?

Log in

No account? Create an account
... ačkoli jsme letos všichni věděli, že mezi muži (do pětadvaceti let) vyhraje Ondřej, protože... Inu, protože jsem to řekla.
Do toho vyhrála i Nikola, takže se vše zdálo zcela zalito sluncem. Natolik, že jsem zaslepena jeho září skoro neviděla Alexandrovy vlasy (narozdíl od mé maminky i Mukačové, které mi střídavě ječely na skypu, jako bych s tím já mohla něco dělat) (proti obecnému přesvědčení neobcházím kolem Anny s nůžkama po kapsách... Ale možná nad tím začnu uvažovat.) a v nějakém pomatení smyslů na otázku - Hele, neudělala bys pro mě rozhovor s jedním z laureátů? odpověděla - Ale jó, bude sranda! Tyvole, strašná!
A tak jsem v pondělí skončila s Ondřejovým číslem v telefonu, vyděšená, nedospělá a jen o velmi málo miň v prdeli než před deseti lety.

Ale v pohodě, kluk je první sólista baletu ND, má dvě Thálie a je o rok mladší než já. To půjde.
Tak.
Určitě.

Slečna mi napsala: Tak já ti nechám Ondřeje, ju?
Zatvářila jsem se nonšalantně, jakože oukej, v pohodě.
Slečna mi napsala: Je to milý kluk, bude se ti líbit.
Chtěla jsem hystericky zaječet: Ale já NEPOTŘEBUJU dalšího tanečníka, který se mi má líbit! FYX!

Pondělní odpoledne jsem strávila nad telefonem proklínajíc všechny ty, co mi řekli, že se ani e-mail nemá začínat bodrým zvoláním Dobrej den, nýbrž oslovením, protože co se ode mě jako čeká? Čau Ondřeji?!
V úterý jako správný autista přemýšlela nad tím, zda řekne-li se zavolejte v 11.30, znamená to, že máte zavolat skutečně v 11.30.
Ve středu o půlnoci jsem neměla ještě ani jednu otázku a ve dvě ráno si v zoufalství pustila jediný návod k rozhovoru, který jsem znala. A pro jeho, své vlastní i obecné dobro doufala, že z něj nebudu v nepředložených chvílích citovat.
Ve čtvrtek v poledne mi chlapec zavolal, že mu přidali zkoušku, jestli bychom to nemohli posunout. Přiznávám, bylo to zhruba o tři hodiny dřív, než jsem čekala.
Ve tři odpoledne jsem zjistila, že můj telefon v sobě nemá automaticky diktafon.
V pět jsem si šla koupit do obchodu žvýkačky a jediné, co mě v té chvíli napadlo, bylo kdo chce francózáka a málem spadla smíchy pod tramvaj.
V půl šesté jsem seděla v MHD v zácpě a zavile se tvářila, že jsem v pohodě.
Ve tři čtvrtě na šest vyšel z Anny chlapec s něčím, co povážlivě připomínalo zábradlí, podíval se na mě, skoro zděšeně mi sdělil, že ježišmarja, já na vás úplně zapomněl a já ho v následující chvíli pustila do dveří, poněvadž... Jsem latentní feministka. Asiže.

Inu, pokusila jsem se v následujících několika desítkách minut potlačit, nebo alespoň natvrdo nepřiznat svou sociální retardovanost, což ztroskotalo zhruba ve chvíli, kdy se mě chlapec zeptal, jak se mám a já prvních několik vteřin úplně nechápala, proč se mě na to jako ptá?!
U jedné, nebo možná tří otázek jsem se přistihla, že jestli ty ruce rozpřáhnu ještě víc, vrazím někomu facku. A ne, neptejte se, jak se člověku stane, že s někým mluví a najednou z ničeho nic vypadá jako policista v křižovatce.
Celou anabázi se mi pak povedlo ukončit proslovem zhruba na téma - jste takový renesanční umělec, není vám to už trochu blbé? Přičemž se obávám, že zaznělo něco o hliněných figurkách a modelech letadel. Protože tady tohle zde je zcela autentický přepis konverzace. Bohužel.

Co bych tak sdělila závěrem? Že od dvanácti kouří (dík, nejsi dokonalý, to mám ale radost), že nesnáší latinskoamerické tance (úplně sám od sebe, nijak jsem ho nenavedla, jen se snažila nespadnout z gauče moc nápadně) a že první otázka, kterou mi ohledně rozhovoru položila má vlastní matka, zněla: tak co, o kolik je menší?

Chtěla bych možná ještě něco říct, ale nemůžu, protože Ondřej je přesně takový Ondřej, jak jste si vždycky mysleli. Otravně* milý, sympatický, chytrý kluk.
Takže až někde uvidíte rozhovor, kde se v úvodníku mluví o té velké věci mezi ušima, nepsala jsem ho já. Opakuji - Nepsala. Jsem. Ho. Já.
Tak nepříčetná nejsem.


* Humor. Jenom pro jistotu.

système:

Malá mořská 1, 2, 3

Že jsem lemra líná, toho už jsme si všichni stačili všimnout. (Prý se nemá říkat, že jste líní, nýbrž demotivovaní. Jenomže já jsem motivovaná být línou, takže ode mě k této problematice asi tolik.) Nicméně do divadla ještě chodím. Jen se pak nějak neumím přivázat ke klávesnici, abych své zážitky dostatečně zvěčnila (aby se na mě pak mohli vrhnout všichni tanečníci světa a rituálně mě zmlátit piškoty, protože nic jiného si beztak nezasloužím). Inu a přesně tak došlo k tomu, že jsem loni, LONI, byla na generálce Malé mořské a budu o ní psát, dobrý den, dneska. Ta musí mít paměť jako slon, říkáte si jistě. Za á mám, za bé mám šuplíky a za cé jsem si v listopadu dala dvojboj, abych zážitky krapet osvěžila. Můžete tedy mé závěry brát zhruba stejně vážně jako vždycky.

Milé děti, dám vám jednu veselou radu do života. Existují hlasy, jimiž byste si nechaly vymluvit díru do hlavy i čtením obsahu zubní p... Jo, moment. Nikdy se na nic netěšte. Prostě to nedělejte. Nemyslete na to, neříkejte si, jak to bude bezva a nesnažte se své nadšení zdůvodnit jakýmisi (to je slovo!) na první pohled zcela nezpochybnitelnými proměnnými. A neříkejte si to ani v případě, kdy se chystáte na balet od tvůrčího týmu Čarodějova učně, jakkoli se to může zdát zcela neškodné.

Na Malou mořskou jsem se tedy, jak je vám jistě pochopitelno z předchozí četby, docela dost těšila. Těšila jsem se strašlivě, přesvědčená, že dostanu druhého Učně a svět bude instantně lepším místem k žití. Nadto jsem měla jít na neveřejnou generálku. Zadním vchodem. Po šesti letech na umělecké vysoké škole to konečně začalo k něčemu vypadat! Neměla jsem příliš daleko k nadšenému hopsání, které jsem přirozeně před ostatním akademickým spolužactvem musela umně maskovat, jelikož jsem nechtěla být za civilistu, co je poprvé v divadelním zákulisí. A tvářila jsem se tak nad věcí, až jsem si z toho ani fotku neudělala, takže si svobodně můžete myslet, že prachsprostě kecám.

Zpočátku vypadalo vše poměrně nadějně. Začalo se o půlhodinu později, po dvaceti taktech se hérečka Míša začal rozčilovat, ať okamžitě udělají něco s těmi odposlechy, protože na jevišti není slyšet ni noty, a vše se na dalších patnáct minut zastavilo a k tomu vedle mě seděl jeden okázalý modernista vedle druhého, který hodlal povýšeným pohledem stírat slečnu, která si dovolila být nudící se baletkou a lámat si nárty.
Pak se doopravdicky začalo, projekce mořského dna přestala vypadat tak strašidelným způsobem tyrkysově a malá mořská na začátku zpívala a dělala u toho gesto jako Carabosse v pantomimě v prologu Spící z Královského londýnského a to si můžete být zatraceně jistí, že mi to udělalo radost. K tomu přidejte chlapce sboristy v cyklistických helmách, gesto krále moří a medúzu, která tady supluje efekt letícího havrana z Učně a já si říkala, dobré to bude.
Nebylo.
Uvědomuju si, že se celá legrace odehrává ve Stavovském, které je tak malé, až to pěkné není. Chápu tedy, že nemohu udělat sbor dvaatřiceti mořských panen, protože by mohly mezi těmi portály tak maximálně stát. Na jedné noze. Jenomže s těmi osmi nádherami to bylo jak u chudých příbuzných. Představí-li si člověk oceán, vybaví se mu pocit rozlehlosti, nekonečnosti, obrovského prostoru. Tady z toho nebylo nic a člověku se po vzoru Ludvíka ksiv chtělo zoufale volat De l'air, Beauchamps, de l'air! A nepomohlo mi ani, když jsem se pokusila přemluvit, že jsme v Severním moři, k němuž mi sedí určitá strohost, čímž pádem dejme tomu míň nějakého rozradostněného vlnění na poli o rozloze půl hektaru (nevím, kolik je hektar).

Z nějakého důvodu jsem vždycky SKUTRy považovala za lidi prosté klišé a prvoplánových řešení.
A že si jako režiséři tedy pohlídají, když choreografa nebo kostyméra nebo nějakého dalšího šílence popadne představa, že víly by měly mít vlasiska až po kolena.
A házet s nimi jako banda metalistů.
Nebo že třeba dojdou k nějakému jinému řešení, než - negativní postava? No já nevim, že bychom ji třeba voblíkli do červené?! (Pro pořádek - ne, nevím, jakou jinou výraznou barvu bych jí přisoudila. Jenomže já nejsem vystudovaný kostymér, takže můžu klidně držkovat, ale nenabízet řešení.)
A vůbec, měla jsem za to, že když už mám u inscenace režiséra, dokonce dva, bude to na výsledku vidět.
Jo, viděli jsme přidanou postavu Serafína, protože děsně potřebujeme, aby měla Malá mořská s někým vztah jako z mateřské školy.
A pak se víly, které zřejmě jelikož nemají nic lepšího na práci, jmou po nocích topit námořníky, aneb prince a jeho skvadru, co díky dřevěným deskám vypadá, že si šla zasurfovat (gymnastiku na svisle stojícím prkně nezavrhuju, ta byla poměrně dost cool). A Malou mořskou, která má zhruba o čtyřicet taktů ze čtyřiceti víc ve chvíli, kdy prince zachraňuje před utopením, takže se zpočátku tváří fascinovaně, zapomene na to, že má někoho vraždit (tak mě napadá, že holky mohly ty své oběti ještě třeba škrtit vlasy) a pak pět minut zírá na jednu ze svých sester, která převzala její úkol, počítá doby a pak ji slavnostně shodí z prkna. Anebo neexistující vztah mezi Vílou a princem, protože sorry, jeden usmolený duet na začátku druhého jednání, kdy se slečna učí chodit a chlapci tam do toho vyrábějí nějaký třeskutý humor, nezhmotňuje zhola nic, natož lásku z její, či přátelství z jeho strany. A pak další pro vílu sebevražednou misi, kdy princ křepčí s cizí princeznou, a ona celou dobu stojí na scéně. Deset minut. A čumí. A nic se s ní neděje. Přísahám, že se mi chtělo skoro zoufalstvím křičet, protože oukej, je to generálka, já vím, ale tak krucinál, slečno, jednou jsi první sólistka, ty máš být už z principu schopná vyplnit i ticho, a ne se potácet u portálu a opět zcela očividně čekat na svou hudební narážku. No jo, a pak ještě - jů, hele, von nám asi umřel Serafín. Benno 2.0!

Odcházeli jsme z divadla všichni poměrně přešlí, ostatní si jen dospěle odškrtli nepovedené představení, kdežto já jsem frustrovaně kvílela, mluvila o všem, co mi přišlo špatně, nešťastně jsem opakovala, jak jsem se těšila a chtěla jsem, aby to bylo skvělé, a dramaticky rozhazovala rukama, aby si mě teda opravdu jo všichni všimli.

Nicméně i tak jsem věděla, že chci jít znovu. Protože z jednoho zhlédnutí stejně prd zjistíte (pokud nejde o Plyšáka, kterého jsem, bohajeho, taky viděla dvakrát), šlo o první generálku, za dva dny do premiéry se může stát hromada věcí (třeba se dodělají všechny rekvizity) a kecy, sliby, vzdušné zámky.

Jelikož ale jde o představení z kategorie „matky se spratky“, veškerá další představení byla beznadějně vyprodaná až na věčná místa za sloupem, další rok. Pak už mě to trošku nasralo, vešla jsem jednoho krásného dne do pokladny, přidržela Národní pod krkem a ve výsledku z něj vypadly dvakrát dva lístky na 17. listopadu, protože jednou za čas je třeba tu Mukačovou kulturně vzdělat. (Marný boj, ale já jsem beznadějný optimista.)

Doby, kdy odpolední a večerní představení dělala dvě různá obsazení jsou již nenávratně v tahu, takže jsem si zpočátku trošku zafrfňala, že uvidím dvakrát Magdu s Ondřejem a pak toho zase nechala, protože uvidím dvakrát Magdu s Ondřejem! (Ale Terezka v babičce mi asi definitivně utekla, děkuju, jste fakt kámoši!)
A abychom to zbytečně neprotahovali (jelikož i tenhle článek už píšu doslova dva měsíce), vezmeme to nadále jen v bodech, protože zase jako psát o třech představením v jednom článku, to by bylo značně na palici (oh, WAIT!).

  • Důkaz, že jsem špatný člověk č.1 → Jsem spokojená, neboť věci, které se mi nelíbily minule, se mi nelíbily ani teď.

  • Vlasy mě stále přivádí k šílenství.

  • Vztah Serafína s Vílou je stále mateřskoškolkový, zejména on se, Václave, chová jako pětiletý dítě. Rozčilluje mě jeho apriori komický charakter → důkaz, že jsem špatný člověk č.2.

  • Naopak co jsem se napoprvé rozhodla považovat za geniální, zůstává nadále, takže běžte na Malou mořskou už kvůli gestu krále moří, medúze a polypům.

  • Seznala jsem, že Kodet umí udělat na dnešní dobu mimořádně výtvarně vyvážené, geometrické sbory.

  • Plovací pohyb + 10 bodů.

  • Magda je lepší než Nalina asi tak zhruba o parník, je interpretkou, které hrají i záda, což je zejména v některých čtvrthodinových scénách zatraceně potřeba. Nicméně jakkoli slečna umí vyplnit prostor, čas i svoji postavu, někdy je to fakt. Strašně. Na dlouho.

  • Druhé dějství najednou dává smysl. Nechápu. Nebo chápu. Nebo mám tip. A o to víc mě mrzelo, že neuvidím obě obsazení v jednom dni, jelikož takto mohu příliš prvoplánově předpokládat, že chyba vězí v interpretech. A řešení – funguje to, protože Magdaléna s Ondřejem, je krapet primitivní.

  • Jenomže ono to tím obsazením asi je. Protože sbor kluků, který v tom druhém dějství má produkovat určitý humor, působil najednou jako ta správná banda puberťáků, tudíž mě jejich vtípky nijak neurážely a nečinilo mi problém je přijmout, jelikož… Ale no tak, jsou to přece jenom ještě střelená ucha!

  • Klára je jako čarodějnice vynikající. Ale pořád potřebuju vidět i Míšu.

  • Naopak Míša se zdál být nějak dřevěný, pročež bych jej velice ráda požádala, aby s tím laskavě okamžitě přestal. A taky abych taky někdy viděla dvoumetrového Marka. Děkuji.

  • Z čistě povrchního hlediska – velice se mi líbí svatební šaty cizí princezny (kde jsem snad taky viděla třikrát jen Kristinu). Jako ne, že bych se někdy chtěla vdávat, ale kdybych náhodou…

  • Přestávkové drama – diskuze na téma Benno má těžký spodek – nevím, o čem mluvíš – rok a půl jsi nic neviděla, drž tlamu, prosimtě.

  • Miluju. Polypy. A jakoukoli temnou scénu. Aneb Důkaz, že jsem špatný člověk č.3!


Jako je evidentní, že takových národních barev se ode mě na konto Malé mořské nedočkáte. Je mnohem víc pro spratky (kteří žvaní něco o Arielkách, čímž mě přivádí k nepříčetnosti), jakkoli by se z Andersena mohl udělat mnohem větší thriller. Jako titul je evidentně mnohem přístupnější, než nějaký Učeň, pročež se na ni normální jedinec skoro nedostane, což je k vzteku asi tak zhruba přesně pro jednoho člověka, páč divadlu to plní pokladnu. Ale podívám-li se na reperotár, pořád je to vedle Sněhových a Bajadér, kde KURVA SNĚŽÍ, představení k doporučení.

Vedle třeba ještě takového Timeless, které je vyprodané úplně stejně, ale na které by měli jít všichni a koupit si povinně program, protože... Je děsně chytrý, že jo.
Pořád si myslím, že jsem génius.
Pořád si myslím, že jsem nesnesitelně vtipná.
A i když už jsem se na určité věci chtěla vysrat a dospěle dokázat, jak to zvládnu sama, dobrý den, nezvládnu.


"Ratmanského Romeo a Julie ve jménu poněkud urputné tradice" (To se mi moc nelíbí. Jednak tam není aneb a jednak mám dojem, že to vůbec recenzi nevystihuje...)

[23.01.2018 20:23:02] semínková: Jak mám udělat ten nadpis teda?
[23.01.2018 20:23:48] Štěpán: Stačí přidat aneb...
[23.01.2018 20:24:03] semínková: Ratmanského Romeo aneb Julie?

(Fakt se mi ta recenze nechce psát, protože bych potřebovala ječet a za každou větou říkat - a když Nurejev!, což by bylo zřejmě značně otravné. Jenomže na druhou stranu já nemůžu za to, že udělal nejlepšího Romea s Julií (a teda hlavně toho Romea), a že jsem ho viděla SEDM hodin, protože jeho verze má BEZ přestávek 2,5 hodiny. A kdyby to po mně někdo chtěl, vydržela bych bez řečí těch 7 hodin v kuse a dost možná nešla ani čůrat. Ratmanskij má s HODINOU přestávek tři. Asi po osmi minutách jsem věděla, že to budou nejdelší tři hodiny v mém životě. A ANI TO TĚM TA NEMŮŽU ŘÍCT!)

"... z Nové scény Velkého divadla živě přenášený baletu..." (To je rumunsky.)

"...pozdější verze Leonida Lavrovského... která se hraje dodnes." (A od toho nám pomáhe bůh!)

"... která je ikonou zejména v rodnm Rusku..." (Seminková vám ani trochu nevnucuje svůj názor, jak jste na to, proboha, přišli?!)

"... se ve své vizi Romea a Julie vyhnul jakýmkoli..." (Chce se mi napsat vopičárnám...)

"Kostýmy..." (které jsou nové a přesto neochvějně vypadají jako zatuchlý fundus starý padesát let, což je fakticky fascinující!)

"... a zejména paruky po ramena spadajících vlasů, díky nimž sbor vypadá..." (jako banda trotlů, sorry.)

"Strohé, dvojrozměrné kulisy..." (Říkala oaní. Já žila v domnění, že kulisy jsou vždycky dvojrozměrné, páč je to kurva papír! Ale v Rusku si evidentně běžně na jvišti staví baráky...) (L: No tak třeba Lojza s Gizelou mívají domky.)

(L: Čtyři řádky. Dneska nic moc..)

(Odstavec v jedné větě. Nemůžu si pomoct. Náš milý odstavec je tady!)
(L: Ale že začnu počítat řádky zrovna nad větou, u nž počítáš ty...!)

"Majestátní úvod plesu se však zde bohužel mění na pochodové cvičení s meči..."

(Chce se mi říct - 2:1 na sety. Fakt jsem to tam chtěla dát, ale nevím kam a jak.)

"... hrdinové působí spíš nahrubo načrtnutým dojmem papírových figurek..." (Ahoj, Romeo má být děsný romantik. Měli jsme to poznat z DVOU vteřin úvodního obrazu, kde si na jeviště přinesl KNÍŽKU! Tyvole, Ratmanský, já se z tebe poseru!)

"Nemluvě o dramatických momentech, které se nevysvětlitelnými režijními rozhodnutími daří mělnit naprosto do ztracena, jako je tomu na příklad v závěru druhého dějství po smrti Mercutia s Tybaltem." (Aneb hudba je na dramatickém vrcholu a Ratmanskij tam zase udělá nějakou pochodující spartakiádu. Hele, já nepotřebuju, aby tam sebou po zemi házela Kapuletová, to mi pokaždé přece jen přijde krapánek přehnané. Úplně klidně by tady mohl fungovat i ten nejjednodušší kontrast, kdy necháme všechny na chvíli (klidně i delší) ztuhnout a dovolíme scéna prostě jenom působit, ale ne. Von se pan umělec rozhodne tvořit nějaké stpidní procesí, všechno je šíleně nepřehledné a nějaký, JAKÝKOLI účinek na diváky nula, nula, prd a vořech.)

"Za pozitivum nového moskevského Romea se dají považovat interpreti." (Nedají, ale vy už byste se z dalších negativ posrali.)

(To jsem si vymyslela, ale tak nikdo snad nečeká, že budu v recenzích mluvit pravdu.)
(L: Ale chtělas taky pochválit, to jsi hodná!)
(Řekni to v redakci.)

"... chvíle těsně před Romeovým (pistolovým nožo-) soubojem s Tybaltem..."

"Současně je ztělesněním lásky, kterou chtěl zamilovaný mladík aplikovat i na Tybalta, jenž se jí ovšem zuřivě bránil." (L: NEBRAŇTE SE LÁSCE!, vaši jehovisti.)

"... což jeho už tak zlomené srdce nutně rozdupe na kaši." (L: Opravdu použiješ "na kaši"?) (No, já bych chtěla...) (L: To je mi jasné.)

"A to jsem opravdu ten poslední, kdo potřebuje Julii ve spodním prádle nebo Romea ohánějícího se plamenometem..."


[23.01.2018 20:18:33] semínková: Kopíruju dokument do wordu, že to pošlu:
"... na příklad v závěru druhého dějství po smrti Mercutia s Tybaltem.
TAK JÁ JDU DOMŮ, SNAŽ SE!
Za pozitivum nového moskevského Romea..."

Já to tam nechám, můžu!


No a takhle odborně já pracuju. Pořád.
Protože když zoufalství nad neschopností pařížské Opery zveřejnit konkrétní obsazení Oněgina na jednotlivé dny dojde svého maxima, běhám bezcílně internetem a až příliš hystericky se bavím nad věcmi typu:

The ballet began with a remarkable pas de deux for two male dancers, where Ganio, full of grace, lightness and purity was partnered by a more prosaic Karl Paquette, whose blond good looks contrasted well with the darkly handsome Ganio.

No a pak že JÁ píšu recenze, kde se příliš zaměřuju na to, že je někdo vysoký!

100/80/70/50/10

100 let od založení Československa.
80 let po Mnichovské dohodě.
70 let od Vítězného února.
50 let po bratrské pomoci vojsk Varšavské smlouvy.
A 10 let od založení tohohle šílenství.

Ale jelikož já prvního vždycky uzavírám předchozí rok, udělám to i tentokrát.



Bilanci už po mně chtěl diář (když nemáte rozum a koupíte si něco, co má být jakože motivační...), na vymýšlení něčeho dalšího už asi nemám kapacitu.

Rok 2017 ze mě učinil na prvočinitele rozloženou, usmrkanou slepici, co řve u všeho, co vidí. Začalo to tím duetem Eda s Calvinem ve Woolf works v únoru a skončilo Mladými muži a Bradleym s Mattem (říkám vám, že to není fér a vůbec).
Byla jsem v Paříži a Miláně a Londýně a ještě mi to bylo málo.

A četla jsem gargantuovské množství píčovin v jazyce, kterému nerozumím, vytekl mi mozek levým uchem a skoro jsem zešílela, protože se mi prostě tak nějak chtělo.

Měla-li bych být upřímná, obrázek posledního roku (a vpravdě asi posledních dvou. A půl. Ježišmarja!) by ještě doplňovala východoasijská moudra a přísloví, ale jelikož si chci zachovat alespoň nějakou důstojnost, nenapíšu je sem. Beztak už si o mně myslíte, že jsem naprostý nevyrovnaný psyhopat!
Asi je trochu smutné, když si nejlepší vánoční dárek musíte dát sami. Ale víte co? Letos vám na to fakticky seru.


Matt v divadelní verzi je kulervoucím způsobem skvělý.

Letci v kombinézách a s batohy na zádech!

Dvanácti minut ve filmu byste si skoro ani nevšimli.

Poslední sécna je lepší v 60minutovém sestřihu,

A u komentované verze řvu snad ještě víc než u té normální.


Takto totiž já slavím Vánoce. Na Štědrý den se dívám na 4 hodiny (prvosvětově)válečného filmu a 23. na anglickou verzi Konference ve Wannsee.

20. FFF

Tak letos někdo nehrál vůbec v ničem (a to jsem asi tak zhruba do dvou filmů vkládala docela naději) a já byla v tom kině třikrát, třikrát, během jednoho týdne.

Jenomže to si projíždíte seznam promítaných snímků a on tam dokument o Opeře (z něhož jsem odcházela vytočená do běla, chtělo se mi vřískat Mukačové do telefonu, což jí bylo úplně jedno, pročež bych nejraději jednu třískla i jí), film o AIDS a pak ze zálohy, jů, hele, první světová, to musím vidět! (Young men se mnou neudělali vůbec nic. Ani trochu. Proč se ptáte?)

Au-revoir la haute byl takový milý francouzský barevný bizár, k němuž jsem si promptně objednala původní knížku k Vánocům (když už letos nevyšel žádný Jeremy. Což je jen tak mimochodem mimořádně sprosté!)

120 BPM mě utvrdilo ve spoustě věcí, které jsem nemusela asi mít utvrzovány v sále plném lidí a s vobřím plátnem na zdi (A ne, není to to, co si myslíte.) (Anebo jo, je. Ale jinak, než si myslíte.), ale tak aspoň jsem mohla takhle před půlnocí jít pěšky domů Prahou a říkat si, že úplně nechápu, proč se snažím někomu volat, když jediné, co bych s ním v té chvíli mohla sdílet, by bylo tak nějak šokované ticho.

No a o tom dokumentu nebudu mluvit, protože ta instituce by se neměla jmenovat Opera, jelikož pak si tady někdo něco moc myslí!
(Aneb když natočím dvouhodinový film, natáčím v sezóně, v jejíž půli z ničeho nic odchází Millepied a z tance je ve výsledném snímku OSM minut, a to ještě po čtyřicetivteřinových kouscích. Ale já jsem řekla, že se nebudu rozčilovat.)

système:

Spánek? Pro přizdisráče!

Dvě hodiny po půlnoci, v originále, s anglickými titulky. Ale jinak jsem naprosto v pořádku.

Budu upřímná, nebylo to geniální. Ale bylo to zatraceně skvělé!
A ten Rimac?! WTF???

système:

@#!!!→c{<''%@↓$&''

Pré-distribution pařížského Oněgina je online.

JSEM.

ÚPLNĚ.

KLIDNÁ!





système:

En face

Olga Smirnova
piskot
střecha nad i

Nous sommes le

March 2018
S M T W T F S
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031

système

Syndicate

RSS Atom
Powered by LiveJournal.com