?

Log in

No account? Create an account

Ale já na to seru!

Dlouho mi to přesvědčení o zamknutém blogísku vydrželo, jen co je pravda. Ale jelikož je mi mentálně třináct, mám právo být nevyváženou a dělat emocionálně okázalá gesta. Ostatně když za poslední týdny zase znovu vstřebávám to 19. století, kde se téměř všichni do jednoho chovají jako ukřivděné hysterky (zdravíme Armanda!).

Nicméně řekněme to asi takto. Skutečnost, že tady nikde explicitně nezveřejňuju svoje jméno, zřejmě bude mít důvod. Netvrdím, že jsou mé obranné linie neprůstřelné (ostatně když propálíte, že studujete taneční vědu, zužíte výběr na čtyři lidi v republice). Netvrdím, že jsem obestřena mlhou hustou tak a rybníček Brčálník a vůbec. Netvrdím, že za sebou důsledně zametám elektronické stopy (to bych ani neuměla, pomněte, že já jsem dokázala získat z hodin IVT na vysvědčení trojku, a to nemůže říct jen tak někdo). Ale pořád si myslím, že kdybych chtěla na internetu jo nutně vystupovat na své reálné kadrikulum vitae, učinila bych tak.
Jenomže jen proto, že existují lidé pitomí natolik, aby řečenou prostou rovnici nepochopili, se nebudu já zavírat do skříně (jakkoli bych pro dobro své i obecné měla).

Ano, možná mě ve slabých chvílích polévá horko a/nebo studený pot, uvědomím-li si, že veřejně na internet bleju nefiltrované výkřiky na všemožná témata a domnívám se, že jsem krytá jen proto, že k tomu neuvedu otisk prstu a výtěr z konečníku, ale pak si vzpomenu na schopnost většiny lidské společnosti porozumět psanému textu a zase se velice rychle uklidním, protože pravý smysl je v mých větách často velice důmyslně skryt a druhdy se v jejich vypečené konstrukci ztratím i já, což zbylé populaci nedává valných nadějí, pročež mi polibte prdel!

V podstatě ti, světe, dávám šanci když ne proniknout, tak alespoň nahlédnout do nitra duše pseudoumělcovy. A mé bezbranně naivní já, které se nepodařilo umlátit ebonitovou tyčí ani po tolika letech, stále trapně doufá, že se třeba jednou objeví někdo, kdo alespoň stopově pochopí, proč to, co píšu, píšu tak, jak to píšu.

Anebo ne. Protože lidi jsou blbí, jenom já jsem letadlo!

système:

#BBZfourteendays

Nevím, že já nemůžu někdy napsat něco normálního.
Protože si momentálně opět dáme jednu ze série - drž to zvíře v sobě na uzdě, než na někoho vystartuje a... umazlí ho k smrti!

Všemu samozřejmě opět předcházela velice povzbuzující konverzace typu:
Čauahoj, že hrozně moc chcete, abych něco napsala.
Tak určitě. Do tří normostran.








A někde uprostřed vyvážený bipolární souboj hysterie (myslím, že jsem stála uprostřed Londýna a nahlas nepříčetně vřeštěla Lucii do telefonu) s apatií, protože chci psát o programu pěti choreografií pěti tvůrců, z nichž jste o čtyřech nikdy neslyšeli, to vše v podání souboru, o jehož existenci nemáte tušení.
Jo.
Bomba.
Tři normostrany.
TAK.
URČITĚ.


Ale popojedem.

"FOURTEEN DAYS." (Takhle se to jmenuje. V samých kapitálkách. Nevim. Aby to řvalo z plakátů, siže.)

(Čumíš, co? Historie souboru v JEDNÉ VĚTĚ! Jako mohla jsem se pitvat v tom, jak ho založili 2003 v podstatě pro sebe a 2010 dali dohromady mladé tanečníky a blablabla, ale jelikož je to TA jedno, protože bych mohla čtenáři mezi řečí taky něco sdělit (třeba že všechno vím, všude jsem byla a od všeho mám klíče, anebo že umím číst), seru na ně.)

(MNĚ TADY CHYBÍ VĚTA!)

"... jejichž tematickou spojnicí mělo být balancování a zkoumání stavu rovnováhy a nerovnováhy." (No, protože to je DEFINICE balancování, seminková, prosim tě!)

"... choreograf Javier De Frutos Tut De La Frut..."

"... jednu velikostně naddimenzovanou..." (To znamená, že je velká. Ale takhle to nemůžu napsat, protože by to bylo příliš jednoznačné, že jo. Zkratka znamená, že je to kratší! Já se z tebe snad restartuju! Nediv se, poslední čtyři dny jsem se na fáze dívala na Pár pařmenů.)

"... ve stylizovaných, až sportovně gymnastických sestavách..." (Aneb ukázka toho, co všechno dělají tanečníci líp. Všechno.)

"... od tichého soustředění po dětskou rozdováděnost, od sdílené lidské vzájemnosti po tvrdost individuality..." (Vůbec nevím, o čem mluvím. Teď už ani nevím... jak se kurňa jmenuju...) (L: Tvrdost individuality... Začínám se tě bát.) (Já sebe taky.)

(L: Jsem ráda, že tady nen bratr. Musím to totiž číst nahlas. Zajímalo by mě, zda i jiní si tě musí číst nahlas, aby tě pochopili.)
(Ne. Oni mě nečtou.)

"... aniž by se na nich udála viditelná změna." (Takže si seminková prostě prachsprostě vymýšlí!)

"... jehož filmová verze byla oceněna Českým křišťálem během letošního festivalu Zlatá Praha." (Hele, ale já jsem musela!)

"Uniformitu se snaží narušovat barevné, květované košile interpretů, které jsou ovšem v konečném důsledku samy jistou formou uniformy." (L: Hustý!)

"... jako by sami toužili po jistotě zajetých kolejí." (L: Autisti.)

"... objevují v křehké intimitě hloubku emočního propojení, vzájemnou závislost a potřebu důvěry pramenící z mezilidského pouta." (Věta, kterou jsem psala TŘI hodiny (začala jsem v půl třetí ráno a skončila v 11.30 poté, co jsem se začala snažit v zaměstnání v 9.30) a ještě nevím, zda říká to, co jsem chtěla.) (L: Tak je to trochu půlnoční věta...)

"... city jitřící partitury..." (Měla jsem tam emotivní. A pak jsem dostala tik, když jsem uviděla emoční v předchozí větě. Myslím, že se to nedá léčit.)

"Jsou to ale drobná, něhou prodchnutá gesta, sloužící coby rámec kompozice, která nesou nejsilnější význam a mění úplně všechno." (L: V téhle větě je myslím TAK strašně moc, co nikdo než já neuvidí...)

(Možná se někdy rozhodnu, zda přechyluju, nebo ne. Ale dneska to nebude.)

(Tak a na tomto místě bych mohla ještě držkovat něco o tom, že to občas vypadá strašně muzikálově (jako ne uplně muzikálové ručičky, představ si nějakou brutálně kvalitní muzikálovou produkci někde na Brodwayi nebo tak) a že ten konec, kdy Jordanovi sundají sako a jmou se všichni poslední 3 minuty trdlovat ve dřevácích skoro ve stylu Lord of the dance, byl tak děsně mimo, že jsem si říkala, zda si ze mě někdo nedělá srandu. A že jako na ploše devíti minut se chlapec rozhodl vyprávět něco o rozsahu zhruba Bílé velryby (vůbec nevím, o čem to je, hádám, že o velrybě, ale máme to v knihovně a je to tlusté! A já pokaždé, když vidím obrázek na hřbetu, myslím si, že je to námořní mina :D) a kupodivu se mu to fakticky nepovedlo.)

"... se daří desítku mužů..." (Věkový průměr 22. Muži. Tak určitě!)

"... v propletenci těl, zvedaných figurách..." (L: Mikakočá, představ si takovou zvědavou figuru...)

"... ale vyhýbají se ryzí agresi..." (Mám podruhé v recenzi stejné slovo. Asi umřu.)

"... demonstrace síly nepůsobí okázale prvoplánově." ("Mlátíme se, ale je to umění." Tohle mi z toho tak nějak vyplývá. Seminková, seminková, ty bys měla jít spát, jakkoli je teprve čtvrt na tři ODPOLEDNE!)

"BalletBoyz založili Nunn s Trevittem roku 2003 pro vlastní jevištní aktivity..." (Ale dlouho jsem to vydržela neříct!)

(Proč to píšu, když mi celý ten odstavec smažou? Nevim. Asi mě to baví. A to jsem ještě měla cukání tam těch 11 chlapců někam jmenovitě vypsat, PROTOŽE SE MI CHTĚLO!)

"... až kolem osmnáctého roku věku..." (L: Fakt potřebuješ psát roku věku?) (Ale roku věku se normálně používá, ne? Možná teda v 19. století...)

"Nejsou to ale fyzické výkony, které soubor odlišují. Výjimečným jej činí osobnosti tanečníků, jež na jevišti společně tvoří jedinečně vyvážený celek, udržujíce si současně nezaměnitelnou individualitu, což z BalletBoyz činí mimořádně charismatickou skupinu." (Ty vole, práce na dvě hodiny. Já se ze sebe poseru!)

(JSEM DO TŘÍ STRAN!!! ČUMÍM JAK PÉRO Z GAUČE!)


A poté (ve skutečnosti PŘEDTÍM, protože fakt, že nemáte napsaný ani řádek, ba ani řádku, nic nemění na faktu, že kvalitní fotodokumentace je třeba) probíhala odborná disputace na téma výběr obrázků.

[15.10.2017 20:42:35] Štěpán: Na mě jen z fotky působí úplně jiná atmosféra, takže pokud atmosféra s legínama odpovídá, dej ji tam.
[15.10.2017 20:43:12] semínková: Promiň, ale věta "pokud atmosféra s legínama odpovídá"!
[15.10.2017 20:43:26] semínková: Atmosféra odpovídá jedině bez legín :D :D :D

No a pak nějaké naprosto nepodstatné poznámky.

(Prostě se chlapci na konci houpají a Bradley u toho tak kouzelně kopal nohama :D)
(L: Paráda, že tuším, kdo je tvým oblíbencem ;-) taky jsem spiklenecky mrkla.)
(On má oči blízko u sebe, tak promiň...)

(Zakázala bych doteky na krk a/nebo čelist. Já jsem z toho pokaždé okamžitě hotová. Ale prostě dotkneš-li se někoho v těchhle místech, panebože! To je v podstatě ekvivalent toho viktoriánského ženského kotníku!
Neplatí, když mě škrábeš za uchem. Nebo když tě někdo škrtí, řekla bych...
Jsou doteky a doteky. Seminková, proboha tě prosím, už se uklidni.)



A na závěr bych ráda vydala prohlášení: PŘESTAŇTE SE NA TOM JEVIŠTI TVÁŘIT TRAGICKY! Já vás potom totiž strašně miluju.



[15.10.2017 20:26:05] semínková: Ve skutečnosti jde o výběr - traficky se tvářící Bradley, tragicky se tvářící Bradley anebo tragicky se tvářící Bradley...

(Měla bych se podívat na... Nevím, na něco, abych začala být zase trochu víc studená, než romantik a víc cynik, než citlivý.
Ale budu-li se nadále dívat na tragicky se tvářící chlapce, asi se mi to hned tak nepodaří. Super.)
5. října, na Světový den baletu, jsem se nebezpečně pohybovala po internetu a po třech hodinách spánku a zhruba dvaceti sledování živých baletních přenosů jsem si říkala, že bych měla jít poměrně urychleně spát, jelikož příliš reálně uvažuju nad tím, kolik by mě další týden stál takový menší vejlet.

6. října jsem byla ještě poměrně přesvědčená, že to vlastně nepotřebuju vidět.

9. října jsem měla zabookované letenky a koupený lístek.

Dlouho mi to odolávání vydrželo.

Aneb když na otázku:
Kdes v sobotu byla celý den?

Můžete odpovědět:
V Londýně...


Protože když letecký zájezd, tak jedině s psaníčkem v ruce!

système:

[28.09.2017 21:09:48] semínková: Tak jo, jdu napsat nějaký výkřik o tanečních filmech na Zlaté Praze. Snad to do půlnoci zvládnu, abys to mohla rychle přečíst a já to mohla poslat.
...
[28.09.2017 23:01:04] semínková: nejde mi to
...
[28.09.2017 23:30:07] semínková: dej mi tak... dýl než hodinu to nebude
[28.09.2017 23:30:08] semínková: možná
[28.09.2017 23:30:18] semínková: ještě u těch Mladých mužů ani nejsem
[28.09.2017 23:30:27] semínková: ZASE SI TO NEJLEPŠÍ NECHÁVÁM NA KONEC, JSEM NEMOCNÁ!
...

[29.09.2017 0:09:42] semínková: tyvole, já to dělám úplně blbě!
[29.09.2017 0:09:52] semínková: o+ stránkuje...
[29.09.2017 0:09:59] semínková: To se mi k těm young men nikdo nedočte!
[29.09.2017 0:10:01] semínková: KURVA!
...
[29.09.2017 0:22:54] semínková: Jsem maniodepresivní.
[29.09.2017 0:23:06] semínková: Chtěla jsem napsat bipolární.
[29.09.2017 0:23:10] semínková: To je vlastně totéž
[29.09.2017 0:23:18] semínková: SEMINKOVÁ, CELÍ MLADÍ MUŽI, NEŽVAŃ, PIŠ!
...
[29.09.2017 0:24:47] semínková: Dvě strany
[29.09.2017 0:24:52] semínková: a já je píšu jak dlouho?
[29.09.2017 0:24:55] semínková: 4 hodiny?!
[29.09.2017 0:25:26] semínková: blablablabla... no a pak jsou tady Mladí muži, kteří vyhrají grand prix a když náhodou ne, budu se na vás hrozně mračit! a je to
...
[29.09.2017 0:27:58] semínková: Hele, reálně přemýšlím, jestli to nedat na začátek. Ono to tam bude na tři, čtyři strany, ti lidi to vzdají ve druhém odstavci a k čemu mi ten chvalozpěv bude?
[29.09.2017 0:29:35] semínková: Vim já, jestli to dělají jaké já - nečtu, ale poctivě proklikám každou stranu?
[29.09.2017 0:30:06] semínková: Když se dočtete na stranu 4 (povedlo se mi napsat 44), uvidíte zlaté prase a dám vám tam video!
[29.09.2017 0:30:50] semínková: ještě bych za první odstavec mohla napsat "ultimátní top tip dostanete v závěru, tak se tam pokuste dočíst"
...
[29.09.2017 0:51:50] semínková: KURVA
[29.09.2017 0:52:03] semínková: já sedím 10 minut nad 1 větou
[29.09.2017 1:14:11] semínková: KURVAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
[29.09.2017 1:14:35] Štěpán: neřvi a piš
[29.09.2017 1:14:42] semínková: multitasking
...
[29.09.2017 1:21:51] semínková: Doufám, že se díváš, jak napíšu 4 slova, pět minut se nic neděje, pak tři přepíšu a pak 5 smažu...



"... videotéka, čítající desítky filmů ze světa hudby, tance a divadla, které návštěvník a divák..." (To byli dva, Ťulík a Hulík.)

"... a pro odvážné tuzemský Louskáček a Myšák Plyšák Petra Zusky." (Musela jsem. Fakt musela.)

"Jak je u Ekmana zvykem, jeho dílo je nabito jedinečným humorem balancujícím mezi odlehčenou ironií a kousavým sarkasmem." (Je tam taky část 5.13 falešné probuzení. Připomnělo mi to dobu mezi procitnutím a probuzením, kdy máš pomalý metabolismus... tyvole, to tam snad ještě někam napíšu!)

"Mozartova Cosi fan tutte..." (Má tři hodiny. Udělala jsem si 3minutový rychlokurz. Myslím, že jakékoli mé prohlášení je fakticky podložené.)

(L: Ty víš všechno! Jak je možné, že víš všechno?!)

"Zmínit je rovněž třeba kratičké a údajně poslední dílo Matse Eka Sekyra..." (Takže jsem to udělala a to je vše.) "... či čtvero" (rytířů skvělých...)

"...zachycující soužití dvojice v jeho nejrůznějších peripetiích, kolizích i krizích." (Seminková... Běž spát!)

"... na ploše několika epizodických výjevů..." (Vidím jen výjevy.)

"Nicméně pokud vám nezlomí srdce poslední mužský duet, zlomí vám ho bezpečně Bradley Waller v závěrečné scéně." (A mně můžete věřit, já to zkoušela prolomit denně.)

(L: Nemá být chlapec tučně? Já ten systém kdo se jak píše většinou úplně nechápu.) (Jasně, pojďme na něj, když už má ty tmavé oči BLÍZKO U SEBE!!!)

"Zlatá Praha potrvá letos ještě do soboty 30. září. Videotéka je poslední den otevřena do druhé odpolední. To ještě pár filmů stihnete. A Mlad muži mají jen 59 minut." (Tohle ti tam určitě někdo nechá. Seminková, ty lamo!)

A nechali!


[29.09.2017 2:40:47] semínková: Jdu spát, jinak bych ti mohla ještě něco říct a co já pak s tím a co ty s tím teď.

Šílenství jménem Zlatá Praha

Všechno mělo být úplně jinak.
Někdy během srpna jsem se podívala, co bude letos soutěžit na Zlaté Praze, zmerčila Giselle, po rozkliknutí zjistila, že je to verze z Mariinky, konkrétně ta, v níž v loňském červenci s Višněvovou tancoval Mathieu Ganio, poskočila jsem, přičemž jsem se pokusila nevyrazit si zuby o desku stolu, a byla v otázce náplně posledních zářijových dní naprosto jasná.

A víte co, já to řeknu rovnou, ať si pak eventuelně neruším pozitivní vlnění.

Den před započetím festivalu přijela maminka, protože nemá co dělat a taky aby si mě přišla zkontrolovat, že tam letos fakt půjdu.

Ještě stále jsem byla přesvědčená, že se denně budu dívat na Giselle a taky jsem ve středu dopoledne začala právě tímto titulem, protože... Jak jinak.
Takhle, já to zkrátím. Počmárala jsem hystericky celou stranu v zlatopražském programovém průvodci. Vrčela jsem a převracela oči vsloup tak vehementně, že to muselo být slyšet a do toho jsem si pro sebe polohlasně mrmlala, takže jsem musela vypadat jako nebezpečný šílenec. Albert byl skvělý. V prvním jednání byl tak strašlivě báječný, tak přirozený, kompletní a absolutní Albert, že ve mně probouzel rok staré pařížské pocity a já se zase znovu nacházela ve stavu vytržení, kdy jsem nebyla schopna pobrat, že jsem tohle někdy viděla naživo na jevišti. Ve druhém ho moc není, navíc tam najednou nebyly slzy a ve variaci se snad pokusil o nějaké vykopnuté arabesky (pořád na 90, zase takové hovado není!) postrádající tu jeho nekonečnou délku, že jsem se na něj skoro chtěla mračit, ale nemohla jsem, protože... Protože on je Albert.
Jenomže jeden Albert, jakkoli absolutní, Giselle nedělá. Totiž dělal by, kdybych sdeděla v divadle a mohla se dívat na něj a jen a výlučně na něj. K čemu vytáčky, Višněva byla tak strašná, že víc už si to ani neumím představit. Od první vteřiny prvního jednání tak osudová, že by se jeden posral, tak hrozně na sílu roztomile cukrkandlová, že byste jen vrazili hlavu do kýblu a zvraceli a zvraceli. A přísahám, že jsem dost možná ječela nahlas, že ještě jednou převrátí ty oči v sloup (a já převracení očí v sloup miluju, pomněte Labutí z Paříže), praštím ji něčím po hlavě! Inscenace byla otřesná, Hilarion sice přišel bez ptáka (v Rusku! Nevěřím!), ale pak tam předváděl nějaké, no, pro nedostatek lepšího výrazu, píčoviny. Druhé jednání vypadalo naprosto otřesně, Myrtha postrádala cokoli, co si s tou rolí můžete spojit, krom toho z nějakého velice určitého důvodu neměla křidýlka (dobře, to je mi docela putna), ale zato spolu s ostatními vílami nepostrádala ty plovací rukávky. Hele, děcka, sorry, ale kdo tohle, panebože, vymyslel?! Oukej, někdy nevypadají úplně debilně (ale pouze debilně), ale tyhle verze z roku 47, kdy v Rusku nebylo ani na chleba, natož na kostýmy... PROČ - MI - TO - DĚLÁTE?!
No, pak v úvodních titulcích uvedli, že jim s "rekonstrukcí" pomáhal Slonismký. Nevím, co rekonstruovali, ale Giselle to teda nebyla ani omylem. Pantomima Berthy co? Nebyla. Višněva jako správná ultra turbo balerina měla ve druhém jednání co? Úplně jiný kostým. Hele, já si všimla, že jsi sólistka. Víš, jsi tam dost často sama. A uprostřed. A děláš něco jiného než ostatní. Dámská variace ve vesnickém pdd byla na nějakou hudbu, u níž mi málem vylezly oči z důlků, netuším, kde ji sebrali, ale teda jestli tohle byl romantismus, sežeru tkaničky i s botami. A definitivním hřebíkem do rakve byl ten závěr, jehož akordy utřískali jak v závěru kody postromantické féerie (Vím, že je to původní Adamův konec. (Protože jsem po návratu vlezla na naxos a teď dělám chytrou.) Jenomže původní Adamův konec koresponoval s tím závěrem libreta, v němž na jeviště po zmizení Giselle přijde vévoda s Bathildou. Pak ten symfonicky velkolepý závěr dává smysl. Ve chvíli, kdy se má Albert tiše rozkládat s poslední květinou v ruce, je tohle naprosto postavené na hlavu!). Přísahámbohu, to "No to si kurva děláte prdel!" jsem zavyla nahals, jakkoli mi za zadkem stála maminka.
Takže, chlapče můj drahá. Nepotřebuju ventilovat, jak hrozně tě miluju. Už to začíná být strašně trapné. Ale jestli ještě jednou někde řekneš, že chceš tančit s ruskými umělkyněmi a budeš to myslet smrtelně vážně, najdu si tě a normálně ti dám do držky. Fakt to udělám.

Na Giselle jsem se tedy od té doby nedívala. To jen pro pořádek.
Trošku to možná někde uvnitř mě bolelo. To jen pro pořádek.

Ale vraťme se zpět na začátek září.

To jsem, já nevim, nemajíc (Řekne mi už konečně, jaký přechodník mám použít?! Jsem v této otázce skutečně pozoruhodně konzistentní!) nic lepšího na práci, opět narazila na zlatopražský web, kde mi řekli, že prodělali výběr dvaceti filmů, které budou soutěžit fakticky na vážno, já jsem článek otevřela, v první chvíli poněkud nechápala, jak může být v užší nominaci Sen noci svatojánské, než jsem zjistila, že nejde o Balanchinovu choreo v podání přátel z Paříže, ale Ekmanův švédský opus a pak jsem se podívala na seznam pořádně, na prvním místě našla něco, co se jmenovalo Mladí muži, což mě při srpnové projížďečce mohlo pramálo zaujmout, jenomže tentokrát bylo za čárkou uvedeno BalletBoyz a já zavětřila.
Přeskočila jsem do záložky soutěžních pořadů, otevřela jedničku, uviděla doprovodný obrázek a střemhlav jsem se vrhla do hlubin googlu, protože jsem, i bez promptního projetí youtube a webu souboru, zcela správně usoudila, že nemůžu čekat až do konce měsíce.

Od pátého září jsem tedy věděla, co vyhraje Zlatou Prahu. Od pátého září jsem s definitivní určitostí zjistila, že jsem uřvaná, hormonálně nevyrovnaná jepice. Od pátého září proklínám celý známý svět, protože jaký má smysl udělat 72minutový film, zkrátit ho do televize na hodinu a potom si tu plnou verzi syslit neznámo kde a jen provokovat, že DVD bude soon?!
Aneb jak jsem řekla Mukačové:

[05.09.2017 23:35:19] semínková: Dejte mi těch 12 minut, NESERTE MĚ!

V úterý večer jsem mamince oznámila, že bude mít jediný úkol. Sednout si ve videotéce k televizi a pustit si jedničku.
(A ty už jsi to viděla? Kde jsi to viděla? Jak to, že už jsi to viděla?!)
(Matko, protože jsem pirát, už mi chybí jenom páska přes oko!)
(... ... ...) (Seminková, myslíš, že bys mohla přestat používat poznámky, které pobaví jen a pouze tebe?)

Sama jsem si ji pustila v rámci hesla "v sobotu ode mě budou mít pásku prošoupanou!" každý den.
Někdy i víckrát.
Prudila jsem s ní úplně všude, kde jsem k tomu měla jen trochu příležitost.
A z vrcholného zoufalství jsem se dokonce vnutila do redakce s článkem, kvůli němuž jsem musela z videotéky vidět všecko, co se byť stopově otřelo o tanec, jen abych měla oprávněný důvod psát o něčem, kvůli čemu stojí za to tlačit na veškeré myslitelné, možné i domnělé hranice košatosti přívlastků.

Včera jsem si pak preventivně zaječela, protože jelikož zahajovací večer mohl být vysílán na internetu, vyčerpala ČT evidentně kvóty a závěr s předáváním cen odmítla vypustit do online prostoru. Připoutala jsem tedy Lucii u ní doma k televizoru, odkud mi střelhbitě, jak jen jí to ty její dva prsty, kterými obyčejně píše, dovolily, posílala informace o dění na jevišti a odevzdávaných křišťálových vázách bez díry. A jelikož už jistě všichni víte, jak to dopadlo, byla jsem strašlivě sprostá a pára z uší mi vychází občas ještě teď, protože, OMG, tak dám Červené cenu ČT, aby jako koza, vlk a vůbec, tak hezky vymyšlené jsem to měla, kojoti!

Jelikož to tedy porota tak úplně nepochopila, cítím silné vnitřní pnutí sdělit i zde, že jestli bylo v letošní videotéce něco, co mělo sílu pohnout ledy a dojmout i středně velký šutr, byli to Young men od Balletboyz. Pochopila to i maminka (ačkoli jsem jí musela vysvětlit, že lidi, kteří vypadají, že jsou úplně černí, nejsou úplně černí ani náhodou). Pochopili to i lidi, kteří si film doporučovali mezi sebou, procházejíce Novou scénou. Pochopila to úplně cizí paní, která za maminkou, jež byla natolik zpracovaná, že si Mladé muže pustila znovu poslední den, přišla a jen tak jí sdělila, že je to skvělé a ona nemůže jinak, než se k tomu pořád vracet. Přísahám, že jsem na ulici cestou na oběd poskakovala a měla radost, jako bych ten film snad sama natočila.

Mohla bych se pokoušet o hlubší rozbor i na tomto místě. Ale trochu se obávám, že se zase nacházím v tom stavu, kdy je lepší o určitých věcech prostě nemluvit, nechat je v sobě a jen vědět, že je cítíte. Jestliže jsem totiž u tohohoto duetu Eda s Calvinem, který je v podstatě tematickým pokračováním Young men, použila výrazu Do piče!, který pořád považuju za nejpřiléhavější a nejadekvátnější z reakcí, tady bych se pravděpodobně nezmohla ani na ten. Protože atmosféra, která na vás v úryvku z Woolf works pracuje odhadem deset minut, trvá v Mladých mužích hodinu. Hodinu vás drží na hraně, kdy to už už vypadá, že z ní každým okamžikem musíte spadnout, aby vás následující moment ukonejšila uměle rovnovážným pocitem, že vše držíte pevně v rukou. Každé další vychýlení ale staví na předchozím, z nejž nikdy nedostanete dostatek času na zkoncentrování a zpacifikování všech vnitřních pochodů, a pak to na vás v závěru prostě všechno napere. Kdybych chtěla nebýt tak otravně patetickou, řekla bych, že z devětapadesáti minut stopáže se mi chtělo řvát dobrých třiačtyřicet, takže když jsem to k závěru mohla pustit, byla jsem vlastně šťastná, že všechno může ven.

A neboť začíná být na pováženou poměr mezi citlivým a cynikem, přidám k dobru jednu skutečnost, která mě přiměla alespoň na chvíli všechny chlapce bytostně a hluboce nenávidět, protože kdo se vás prosil o to, abych po naprosto nevinném rozhodnutí - Tak si na tom twitteru pustím profilová videa - dostala hned jako první šlehu:

Ahoj, já jsem Bradley a je mi dvacet čtyři.

Takže víte co, kluci, JDĚTE DO PRDELE!


Ve Woolf works je pořád moment, který je pro mě tím pomyslným cvaknutím spouště.
V případě Mladých mužů mi jedno gesto dělá tolik, kolik by takové gesto v žádném případě nemělo.
Ale asi nenadělám nic...

Nodoprdele!

A to jsem to ještě ani neviděla!

Série výkřiků do tmy evidentně stále pokračuje.

système:


(Když si vaše vlastní matka dřív všimne Brodské a Gremlicové...)

système:

Z denního tisku

"Zloději v Olomouci kradou mobily pomocí deštníku."


Rozumím...

système:

To mi takhle ve čtvrtek zvonil telefon...

"Dobrý den, tady balet Národního divadla..."

Doprdele.
Už mě mají.
Co se stalo?
Co jsem udělala?
CO JSEM ZASE KDE NAPSALA?!

"... nenapsala byste pro nás program?"

Aneb tak to dopadá, když jste velký taneční vědec.

Omlouvám se, ale velmi potřebuji použít jedno nečeské, ale strašlivě přiléhavé slovo: LOL!

système:

Jak poznáte nejlepšího přítele?

Na větu:
Já jsem asi malíř pokojů!

reaguje slovy:
Koho jsi zabila?!

Anebo to taky znamená, že už se znáte příšerně dlouho a měli byste se vzájemně zabít!

système:

En face

Olga Smirnova
piskot
střecha nad i

Nous sommes le

November 2017
S M T W T F S
   1234
567891011
12131415161718
19202122232425
2627282930  

système

Syndicate

RSS Atom
Powered by LiveJournal.com