsem navíc Lucii naordinovala výlet a anžto mě něco nepěkného posedlo, rozhodla jsem se, že těch pár dní využijeme do mrtě.
V plánu byl Karlštejn, neb je ostudné, že jsem doposud hrad navštívila jen za účelem prohlídky Kaple sv. kříže a i to je 13 let zpět a přidružené lomy, protože tam poslední dobou chodí každý a letecké muzeum, protože to mi Mikakočá slibovala zhruba čtyři roky a chápete, my v té Praze byly jenom každý den.

Takže jednoho červencového odpoledne Lucie přijela, do té doby pralo slunce a bylo až ohavně krásně, pročež si počasí řeklo, a víte vy co, já na to seru, teď bude pět dní pršet a bude sedm stupňů.
Druhý den ráno (myslím, že jsem zcela dobrovolně vstávala asi v šest) jsme tedy s deštníkem a diskem v batohu vyrazily na vlak, dorazily do Karlštejna a vyšláply na Karlštejn, z nádvoří jsem hrdě zavolala mamince, aby jako viděla, jak jsem kulturně-sportovně uvědomělá a po prohlídce jsme se jaly hledat cestu k lomům.
Poté, co v jediném obchodě nebyla mapa a na dřevěných tabulích jsme se dozvěděly jen to, že se nacházíme jihozápadně od Prahy, potupně jsme se na cestu zeptaly v místní poště a došlapaly do místa určení po silnici, ačkoli jistě někde mezi stromy existovala příčetnější varianta.
Lomy hezké a muselo jim to dát práci, ale když jsme kolem jednoho šly už potřetí, protože
“držte se na žluté”
“já bych ráda, kdyby tady nějaká žlutá byla!”
zmocňoval se mě všeobjímající vztek. Pak jsme skočily někde do lesa, našly značku, dub, vodopády, v nichž netekla voda a v rámci kondičního tréninku si doběhly v Berouně na nádraží, nasedly do vlaku a dívaly se z okýnka, kterak začalo pršet. Pokud byste se chtěli zeptat, ano, měly jsme to takhle objednané. Podobně jako Jeremyho, kterého jsem cestou ze Smíchova bránila vlastním tělem.


Neboť náš vejlet čítal přes třicet kilometrů, naordinovaly jsme si na druhý den volno s nohama nahoře (a dost možná nějakým filmem, ale neboť to nebyla osmi hodinová série, nevím jakým) a v pátek se šly podívat na ta letadla.
Podívejte, šla jsem do leteckého muzea. Byly tam hangáry s letouny z druhé světové války. Skutečně si myslíte, že jsem mezi nimi nehopsala s nahlas puštěnými RAF piloty? Fakticky?!
Tak jo. V tom případě mi ani nebudete věřit, že jsem sáhla messerschmittu na zadek…
Krom messerschittu a miniatury spitefiru (což je až bolestně krásné letadlo. Spolu s concordem. Jak mohli něco tak neskutečně nádherného zrušit?!) byly mými oblíbenými letadla ze Zlína. Byla žlutá a měla srandovní jména jako Honza, pionýr nebo rudý ďábel (to jsem si vymyslela). A pak tam stál důkaz všeobecné debility Slováků. Promiňte, ale který národ si musí na helikoptéru napsat “pozor, vrtule”?!

Někde v mezičase si Mikakočá rozflákala telefon, což se ukázalo být velmi přínosným ve chvíli, kdy jsem v sobotu musela dopoledne předstírat práci a bylo dohodnuto, že se spolu sejdeme až na nádraží u vlaku, co by nás měl dovézt k domovu.

Sobotní noc a časné nedělní ráno jsme spolu strávily před televizí velice sprostě nadávající a marně se snažící zacílit na nesmyslnou rychlostí vesmírem se řítící satelit velikosti mexického dolaru, bychom se mohly v následujících dnech dívat na poslední etapy TdF (protože co by to bylo za prázdniny bez pedálování?!)
Jelikož jsem pán světa a podzemí, zvítězila jsem v neděli dopoledne, což mě značně vyčerpalo, pročež na další výlet jsme vyrazily až v pondělí.

Maminka nás vyslala na zahradu na ostružiny. A pak u sebe prozíravě neměla telefon, jelikož moc dobře věděla, co přesně bych jí řekla na ty čtyři ostružiny a šest malin, které na mě na keřích čekaly. Na druhou stranu jsem viděla prvorepublikovou vilu, k jejíž návštěvě maminka tatínka nedonutila za třicet let, co se znají. A pak jsem se na dětském hřišti pověsila za nohy a přemýšlela, jak bude v úmrtní zprávě vypadat “zemřela, protože jí do mozku natekla všechna krev a ona tomu neuměla zabránit.” Příště takové pičoviny dělám jedině s jeřábem za zády. (Ale zase to byla celkem psina.)

V úterý, abychom toho neměly dost, vypravily jsme se tentokrát na pozemky Luciiny rodiny. Pětadvacet kilometrů, ztracené značky, koňové, stezka končící v pastvině s kravami, co nebyly Justin, ale kolem kterých, když jsem šla, stejně jsem jim dost nahlas sdělovala, že se jich v žádném případě a ani trochu nebojím, sjezd na pláštěnce, první dostihy a sázky v životě a střelba z kuše? Splněno.

“Když budeš mít Napoliho, nemůžeš prohrát.”
Hele, ale nikdo nemůže tvrdit, že jsem se nesnažila…

Středa byla zmocněna být líným dnem s lívanci, zhruba sedmým melounem a nějakým filmem, u nějž mám podezření, že tentokrát řvala Lucie.
Pak jsme si řekly, že těch pětadvacetikilometrových výletů ještě nemáme dost, tak jsme si daly další, Mikakočá si následně ukousla nohu u kolene, podívaly jsme se na dalších šest hodin etapy TdF a závěrem na Rosencrantze s Guildensternem, což je absolutní absurdita sama o sobě, ne tak, když se na ni díváte o půlnoci a prakticky u toho spíte.

Takže skoro dva týdny plné aktivit, můžeme na sebe být po letech proležených na terase fakticky hrdé. Už míň na to, že jsme si udělaly palačinky asi v deset v noci… A snědly je, přirozeně.

Jedno ale musím zveřejnit. Letošní TdF mě hrubě zklamala. Sorry, děcka, ale já se tady rok, rok těším na svou nejoblíbenější Marceli Kittele reklamu a vy mi ji zrušíte?! A máte pocit, že Hej Royi mi bude adekvátní náhradou? Po Mám prostě rád hustý vlasy?! Vážně???
(Je mi fuk, že jste reklamu nemohli použít, když Marcel jezdí za jiný tým, ale krucinálfagot!)
 

A kurva...

To nám takhle 28. dubna profesorka ve škole pod nos v semináři estetiky předhodila kus papíru s tím, že v listopadu bude v Pze konference evropských tanečních historiků, což je samo o sobě strašné vzrůšo, a že tady máme výzvu k podání návrhů svých příspěvků.
Vzala jsem příslušný dokument, řekla něco jako Jů, to je o 19. století a Jé, deadline je do konce dubna. To je ale smutný příběh. A s tím jsem to chtěla nechat bejt a zcela ignorovat profesorčiny náznaky, že Mě napadlo, že kdybys zpracovala to, cos teď říkala v semináři o těch libretech Giselle...

No a pak jsem přišla domů, z dlouhé chvíle se podívala na webovky dané organizace (jo, taneční historici se sdružují, děsivé) a zjistila, že šibeničním termínem je až konec května. Z čehož jasně vyplývá měsíc prokrastinace, krčení ramen, že abstrakt na 200 slov anglicky v životě nevymyslím, tak jakýpak copak a následné vypocení příslušného odstavce zhruba 30. května a v následném pomatení smyslů odeslání řečeného 31.5. hodinu před tím, než jsem musela na letiště.

Skoro dva měsíce se nic nedělo, pročež jsem zcela rozumně usoudila, že jsem neprošla sítem (což je teda s podivem, když poslední větou mého referátu bylo: "Je třeba si uvědomit, že Albert není padouch." Jo. Fakticky. Nepoučitelná. Ztracená.) a nechala se unášet na vlnách poklidu.

Takže mi v půlce července napsali, že mi s radostí oznamují, že jsem byla přijata i se svým zdrogovaným opusem a těšíme se na vás, v Praze bude děsná psina!

No, to bude. Strašná.



Dneska mi přišel časový harmonogram. Má to dvě výhody. Na řadu přijdu první den pozdě odpoledne jako předposlední, pročež už budou všichni mrtví, přejezení chlebíčků, sjetí kafem nebo ožralí.
A druhou je, že už aspoň vím, jak se jmenuje můj příspěvek... (a ne, nechcete to vědět)

systém:

Filosofie autopismu, díl druhý

Už je to chvíli, co jsem svět seznámila s novým, pokrokovým, neřku-li revolučním učením. A nyní nazrál čas rozšířit vaše vědomosti o něm.
Seznamte se proto s následujícími pravdami.

  • Takoví lidi by vůbec neměli být, nebo by neměli být takoví.

  • Ty máš tak velké oči, když je máš zavřené.

  • Neuměl to, dokud se to nenaučil.

  • Jím, abych neumřela.

  • Vincent má dva metry i když je nemá.

  • To není chlap, to je Benoît.

  • To byli dva, Ťulík a Hulík, co máš ty?

  • Sledovat Giselle je jako jíst wasabi.


A závěrem nezapomeňte, že:

  • Co zbyde, vrzni k opicím.

systém:

Jeho cesty ke hrobu nebudu mít nikdy dost.

Nikdy.Collapse )
Jeho druhého jednání nebudu mít nikdy dost.
Jeho Alberta nebudu mít nikdy dost.
A jak by řekla Mikakočá - Jeho nebudu mít nikdy dost...
Může mi někdo povolaný vysvětlit, co se KURVA o těch prázdninách děje, že všichni jezdí vlakem jak zjednaní?!
Úterý, devět ráno a ti vocasové nemají nic lepšího na práci, než sednout do rychlíku a oblažovat mě svou přítomností, jako by nestačilo, že mě k nepříčetnosti přivádí už jejich prostá existence.

A ti zkurvení Slováci by taky mohli mít pořádek ve věcech a odpovědně rozdělovat místenky, ne, že člověk vleze do kupé, sedne si a přivalí si to nějaká koza se spratkem a čau, my tady máme dvě místenky. V pohodě, si jen přesedněte doprostřed. Zády k jízdě. To víš, že jo. A když jsi tak benevolentní, nemohla by sis tam sednout ty, co? Ne, OK, slečna nebyla nepříjemná a jasně, má místenku a já když ji mám k okýnku po směru, někdo na ní sedí a kupé je jinak liduprázdné, taky dotyčného zvedám (a mám z toho perverzní radost).

Chci s konečnou platností osobní vlak nebo alespoň možnost koupit si k jedné jízdence šest místenek. Se svýma nohama bych na to měla mít svaté právo! Ti dva zázraci, co sedí u okýnka, mají svačinu jak na polární výpravu, čekám, kdy jim zpoza sedadla vykoukne husky, ti asi jen do Hranic nepojedou.

Já mám nápad, nemohly by ty vlaky během prázdnin, kdy teda všechny posedne nějaké pološílená představa o porepublikovém cestování, jezdit aspoň o vagon delší? Nevím, zda si to, milé ČD, uvědomujete, ale váš expres čítá přesně tři použitelné vagony, a to do toho velkoryse počítám ty vaše letecké nesmysly. K čemu je, panebože celý vagon první třídy? K čemu je vagon pro matky se spratky? Ty máte v rámci kondice nechat běžet za soupravou! (Chtěla jsem použít nějaké strašlivě politicky nekorektní vtip o dobytčácích, ale tak já už jsem s těmi rezervacemi na hraně.)

Semínková zase takhle jednou jela vlakem...

A už osm let. OSM!

systém:

Diagnóza aneb #balletomanesanonymes

To jsem takhle před pár týdny viděla na internetu něco, co bylo vytvořeno pro mě a z dlouhé chvíle si řekla, že to potřebuju.

Musela jsem kvůli tomu měsíc konverzovat francouzsky, což znamenalo vymyslet větu česky, přeložit ji do angličtiny a z ní do francouzštiny, protože to z nějakého důvodu takhle fungovalo líp (nenávidím se za to, pohrdám sebou, a tak dále, a tak podobně, blablabla), projít si stádiem definitivního zděšení a nejistoty, zda a v případě kladné odpovědi jak se z mého účtu dá platit v cizí měně do cizí země a konečně nedůvěry v českou poštu, protože znáte to, co do rukou ČP svěříš, z největší pravděpodobností se s tím již neshledáš.

Nicméně!

Dnes jsem přijela na kolej a čekala na mě francouzská obálka, kterou si pietně ponechám, poněvadž jsem maniak.

ta-dá!Collapse )

Nejlepší hra je stejně Myslím si

- Je to člověk?
Ano.

- Sportovec?
Ano.

- Letní sport?
Ano.

- Je to cyklista?
Ano.

- Froome?
Specifikuj.


- ... Chris Froome?!

To je ale hezká protiletadlová střela!

Hezký den gumových medvídků, nechť ti vaši chutnají líp než ztuhlá zubní pasta od pedra!

systém:

En face

Olga Smirnova
piskot
Piškot

Nous sommes le

August 2016
S M T W T F S
 123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
28293031   

systém

Syndicate

RSS Atom
Powered by LiveJournal.com